Vltavská kaskáda měla být rozsáhlejší

Vltavská kaskáda v původních plánech měla být ještě rozsáhlejší, než je dnes. Plány se různě měnily už od konce 19. století. První vodní díla v rámci této kaskády pracovníci začali stavět už za první republiky, hned u Prahy, ve Štěchovicích a Vraném nad Vltavou. Po druhé světové válce vzniklo několik velkých děl, především Lipno a Orlík. „Byly naplánované i další přehrady. Největších z těch, která nakonec nebyla zrealizovaná, měla být nad Českým Krumlovem. Předpokládalo se, že bude zaplaven Rožmberk nad Vltavou. Dolní a horní hrad v Rožmberku měl být na takovém ostrově, vbíhajícím do předhradního jezera. Dokonce v jedné z variant z konce 60. let minulého století měl být zaplaven i dolní hrad v Rožmberku a částečně i klášter ve Vyšším Brodě. Tyhle plány se naštěstí nenaplnily,“ poznamenal Martin Gaži.

Na projektoru promítl fotografie tří památek, které se kvůli Vltavské kaskádě nepodařilo zachránit nebo pouze z části. Jednalo se například o Plaveckou hospodu v Živohošti, kostel svatého Štěpána v Těchnicích nebo kostel svatého Linharta v Dolní Vltavici. O ten se vedla zvlášť velká bitva, dokonce to chvíli vypadalo, že do Lipna bude vyhrázován poloostrov, v němž dolnovltavický středověký kostel zůstane, ale nakonec se to nepodařilo.

Co se naopak podařilo zachránit? To ukázal Gaži na dalších fotografiích. Už za první republiky se podařilo odrazit útok na to, aby byl zcela vybagrován ostrov svatého Kiliána u Davle, velmi pozoruhodné místo, kde už v raném středověku stál klášter. V souvislosti s budováním přehrady ve Vraném nad Vltavou ostrov včetně všech archeologických vrstev měl být zcela zlikvidován. Naštěstí se po mnohých vyjednáváních povedlo, že byl zachován a archeologické vrstvy, které se v místě nacházely, byly velmi důkladně prozkoumány. Z části pak byly nálezy přemístěny do Národního muzea. Co se týče poválečné doby, je třeba dle Martina Gaži upozornit na to, že pod Orlickou nádrží bylo potřeba velmi specifickými technikami zpevnit hrady a zámky. Nejdůležitějšími z nich byly Orlík a Zvíkov. Práce tam trvaly řadu desetiletí, dokonce dlouho poté, co už nádrž byla napuštěná.

Klíčovou roli hrál stavební inženýr Zdeněk Budinka

Zvednutím hladiny Vltavy a vytvořením Orlické nádrže měl být postižen i zámek v Kolodějích nad Lužnicí. Nakonec se vše vyřešilo pevnou hrází, která obepíná zámek z jedné strany. Plánem přitom bylo, že zámek bude zbořen a místo něj se postaví nové JZD. „Byly tu také památky, které se přesouvaly, což stálo mnoho úsilí a důvtipu. Mezi nimi je samozřejmě kromě Stádleckého řetězového mostu ještě kostel svatého Bartoloměje v Červené nad Vltavou. Tím nejdůležitějším člověkem, který plnil funkci takového intelektuálního buldozeru, byl Zdeněk Budinka. Byl to stavební inženýr, který se zabýval ochranou památek,“ nastínil Martin Gaži.

„V Ústavu ocelových a dřevěných konstrukcí ČVUT se v roce 1952 se vypracovával posudek, který měl za úkol zjistit, zda se most dá použít na jiném místě, aby dobře sloužil svému účelu. Co je pro mě zvlášť zajímavé a vidím v tom trochu ironii dějin, že tím člověkem, který zpracovával tento posudek, nebyl nikdo jiný než právě Zdeněk Budinka. Ten člověk, který se poté po desetiletích zasloužil o to, aby byl most památkovým způsobem ochráněn. V roce 1952 o mostu mluvil pouze ve funkčním slova smyslu – zda a jakou tíhu unese, jestli se dají jeho části přenést někam, kde by mohl dál sloužit,“ popsal zajímavost Gaži.

V roce 1954 řešili silničáři z Českých Budějovic problém pod klášterem v obci Zlatá Koruna. Byl tam tehdy dřevěný most. Dnes je tam také. Tehdy byl ovšem ve velmi špatném stavu. Poté, co byl dán ve známost posudek ČVUT, že se most z Podolska dá použít, vznikl návrh projektu, jak použít most z Podolska pod klášterem Zlatá Koruna.

