Existuje vůbec ještě něco, co by vás v otázce výchovy psů překvapilo?

Překvapují mě lidé. U psů jde takřka vždy o stejné modely chování. Dneska má psa kdekdo, i lidé, kteří by ho normálně mít neměli.

Jste schopný odhadnout konkrétního člověka, jestli je vhodné, aby choval psa?

To poznám vždycky už jenom podle toho, jak se se svým psem baví. Dá se to poznat už na dálku.

Jak se dá přesně charakterizovat váš psí azyl?

Je to azyl primárně pro velké psy, protože o malé se starají útulky. Velké tam nechtějí, bojí se jich. Hlavně jde často o nezvladatelné psy.

Jak se k vám do azylu psi dostávají?

Většinou lidé zavolají a jako první řešíme, abych je naučil se psem pracovat a domlouvat se s ním. Pak je tady azyl pro ty psy, u kterých to lidé už vzdali. To znamená, že si pořídili psa, u kterého přecenili své síly. Já je tu dávám dohromady, učím je takzvaně češtinu, aby chápali, že se po nich něco chce, a nevnímali člověka jako nepřítele. Ve finále jim přes inzerci hledám nové domovy.

V čem lidé dělají největší chybu?

Primárně je to o tom, že nevnímají psa správně a třeba jedou podle nějakých pověr z 50. let. Křičí na něj – fuj, nesmíš, aniž by mu vysvětlili význam. Nebo mají psa, kterého se bojí a nestačí na něj ani na vodítku. Ne každý pes patří každému do ruky. To je stejné jako s auty. Měl jsem tady například lidi, kteří nebyli schopní svému psovi za 20 minut nasadit košík a projít s ním dveřmi.

Jak tedy se psem správně komunikovat?

Nejdřív ho musíme něco naučit, abychom to po něm mohli vyžadovat. Jestliže po něm budu požadovat něco, co jsem ho nenaučil, tak dojde k problému. Je to stejné, jako kdyby mě cizinec mlátil za to, že neumím jeho řeč, když mě ji před tím nenaučil. To je ta největší chyba, kterou lidé dělají. Řeknou psovi dvakrát – sedni, a myslí si, že už to umí. Neumí. Musejí ho to naučit v různých situacích a za různých okolností. Musejí věnovat hodně času metodické výchově, jenže oni tomu čas nedají.

Platí to, že se v psech odráží povaha majitelů?

Samozřejmě. Pokud je majitel cholerik a nemá psa pod kontrolou, tak bude mít agresivního psa. Prostě se to projeví. Pomalejší lidé by si měli vzít pomalejšího psa. Není nic horšího než kombinace staré babičky a aktivního štěněte. Už u výběru psa začínají většinou problémy. Jestliže si zvolím správného psa s patřičnou povahou, abychom si vyhovovali, tak to bude super. Já mám i v rámci své osobní smečky širokou škálu psů, ale když si je vezmu do detailu, tak v každém z nich jsou dost podobné rysy toho, co je i ve mně.

Pozorujete změny v trendech, jaké psy si lidé pořizují?

Je to hodně o módě, lidé chtějí to, co nemá druhý. Proč mít německého ovčáka, když ho má každý… Tak si pořizují něco ze zahraničí, dávají přednost exteriéru před povahovými vlastnostmi. Dneska chtějí lidé aktivního psa, že s ním budou v sobotu jezdit na cvičák. Ale co od pondělí do pátku? Lidé si pořídí border kolii, protože je pěkná. Ale to je pes, který celý den pásl ovce. Byl pořád v pohybu a oni ho nechají zavřeného v paneláku. Pak se diví, že pes pase i mouchy na okně a všechno ničí. Lidé ani nemají soudnost, že nestačí na určité typy psů. Mám tady vzácného psa z Turecka, kterého sem nějaký prachatý člověk nelegálně dovezl. Neměl na něj čas, pes byl věčně v kotci, nebo byl venčený mimo socializační zóny a mimo rušivé vlivy bez kontaktu se psy a lidmi. Mám tohoto psa rok a dodneška se dostává do situací, ve kterých se bojí. Nebyl správně socializovaný a hlavně to není povaha, která zapadá do Čech. To, že je to vzácné, je sice krásné, ale tito psi normálně fungovali na rozlehlých pastvinách. Taková zvířata rozhodně nedoporučuji sem vozit.

Dočetl jsem se, že vaším koníčkem je náprava sebevědomí bázlivých psů…

Ano, to mě baví. Musí se jít do hloubky problému a hlavně vnímat toho psa. On se dívá na svět jinýma očima, má vnímání seřazené úplně jinak. Musím myslet tak, jako ti psi, a to mi nedělá problém. Kdežto zlobivý a agresivní pes, to je poměrně snadné napravit.

