Na vánoční trh přichází vaše nová kniha Ďábel se neptá, inspirovaná reálným příběhem rodiny Harantových, která žila na hoslovickém mlýně. Čím vás osud této rodiny zaujal?

Rodina Harantů vlastnila hoslovický vodní mlýn od roku 1829 a rozhodla se pro tradiční a soběstačný způsob hospodaření na vlastním majetku. Ten dodržela až do smrti posledního člena rodiny – Karla Haranta. To se psal rok 2004. Hospodařili zcela postaru, dokonce i bez elektřiny.

Hlavní hrdinkou jihočeské balady o vzpurném mlynářském rodu a jeho boji za vodní mlýn je Marie Alžběta – silná a zároveň křehká žena, která se nespravedlivému osudu brání, jak umí…

Ten příběh je vlastně o lásce Marie Alžběty Hradecké ke třem velmi rozdílným mužům, ale nejvíce o její lásce osudové, která té srdnaté i tvrdohlavé ženě nikdy nezmizí z paměti. Ale chtěl jsem i připomenout, že každý někam patříme, že máme svoje kořeny, a proto se do oněch míst vracíme celý život, vázáni k nim pevným poutem, které s sebou pro každého z nás přináší také odpovědnost. To všechno dohromady vytváří na hrdinku příběhu Marii Alžbětu enormní tlak a ten ji nutí podstoupit osudová rozhodnutí. Bojuje s dobou, která porušuje zákony, hrbí morálku, bere lidem víru, tradice, způsob života, jehož se nechtějí vzdát. Marie chce splnit slib, který s bratry dala rodičům: ochránit vodní mlýn, rybník, polnosti, les i zvířata – tedy vše, co rodu po celá staletí zajišťovalo soběstačnost a nezávislost. Je to mladá žena, která je spjata s rodinou, s domovem, rodovým majetkem. Přestože jí rodiče dopřáli vzdělání, je uvyklá dřině a tvrdému životu, v němž se nic nedostává zadarmo. Přitom jde o bytost chybující, mnohdy sobeckou, prudkou a tvrdou vůči sobě i svým blízkým. Svými činy dokáže i ublížit. Tací jsou také členové jejího rodu. Čtenáři se postupně skládá obraz komplikované doby, v níž se lidé učí žít s novými skutečnostmi a podle jiných pravidel, zachovávajíce však mnohé ze starých pracovních zvyklostí, pravidelných činností i dávných obyčejů. Obraz doby, v níž se ti, kdo jsou u moci, snaží zlomit vzpurné.

Jaký je podle vás rozdíl mezi filmem a románem coby uměleckými díly a realitou?

Obojí má někde pevný základ, kořen, ve kterém filmový i románový příběh vzniká a ze kterého vyvěrá – a tento kořen je mnohem víc než pouhá inspirace. Je hluboko vnořen do života a je filmařovým i spisovatelovým spolutvůrcem – z něj umělec vychází a čerpá. O tom, jak se realita proměňuje v sen a znovu, i když nepatrně proměněná se zase do života vrací jako čerstvá vláha, vyprávěl jednomu novináři spisovatel Ernest Hemingway přibližně toto:
Z věcí, které se staly, z věcí, jak jsou, a ze všech věcí, které člověk zná, a ze všech těch, které znát může, udělá člověk svou invencí něco, co není jeho odrazem, ale věcí samotnou, pravdivější než cokoli skutečného a živého. Člověk ji oživí, a když to udělá dost dobře, dá jí nesmrtelnost. Proto člověk píše. Ze žádného jiného důvodu.
A tak je v kumštu, ale i v životě zapotřebí začínat stále znovu. Znovu si uvědomovat, jak je všechno složité a opřené o tajemství, které je nutné odkrývat. A tak je příběh pro tvůrce i čtenáře nejen snem, ale i realitou a má sílu života… Není to krásné?

Jak je kniha Ďábel se neptá vkomponována do vašeho jihočeského triptychu?

Tyto tři románové prózy zachycují vyprávění rozklenuté mezi druhou světovou válkou a rokem 1968. Je v nich obsažen značný kus života, ale nikoli celý. Byl čas před touto epochou, myslím jím i ta minulá staletí, byl čas po ní. A přijdou léta budoucí – ta v naší vlasti prožijeme společně a také spolu s ní, sdílejíce její další osudové dny. V dobrém i ve zlém. Tak jako kdykoli. Od jedné války ke druhé, od převratu k převratu, od bezmoci k naději, ale třeba i k dalším násilným obsazením naší země. Nedej však Bože, aby taková chvíle nastala.