Návrh projektu vznikl ve dvou variantách. Podle jedné z nich příjezdová trasa měla velmi razantně zasáhnout za hradby kláštera a tím pádem přesun jedné památky měl do značné míry poškodit památku druhou. Dříve než byl tento projekt rozpracován, tak silničáři zjistili, že náklady na specifické přesunutí by byly tak velké, že by se to nevyplatilo. Z prvního projektu tedy sešlo.

Druhá varianta přesunu mostu směřovala do Tábora. Reagovala na to, že v roce 1955 se poprvé státní památková správa v Praze začala intenzivněji zajímat o to, zda je možné řetězový most zachránit. V roce 1957 se dospělo k tomu, že i z ministerské úrovně byl způsob záchrany mostu odsouhlasen. „Vládní rozhodnutí o záchraně posledního řetězového mostu u nás posléze vedlo k tomu, že okresní plánovací komise v Milevsku přišla s tím, že by se most mohl uplatnit právě v Táboře, kde by překlenoval v Tismenickém údolí Tismenický potok. V té době se Zdeněk Budinka dostal z ČVUT na úplně jinou pozici. Začal pracovat na Státním ústavu památkové péče v Praze. Stal se vlastně památkářem. Dostal na starost i tento případ,“ uvedl Martin Gaži.

Tábor řetězový most odmítl

V roce 1959 se přesunutí do Tismenického údolí v Táboře dokonce vyprojektovalo, ovšem dospělo se k tomu, že úpravy, které by řetězový most musel prodělat, byly velmi značné. Musel by se zkrátit z 87 na 65 metrů. Musely by se také na most navařit další zpevňující části, což by znamenalo, že veškeré kouzlo mostu by pominulo. Zajímavý moment nastal v březnu 1959, kdy do Tábora na okresní národní výbor přijeli jednat dva památkáři z Prahy. Jedním byl Jakub Pavel a druhým Zdeněk Budinka. Přijel také památkář z Českých Budějovic. Tři památkáři po velmi vzrušené diskuzi nakonec dosáhli toho, že se představitelé města Tábora vzdali této myšlenky. Argumenty památkářů vedly k tomu, že o takto náročnou akci, která by navíc byla vnímána jako kontroverzní, Tábor ztratil zájem.

Ve stejné době začala probíhat debata v polooficiální památkářské instituci, která sídlila v Praze, ale měla dosah po celé republice. Tou institucí byl Klub za starou Prahu. Jednalo se o lobbyistickou organizaci ve prospěch památkové péče. Tento klub, který měl ve svých řadách nejenom umělecké historiky, architekty, ale také vodohospodáře a různé specifické profese, přišel s nápadem, že by bylo nejlepší, kdyby se řetězový most přesunul poblíž hradu Karlštejn.

Uvažovalo se o Karlštejnu i Písku

V tu dobu se u Karlštejna řešil problém, že dennodenně v hlavní sezoně proudilo jedním koridorem asi 4000 lidí. Zdálo se, že přesunutí Podolského řetězového mostu může vyřešit situaci. Na stole byly dvě varianty, které se mohly pod Karlštejnem zrealizovat. Lišily se pouze v jedné věci – zda z oken hradu Karlštejn bude či nebude most vidět. Členové klubu měli poměrně silné konexe na ministerstvu, a tak se tato varianta přesunu mostu dlouhou dobu zdála jako nejpravděpodobnější. Dokonce kraj získal od ministerstva dopravy docela významnou dotaci na zajištění přesunu. Stalo se však, že krajský národní výbor vydal strohé vyjádření, že přesun je neodůvodněnou investicí. Odmítnutí zřejmě znamenalo, že ve chvíli, kdy se začalo počítat, kolik by přesun stál, většina podporovatelů přesunu svůj názor změnila.

Na podzim roku 1959 se objevila další varianta. Podolsko se nachází v okrese Písek a právě v Písku se tehdy řešila důležitá věc. Když přicházeli zaměstnanci Jitexu do práce, museli obcházet poměrně velkou část řeky. Padl návrh, že by se řetězový most mohl přesunout právě k továrně Jitex, kde by mohli z druhého břehu pracovníci firmy přicházet přímo na dvůr. Nápad byl dle Martina Gažiho tak šílený, až byl zajímavý. Při jednáních ale opět došlo na to, že pro dané místo se délka a proporce mostu nehodí. Nakonec tedy i z tohoto nápadu sešlo.