Jak je to s nápravou nezvladatelných psů?

Měl jsem tady například majitele s kavkazákem, kterého se ti lidé báli. Ale ve výsledku se on bál jich. Majitelé ho vnímali jako velkého kousavého psa. Když mi líčili situace, při kterých ke kousnutí došlo, tak si o to vyloženě řekli. Před tím chovali německé ovčáky, tak proč nezůstat u nich? Proč si pořizovat něco, co pochází z Ruska? Rusové jsou poměrně tvrdí lidé, kteří mají poměrně tvrdé požadavky i na psa. Podle toho psi i myslí. Jsou zvyklí, že to, co se řekne, tak platí. Majitelé takhle ale neuvažovali, přemlouvali ho tady, aby si laskavě nechal nasadit košíček, delší dobu ho přesvědčovali, aby vůbec prošel dveřmi. Já jsem vyšel ven, chytl jsem se vodítka a řekl jsem – pojď! Počkal jsem vteřinu na proběhnutí reflexního oblouku a zatáhl jsem za vodítko. Pes tady byl v mžiku. Během několika následujících minut se mu tu začalo i líbit, protože zjistil, že je tu někdo, komu rozumí. Bohužel to ale nebyli jeho majitelé.

Pomáhá vám v socializaci psů vaše smečka?

To samozřejmě ano. Hodně mi usnadňuje práci. Mí psi reagují na gesta, ani jim nedávám povely. Smečka psovi všechno předvede a spoustu situací vyřeší za mě. Socializace je ale primárně řízený kontakt, což lidé často zaměňují za to, že jen vezmou psa do města, protože se třeba bojí lidí. Kolik cizích lidí si ale toho psa pohladí? Nikdo. Socializace je řízený kontakt, dotyk. Je to stejné, jako kontakt se psy. Není to to samé, jako nechat je na sebe dívat. Je to o tom, naučit je si spolu hrát. Já jim musím napovídat, jak se chovat, aby nedocházelo k šarvátkám.

Kudy vůbec vedla cesta k tomuto vašemu hobby?

Já jsem začínal dokonce s alergií na psí srst. Psa jsem mít nesměl, ale jak se říká, zakázané ovoce chutná nejvíc. Takže jsem si je stejně hladil a pak jsem skončil v nemocnici s astmatickým záchvatem. Mně to bylo ale jedno. Pak se mi povedlo koupit zahradu i se psem. Přišel jsem na to, že si rozumíme. Neříkám, že jsem jediný, ten cit a vnímání má spousta lidí, jen si to nechávají pro sebe. Já jsem se rozhodl o to podělit, proto publikuji knížky a učím lidi to, co jsem se sám naučil. Nemám to nastudované, mě osobně čtení moc nebaví. Nemám načteno, jak to dělali druzí, postupy ze cvičáku mě úplně nebavily – to byl ještě starý Svazarm s násilím na škrtících obojcích a podobně. Zjistil jsem, že se psy se dá mluvit i jinak a že si tak rozumíme mnohem víc. Od některých psů se stále učím – například ten zmíněný Turek přinesl pár nových informací, protože vybočuje z českých šablonek.

Vnímáte ve společnosti změnu, co se týče výchovy psů?

Trochu se to škatulkuje. Lidé mají tendenci ubírat se jinými postupy, protože to, co je jiné, je zajímavé. Buďto to správně pochopí nebo jen napodobují. Ti, co to pochopí správně a používají selský rozum, si udělají nějaký svůj vlastní scénář, jak se domluvit se psem. To je ideální stav, když lidé myslí a pracují na sobě. Nepovažuju za skvělou věc to, co je sice zajímavé, ale úzkoprofilové, jako například pozitivní motivace, nebo používání elektrických obojků. Všechno má své plusy a mínusy, ale musí se to umět používat. Každý pes je individuální a nejde použít vše na celé široké spektrum psů. Je prima, že se lidé začali víc snažit, ale někteří se snaží málo a jen opisují.

V České televizi běží pořad Kočka není pes, ve kterém lidem také radíte. Jak tato spolupráce vznikla a co přináší nového?

Tento pořad začal vznikat v době, kdy jsme se sem přestěhovali, takže tady vznikal psinec a během toho se tu točilo. Cílem pořadu je naučit lidi základy univerzálních postupů, jak se psem domluvit. Vysvětlujeme například, co je reflexní oblouk nebo práci na vodítku. Pokud vzniknou další série, tak bychom chtěli přidat víc komunikace přes dotyky. Tyto pořady na trhu chybějí, chtěli jsme tím tuto mezeru pokrýt a lidem napovídat, jak se dá se psem pracovat.

