Jaké byly vaše začátky v házené?

K házené mě přivedla kamarádka Gabča. Nejdříve jsem chodila na plavání, ale to mě nebavilo a kamarádka se zeptala, jestli umím házet a driblovat. Tak jsem řekla, že umím, a šla na trénink. A už jsem u toho zůstala. Začala jsem v TJ Sokol Písek pod vedením Michala Horáka.

Můžete shrnout své působení v Písku? Jak dlouho jste tady hrála a jak se vám tady líbilo?

V Písku jsem hrála až do roku 2012, to znamená do svých 23 let. Byla jsem doma, měla jsem tady pěkné zázemí. Házenkářsky jsem tady vyrostla a jsem za to ráda. I z takového malého klubu, jako je Písek, jsem se dostala ve všech kategoriích do různých výběrů a reprezentace a později do zahraničí. Hrálo se mi tady dobře, měly jsme s holkami skvělou partu a podnikaly spoustu věcí i mimo házenou.

Bylo těžké z Písku odejít? Proč jste se rozhodla pro Francii a Mios Biganos? Měla jste určitě spoustu nabídek.

Bylo určitě těžké odejít. Sice jsem už před odchodem studovala v Praze a nebyla tak často doma, ale odejít od rodiny a přítele bylo strašně těžké. Ale toužila jsem jít do zahraničí a hrát házenou na vysoké úrovni. Nabídka z Miosu byla nejlepší a hrála tam jedna Slovenka, takže to pro mě pak bylo snazší. Nabídek jsem měla víc, ale francouzská liga byla v tu dobu nejkvalitnější a měla jsem šanci se tam ukázat.

Jak se vám ve francouzském klubu dařilo?

Začátky byly hodně těžké, neuměla jsem francouzsky a anglicky se jim obecně moc mluvit nechtělo. Navíc jsem šla z Písku, kde jsme trénovaly jen třikrát v týdnu a najednou to byl skok, že jsem trénovala sedmkrát až osmkrát týdně plus zápas. Byl to rodinný malý klub a hráček nás také moc nebylo, takže jsem hrála v podstatě celé zápasy. A po herní stránce se mi dařilo, byla jsem jedna z nejlepších střelkyň celé ligy a byla jsem navržena i do all star týmu na svůj post.

Jak se zrodil váš přestup do německé Bundesligy?

Trenér Thüringeru mě měl už delší dobu v hledáčku. Je to trenér rakouské reprezentace, se kterou jsme se několikrát do roka potkávaly a hrály spoustu zápasů proti sobě. Na mistrovství Evropy v Srbsku se byl trenér podívat na zápasy a využil příležitosti a na tribuně mě oslovil. Tak jsme si vyměnili kontakt a pak se rozjela jednání. Věděl, že chci blíž příteli a rodině a že Erfurt je blízko České republiky a že má velkou šanci na to mě získat.

V německém Thüringeru působíte už sedm let. Co pokládáte za největší klubový úspěch a proč?

Vážím si všech titulů. Čtyřikrát jsme se staly mistryněmi Německa a jednou vítězkami v německém poháru. A jsem ráda, že jsme každý rok, až na poslední sezonu, hrály ligu mistrů. To byly zápasy, kvůli kterým člověk ten sport dělá.

Dostávala jste v průběhu sezon nabídky odjinud?

Dostávala jsem každý rok nabídky z různých zemí, a i finančně výhodnější nabídky, ale v Německu jsem se cítila dobře, dařilo se mi, a bylo to blízko za Štěpánem, který působil v Čechách.

Máte zkušenosti z české, francouzské i německé soutěže. Můžete porovnat, jak se styl hry liší v jednotlivých zemích?

Francouzská liga byla asi nejvíc silová, a i víc taktická. Nejvíc mi seděl styl, který se hraje v Německu, protože je podobný stylu českému. Každopádně úrovně zahraničních lig a té československé se moc srovnat nedá.

Vzpomenete na své první pozvání do reprezentace? Jaký to byl pocit?

Na to si asi bohužel nevzpomenu. Jezdila jsem na reprezentační srazy od kadetek. Ale určitě jsem byla nadšená z prvního pozvání do reprezentace žen. Bylo to ještě v době, kdy jsem hrála v Písku. Na prvních srazech jsem se ale cítila špatně. I když jsem byla vyhlášená nejlepší hráčkou ligy a nejlepší střelkyní ligy, tak tehdejší trenér mě neuznával a pokaždé, co se na srazu zužovala nominace a některé hráčky se posílaly domů, tak jsem mezi nimi byla i já. Důvod byl pokaždé, že hraju v Písku, a máme pouze tři tréninky týdně. Tak jsem to obrečela a jela domů.

Co je pro vás největším reprezentačním úspěchem?

Za největší úspěch považuji osmé místo na mistrovství světa v Německu v roce 2017.

Jak to s reprezentační kariérou plánujete dál?

Ještě nevím, jakým způsobem se k házené vrátím, a do konce léta určitě reprezentace nepřipadá v úvahu. Chci se věnovat Kubíkovi. Reprezentační srazy trvají vždy minimálně týden a nedokážu ani pomyslet, že bych bez něj takovou dobu byla. Loučit se ale ještě nechci.

Kvůli házené jste se do Německa i přestěhovala, teď jste zase zpátky v Česku. Kde se vám žije lépe?