Ministerstvo i nadále podporovalo variantu Karlštejna, ale stále existoval spor s krajským národním výborem. Na jaře roku 1960, když v Písku pochopili, že most na nádvoří Jitexu není to pravé, Okresní národní výbor v Písku přišel s jinou variantou, která by řešila přemostění Otavy u Václava. Právě tam, kde je dne dnes nová lávka, měl být přemístěný řetězový most. I zde ale nastal zásadní problém. Pokud by měl most stát právě u Václava, musel by se v místě zúžit tok Otavy. Ani tento záměr nevyšel.

Co bylo dál?

V dubnu 1960 stavba přehrady kvapila, aby v následujícím roce mohla být dokončena. Řetězový most měl většinu svých částí i nadále v Podolsku, demontovaná pouze jeho dubová mostovka. Ještě předtím, v listopadu 1959 ve Stádlci vyjádřili potřebu, že by k Markovu mlýnu, kde se dnes most nachází, bylo dobré Podolský most přenést. Byla tam potřeba těžká mostovka, aby po mostě mohla přejíždět i těžká nákladní technika. Tehdy do Stádlce přijel Zdeněk Budinka a tuto možnost místním rozmluvil. Říkal, že řetězový most je velmi cenný a těžkou technikou by mohlo dojít k jeho velkému poškození. První kontakt Zdeňka Budinky se Stádlcem byl tedy rozpačitý. Ve druhé polovině roku 1960 už z mostu na Podolsku zůstalo torzo toho nejpodstatnějšího, tedy kamenných a kovových částí. O rok později nastala dvě další jednání, která vedla ke dvěma záměrům. V prvním jednání se hovořilo o tom, že by most mohl být přenesený do Českých Budějovic. Druhé opět směřovalo ke Stádlci. Vyjednávání už bylo v režii Jindřicha Jindry, člověka, který se posléze o přenesení mostu výrazně zasloužil.

Jindra navštěvoval důležité lidi, zejména v Praze. Snažil se jim myšlenku přesunutí řetězového mostu do Stádlce vnuknout. „Od jara 1960 probíhalo odstrojování podstatných částí mostu. Kamenné části mostu byly přeneseny o kousek dál na břeh, na místo, které na konci 30. let sloužilo jako zázemí staveniště pro velký železobetonový Podolský most. Části byly pečlivě očíslované, ovšem dlouhá léta zůstávaly v tomto stavu a zarůstalo je křoví. Co se týče kovových částí, ty byly uskladněny v provizorním dřevěném baráku. Tam těm kovovým částem bylo o něco lépe, než kdyby byly venku v povětří. Vzhledem k tomu, že tam ale musely ležet několik let, tak to znamenalo poměrně významnou zátěž,“ hovořil k promítané fotografii Martin Gaži.

V roce 1964 ze školního statku ve Veselíčku přicházely impulsy, že by bylo dobré část kamenných prvků využít nějak smysluplně. Už mnozí ani neočekávali, že most bude znovu postaven. V roce 1964, když z Veselíčka žádali o to, aby mohli kameny využít pro své účely, bylo řečeno, že most bude ve Stádlci znova postavený. Přitom to dlouhou dobu na tuto variantu nevypadalo. Ve stejném roce totiž byla tato možnost smetena ze stolu ministerstvem zemědělství, které tehdy argumentovalo, že plánuje vystavět přehradu nad Bechyní. Ta už původně měla vzniknout za první republiky. O rok později, když vše vypadalo, že je situace s řetězovým mostem v naprostém patu, tak se probudili na krajském středisku státní památkové péče v Českých Budějovicích a začali vymýšlet varianty, jak most dostat do Českých Budějovic nebo okolí. Jednou z variant byly Opatovice nedaleko Hluboké nad Vltavou, kde si dlouhodobě místní stěžovali na to, že mají daleko na nádraží směrem na Plzeň, protože tam přes řeku žádný most nevedl.

Ani České Budějovice neuspěly

Nápad byl ale smeten ze stolu kvůli tomu, že zmíněné místo bylo velmi nestabilní. Náklady na stabilizaci by byly příliš velké. Další nápad směřoval do Českých Budějovic k Lannově loděnici. Místo mělo své opodstatnění. Most upomínal na velké podnikatelské aktivity Alberta Lanny a právě České Budějovice byly jeho rodným městem. Spojení se tedy nabízelo. V roce 1965 tuto variantu projednával ředitel krajského střediska státní památkové péče, kterým byl Karel Švejda.