Už jste se zbavil přívlastku, že jste ten, co kouše psy? To tenkrát vzniklo z reportáže televize Nova, jestli se nepletu…

V roce 2004 po mě na Nově chtěli něco zajímavého a extrémního. Tak jsme vytáhli jednoho zlobivého psa, který chtěl kousnout dítě. Dodneška lituji, že jsem to lidem ukázal, protože dneska to používají na kdejaké štěně. Někteří to opisují, ale vůbec nepochopili, že to není běžná metoda. Je to absolutně nejkrajnější prostředek, když už nejde dělat nic jiného. Jinak se naopak se psy domluvím, nekoušu je tu denně. Naopak, spousta mých psů vůbec netuší, že něco takového umím. I díky tomu seriálu lidé pochopí, že to není o kousání, ale o domluvě.

Jaké jsou další metody?
Základní metoda je upevnění respektu a důvěry do rovnováhy. Jestliže se vychýlím, tak se psem nemůžeme navodit dobré vztahy. Když mě nechápe pes, tak není chyba na jeho straně, to je důležité. Já na tom musím zapracovat a já jsem zodpovědný za to, že se spolu domluvíme.

Na vašem webu máte motto: Vždycky budu stát na straně psů, i kdyby to mělo být proti lidem…

A k tomu mám dovětek: Pokud budu mít na misce vah život psa a život člověka, tak použiju zdravý rozum. Ne vždy se vyplatí zachraňovat psa za každou cenu. Pokud je pes chronicky nepřátelský, tak nemůžu stát proti lidem. Pokud za mnou ale lidé přijdou s tím, že mají psa blbce, tak s nimi se vůbec nebavím, to je pod mou úroveň.

Jaký je osud psů, kteří u vás projdou převýchovou? Vrací se zpět?

Postupujeme tak, že sem lidé přijedou, naučím je se psem pracovat, případně dostanou nějaké domácí úkoly a snažíme se to posouvat dál. Pokud to ale vzdají, tak už se nikdy neuvidí. Když vezmu psa na azyl, tak s tím, že mi ho věnují, a já s ním dál pracuji a třeba mu seženu nový domov. Některé tu mám na dožití, to jsou psi, kteří se velice špatně někam umisťují, nebo je jejich problém takový, že by to bylo riskantní. Snažím se psy nabízet, když to aspoň trochu jde. Když se někdo přihlásí, tak mě ale musí přesvědčit, proč zrovna on ho má dostat. Jestliže mi někdo zavolá a ani neumí vyslovit jméno plemene, tak má smůlu. Pokud ale má zájemce zkušenosti, tak si ho pozvu, koukneme na to, jak si se psem sedne. Dál jsme v kontaktu, a když to neklape, přijde pes zpátky.

Kolik máte azylu vůbec psů?

Současný stav je 23, včetně mých, protože je počítám do smečky taky. Mám tu tři typy psů. První skupina jsou mé chůvičky, které mi pracují se všemi psy z azylu, nebo psy klientů. Pak jsou to azyloví psi, kteří se dělí na umístitelné a neumístitelné.

Dočetl jsem se, že chováte vlky…

Choval jsem vlky. Bohužel ten poslední nezvládl stěhování, bylo mu už jedenáct let. I za velké péče veterinářů, kteří se snažili, jsme věděli, že v tomto věku to nebude snadné.

Jak jste se vůbec dostal k vlkům? Co vám do dalo pro práci se psy?

Toho Macka si pořídil člověk ze zoologické zahrady, ale zjistil, že se spolu nedomluví. Je to moje hobby, bavit se s takovou originál psí šelmičkou. Říká se, že psi vznikli z vlků, co je na tom pravdy, by zjistily možná nějaké DNA testy. Ale něco na tom asi bude. Mě baví učit se od nich. Jejich vzorce chování jsou ještě takové staré a upřímné, nejsou zkreslené našim úhlem pohledu. Vlci mi dali soustu znalostí.

Organizujete také společná venčení. Jak to probíhá?

Říkáme tomu free sobota. Bez ohlášení může přijet kdokoliv, i ten, kdo vůbec nemá psa. Dokonce se občas zastaví i turisté, což je taky fajn. Můžeme se s lidmi podívat na pejsky, kteří tu jsou, a pozastavit se u každého plemene. Poradíme se, jakého by si měli vybrat podle povahy a jakého určitě ne.