Je slunečný jarní den. Dřevěná vrata mladějovické tvrze na pomezí strakonického a píseckého okresu otevírá majitel Bernard Durych. Při procházce po dvoře hned ukazuje rukou na novou radost, kterou si udělali. Na zahradě stojí úly, Durychovi mají devět včelstev. Čilý ruch kolem úlů jako by symbolizoval tvrdou práci, která se na tvrzi za těch několik let Durychovým a partě kolem nich daří, i když není vždy všechno růžové.

Když uvnitř tvrze sedá na mohutnou dřevěnou lavici k velkému stolu, začíná Bernard Durych vyprávět, kde se vůbec vzal nápad na koupit tvrze, jejíž stav byl žalostný. A to je možná ještě dost lichotivé označení. „V minulosti jsem známým i cizím lidem pomáhal dávat podobné domy dohromady. Chtěl jsem taky něco udělat pro sebe. Na začátku byly úvahy, že bych koupil stavbu ve Francii, ale rodina mi to zakázala, bylo to hrozně daleko,“ vzpomíná Durych. Uvažoval i o památkově chráněném domku v Telči, ale z nákupu sešlo.

Zamilovali se

Když objevili tvrz v Mladějovicích, uhranula je. „Líbily se nám úžasné hřebínkové klenby. I když byl krov ze dvou třetin propadlý, ta zbylá část byla unikátní. Řekli jsme si, že se do toho vrhneme,“ říká Bernadr Durych, který pochází z Prahy-Bubenče. Jižní Čechy měl ale vždycky rád. Jezdil sem za tetičkou a na dětské tábory. „Asi nám bylo jedno, kde nemovitost koupíme. Na tvrzi v Mladějovicích nás čekala spousta práce, která nás motivovala,“ říká majitel.

Profesí byl strojní inženýr, dálkově studoval ekonomiku ve Francii. Směje se tomu, že je asi jediný student, který tam školu vystudoval, ale nevyzvedl si potvrzení o absolvování. „Dodnes na té škole leží. Ale k čemu mi bude nějaký titul u jména. Já jsem se naučil věci kolem obchodu a marketingu. Učil jsem se to pro sebe, protože jsem léta dělal mezinárodní obchod a tyto znalosti mi chyběly,“ líčí Bernard Durych. Je prý velký fanoušek kvalitní manuální práce, takže ruinu v Mladějovicích viděl jako obrovskou výzvu.

Těžký začátek

Než se ale pustili do práce na budově, museli začít vyřezáním náletových dřevin. A pak se zachraňovalo, co se dalo a co ještě nestihli zpeněžit předchůdci. „Naštěstí se nepodařilo v minulosti nejcennější věci prodat, protože se zřítila střecha. Kousek po kousku jsme opravovali, abychom mohli udělat alespoň provizorní střechu a do tvrze nepršelo. Vzadu na dvorku bylo 90 kubíků kamene, vepředu bylo 20 až 30 palet vyskládaných cihel. Dozdili jsme staticky poškozený přístavek, který jsme podrobně zdokumentovali,“ popisuje jedny z prvních prací Bernard Durych a listuje přitom v kalendáři s fotkami, které proces rekonstrukce mladějovické tvrze zachycují.

Po 12 letech nasazení je na tvrzi elektřina, voda a odpad, nechybí záchodky. Na otázku, jestli někdy nové majitele tvrze nepřepadl pocit, že se vším skoncují a odejdou, má Bernard Durych jasnou odpověď. „Ne! Já jsem v tomto ohledu maratonec. Odmala mi lidé říkali, že něco nedokážu. Už v první třídě mě stavěli do rohu ke zdi jako vyvrhele třídy. Můj tatínek by za minulého režimu označovaný jako nepřítel lidu a společnosti. Táta byl Jaroslav Durych. Ne ten spisovatel, ale jeho synovec. Měl ale stejné jméno, takže se mnou se to táhlo od první třídy,“ vrací se do minulosti Bernard Durych.

Vzpomíná, že ve škole měl první jedničku z chování až v pololetí osmé třídy. „Byl jsem vždycky průšvihář, zlepšil jsem se ž s novým třídním učitelem, měl jsem jinou motivaci. Byl jsem uličník, to určitě. Nějaký vliv mohl mít i pohled společnosti na naši rodinu. Už na základce mi říkali, že střední školu nemám vůbec zkoušet, že ta je jen pro vybrané. Já se tam dostal. Odrazovali mě od vysoké školy, zase jsem se tam dostal. Zakousl jsem se do toho, abych to všem dokázal. Mezitím jsem dělal vrcholově sport, turistiku, lezl jsem po skalách, chodil do zaměstnání. Nevím, jak jsem to stíhal, ale šlo to,“ říká Durych.

Jde si za svým

„Když jsem začal vést turistický oddíl dětí, zase jsem slyšel, že se starám o cizí, místo toho, abych hrabal pro vlastní. Říkali mi, že kdo neokrádá stát alespoň hodinu, obírá vlastní rodinu. Odpovídal jsem, ať mi vlezou na záda. Nikdy jsem se nebál říct ostatním, co si o nich myslím. Měl jsem z toho i problémy, které vyústily v emigraci. Chtěl jsem dělat pořádně to, co mě naplňuje. Když jsme skončili v emigraci, museli jsme se zase z nuly dostat nahoru. Po návratu do země jsem se dal na podnikání. Za šest let se povedl půlmiliardový obrat. Když jsem firmu prodal, chtěl jsem se věnovat dětem a rodině. Zjistil jsem, že nemám co na práci,“ nechává Bernard Durych nahlédnout do svého soukromí. Přiznal, že od nákupu tvrze ho odrazovali i někteří členové rodiny.

Když prochází mezi opravou částí tvrze a budovou, která se na rekonstrukci právě chystá, přiznává, že na začátku si mnozí lidé mysleli, že je jen další blázen, který tu bude chvilku a pak se tvrze zbaví. „Možná už měli někteří naplánováno, kdo si odveze dřevo a kamení. Slušní lidé měli radost z toho, že se tu něco děje,“ myslí si Bernard Durych. Má radost z toho, že i starousedlíci začínají vnímat, že záchrana tvrzi má smysl. Zájem má prý stále i o třetí budovu, která má jiného majitele. Zatím se podle Bernarda Durycha pro prodej nerozhodl.

Po Velikonocích se plánuje začátek rekonstrukce druhé budovy, kterou Durychovi před lety koupili. Práce mají trvat rok. Už letos chtějí na tvrzi pořádat kulturní akce, poprvé se tu možná bude konat letní kino, koncerty, v září má dojít i na svatbu. Do rekonstrukce ale zasáhla covidová situace a válka na Ukrajině. Ceny materiálu vzrostly raketově. To je asi největší překážka současného snažení.