Lépe se mi žije určitě v Česku. Mám tady rodinu a kamarády. V Německu mám také samozřejmě lidi, na kterých mi moc záleží, a se kterými budu chtít udržovat kontakt i nadále. Ale doma je doma. Zpátky ještě úplně nejsem, pořád mám byt v Erfurtu, protože se tam budu chtít po tolika letech ještě rozloučit. Každopádně už ale směřuji zpátky do Písku, kde máme s manželem zázemí.

Nedávno jste se s manželem Štěpánem Korešem stali rodiči. Jak zvládáte roli maminky?

Myslím, že to zvládám dobře. Začátky byly náročné, člověk se poznává s miminkem, zjišťuje, jaké má potřeby a každým dnem je to lepší a lepší. Ze začátku jsem nestíhala vůbec nic. Mám ale štěstí, že mi Štěpán tolik pomáhá a zapojuje se. Pomáhají nám hodně i naše rodiny, že někdy vezmou Kubu do kočárku a já pak mám víc času, kdy můžu pořádně uklidit a uvařit.

Váš manžel, fotbalista Štěpán Koreš, se letos vrátil do Písku. Fanoušci písecké házené by také vás moc rádi viděli zpět v píseckém dresu. Plánujete návrat do svého mateřského klubu? Nebo se budete vracet do Německa?

Zatím mám v hlavě, že bych chtěla od ledna nějak dohrát sezonu v Německu, abych se tam po sedmi letech rozloučila. Ale uvidíme, jaká bude situace s cestováním. V klubu mi vyjdou vstříc, že bych s nimi trénovala jednou až dvakrát v týdnu a odehrála zápas. Se Štěpánem bych pak byla zbylé dny v Písku. Snad se opatření uvolní a nebude potřeba testů nebo karantény. Návrat do mateřského klubu, to je dobrá otázka. Počkám, v jaké formě se vrátím, a uvidím, jaké nabídky budu mít. Trenér v Německu by byl nejradši, kdybych ještě pokračovala tam, ale momentálně je rodina na prvním místě a Štěpán se vrátil do Písku, takže bych chtěla být určitě u něj, aby nepřišel o to, jak Kuba roste. Už mě kontaktovali z jednoho českého klubu, jestli bych měla zájem. Z píseckého klubu mě zatím nikdo nekontaktoval, tak ani nevím, jestli by měli zájem a případně za jakých podmínek.

Sledovala jste z Německa výkony svých kolegyň z Písku? Co jejich výsledkům říkáte?

Sledovala jsem výkony holek. Hlavně minulý rok, kdy tam hrály moje kamarádky Ája Stellnerová a Hanka Kášová. Pod vedením Kačky Hromádkové se holky zvedly a začaly hrát moc dobře.

Určitě si ještě ze svého působení v Písku pamatujete obloukovou halu, která je častým terčem kritiky. Co říkáte podmínkám, které tady písecké hráčky mají?

Ještě v době, kdy jsem tady hrála, tak jsme doufaly v novou sportovní halu. Přeci jen házená byla a je v Písku sportem na nejvyšší úrovni. Mrzí mě, že za tolik let se hala nepostavila, určitě by se využila i jinými sporty. A na to, jaké jsou zde podmínky, tak jsou výsledky dobré.

Je podle vás v Česku házená podhodnocená? Hráčky v nejvyšší soutěži si asi zdaleka nevydělají tolik jako v Německu nebo Francii…

Nevím, jestli podhodnocená je správné slovo. Bohužel není tak oblíbená jako v jiných zemích, kde bývá házená v oblíbenosti hned za fotbalem, někde dokonce na stejné úrovni. Hlavně tedy v mužském podání. Vlády investují peníze do těchto sportů a od toho se vše odvíjí. V Česku to tak není, a proto je úroveň taková, jaká je. Nedá se to s ostatními zeměmi srovnat. V ženské házené vyčnívá jen Most, který hraje i evropské poháry a rozhodně se tam neztratí. Holky mají skvělé podmínky.

V době pandemie byly opět všechny sporty pozastavené. Bylo to podle vás správné rozhodnutí? Mohou být tyhle pauzy pro sport likvidační?

Podle mě to správné nebylo. Byla jsem pro, aby se sporty povolily. Myslím, že nejvyšší soutěže, jako jsou fotbal a hokej, dělaly vše podle protokolů, které dostaly od vlády a hygieny, utratily spoustu peněz za testy, a i tak byly opět pozastaveny. U venkovních sportů to nechápu už vůbec. Jsem ráda, že se nejvyšší soutěže rozběhly, i když za přísných podmínek. Utrácí se spousta peněz za testy, a naopak se hraje bez diváků. Mám celkově trošku strach o budoucnost profesionálních sportů. Firmy si nebudou moci dovolit tolik investovat. Takže si myslím, že na to některá sportovní odvětví doplatí.

Jak trávíte doma čas?

Čas trávíme převážně doma a každý den vyrážíme s kočárkem na dlouhé procházky. Když je Kuba vzhůru, tak věnujeme všechen čas jemu. Stýkáme se pak pouze s našimi rodinami. Já pomalu začínám sportovat, když někdo pohlídá, tak jdu běhat nebo někdy po večerech doma cvičím. Štěpán si rád zahraje NHL na playstationu a já teď ráda objednávám Kubovi věci přes internet.