Martin Gaži netuší, co se stalo, že se most v Českých Budějovicích nenachází. Karel Švejda tehdy psal na všechna možná místa. Pořád narážel na odmítavý postoj. Na jeho dopisy nikdo neodpovídal. Na podzim roku 1966 přišel z okresního národního výboru další nápad, kam by se most mohl přesunout. Bylo to na Otavu k Jistci. Na tuto iniciativu Krajský národní výbor v Českých Budějovicích odpověděl velmi rychle a podpořil ji. Jednání o této možnosti probíhaly tři roky. Tehdy stále byly na stole čtyři varianty, kam by mohl být most přesunut. Mezi nimi byl i Stádlec. Vše bylo zdlouhavé. Nikdo na sebe nechtěl vzít zodpovědnost rozhodnout.

U Stádlce hrál svou roli stále Jindřich Jindra. Martin Gaži ho dokonce nazval pomyslným žolíkem. Dokázal osobními konexemi různou byrokracii prolamovat a dokázal ostatní přesvědčit, že právě Stádlec a Lužnice budou tou nejlepší variantou.

Co rozhodlo pro Stádlec?

V březnu roku 1970 zasedla meziministerská komise, která 5. května rozhodla, že ministerstvo dopravy vydá rozhodnutí a přesun bude proveden právě do Stádlce. Hlavní argument byl pravděpodobně trochu jiný, než by veřejnost očekávala. Například Zdeněk Budinka neustále opakoval, že místo ve Stádlci se podobá místu na Podolsku. Ministerstvo mělo ale trochu jiné priority. Hlavním argumentem bylo, že v roce 1971 se v Praze chystala velká odborná akce, šlo o 14. světový silniční kongres, na nějž měli přijet odborníci z různých stran světa. Československá vláda chtěla světu ukázat, že jsme pořád součástí světových struktur. Zdeněk Budinka byl v přípravném výboru tohoto kongresu. Pomýšlel na to, že se do roku 1971 podaří most přenést a s velkou slávou bude představen světovým celebritám silničního oboru. Do kongresu se přitom nedal přesun stihnout. Přesto se začalo jednat o zasmluvnění. Celou akci měl financovat krajský investorský útvar v Českých Budějovicích. Na něm to ale zase začalo drhnout.

V tu chvíli se do celé záležitosti vložil zástupce ministerstva dopravy Jiří Chládek. Zorganizoval ve Stádlci setkání na téma, jak bude celá věc pokračovat. Začaly vznikat projekty, jak most znovu sestavit. Vše bylo na dobré cestě.

Nastal poslední problém. Na 1. máje roku 1971 se ve Stádlci konala veselice, kde byly rozdány informační materiály, jakým způsobem se bude most přenášet. Někteří hosté se snažili přesvědčit místní pochybovače, že se jedná o dobrou věc. To se však nelíbilo národnímu výboru. Došlo k velmi těžkému sporu, do kterého byla nešťastně zavlečena i táborská Státní bezpečnost.

Na Jindřicha Jindru přišlo udání, které ale poměrně brzy vyšumělo. Jindřich Jindra totiž pracoval na pasové kontrole pražského letiště. V rámci ministerstva vnitra měl však stejné šéfy, kteří řídili i StB. Nakonec byl Jindřich Jindra po všech peripetiích ministrem vnitra oceněn, že se výrazně občansky angažoval. Odpor proti jeho občanské iniciativě vyšuměl.

V té době se objevil poslední pokus, zda by most přeci jenom nešlo přesunout do Českých Budějovic. To ale bylo odsouzeno k nezdaru. Potom už začala dlouhá práce na znovu sestavení částí mostu. I tady se práce velmi dlouho protahovaly.

Slavnostní otevření mostu ve Stádlci proběhlo v roce 1975. „I při sestavování se řešily výrazné problémy. Na některých částech musely být původní kamenné součásti lehce přizpůsobovány novému místu, což vyvolávalo rozepře. Nakonec se přes všechny problémy povedlo dílo, které v dnešním světě, nemá moc obdoby. Hovořím nejen o České republice, ale také o střední Evropě. Slavnostní otevření navštívily dvě zajímavé delegace. Jednou z nich byli zástupci slovenské technické vysoké školy. Tato škola na událost zareagovala s velkým pochopením a nadšením. Druhou výpravou, o které se rád zmíním, byl autokar, který na tuto slavnost vypravil Klub za starou Prahu. Ten klub, který se tolik snažil o to, aby most fungoval u Karlštejna. Nakonec i tam pochopili, že Stádlec je lepší,“ dodal na závěr Martin Gaži. V roce 1989 získal řetězový most statut národní kulturní památky.