Po roce 1989 jste začal na Strakonicko na své akce zvát slavné osobnosti. Jak vás to napadlo? 

Ono to začalo dřív, už v roce 1987, kdy byla velmi populární skupina Extra Band. Vyhrávala tehdy všechny československé hitparády s písničkou Poslední zvonění. Svazáci ze Štěkně kapelu získali na vystoupení a chtěli, abych ji doplnil diskotékou. To byl podle mě zlomový moment. Setkal jsem se s hvězdami, a to mě nakazilo a nasměrovalo. Nechtěl jsem dělat obyčejné diskotéky, ale chtěl jsem na ně zvát hvězdy. Sehnat je byl problém. Ale před každou takovou akcí jsem byl na nervy, protože jsem netušil, jací ti umělci doopravdy jsou. Jestli s nimi bude řeč, jestli si nebudou hrát na hvězdy s manýry… To pak během přímého přenosu těžko kočírujete.

Kdo byl úplně první celebritou, kterou jste pozval?
To byl v roce 1992 Katapult v Radošovicích. Muzikanti seděli za mnou na jevišti a hráli akustický koncert. Bylo to v době, kdy o ně nebyl moc zájem a do Radošovic na ně přišlo přes pět set lidí. Olda Říha mi to pak oplatil, když už zase byli na výsluní, že jsem dělal předskokana při jejich koncertech.

Vy jste ale spolupracoval i s Drahuškou Kolářovou, která se celým svým srdcem věnovala ve Strakonicích zdravotně postiženým. Jak k tomu došlo? 
Drahuška Kolářová našla úplně nové cesty pro postižené lidi, byla neuvěřitelně vstřícná a dokázala nemožné. S úctou na ni vzpomínám. Pořádali jsme spolu akce pro postižené, na kterých vystupovali třeba Michal David, Tereza Pergnerová, nejmladší Hrušínský, Zdeněk Troška, Petr Nárožný, Lukáš Vaculík – opravdu to byla pestrá plejáda slavných lidí.

Jak jste se dostali k Tereze Pergnerové? 
To jsme právě s Drahuškou Kolářovou hledali známou tvář. Pro děcka byl tehdy ikonou Pavel Poulíček a Tereza Pergnerová se svým veleúspěšným pořadem Eso a hláškou Čágo belo, šílenci. Tu hitparádu produkoval můj známý a přes něho jsem dostal telefon na Eduarda Pergnera, Terezina tátu. Když jsem mu řekl, oč jde, že vlastně o charitu, byl nadšený a Terezu k nám poslal. I ji charita a akce pro postižené oslovily. Byla schopna se pro ty děti rozdat. Nechtěla honoráře, a když jí přinesli peníze za cestovné, nechala za ně dětem nakoupit pití. Byla neuvěřitelná, škoda, že její dobře našlápnutou kariéru na čas narušily osobní problémy.

Ti, co mají našlápnuto na padesátku, si možná vybaví i další časté hosty na vašich akcích, a to moderátorské duo Pavel Svoboda a Wendy Vaněček…
Pavel Svoboda pochází od Hluboké, moderoval tehdy v rádiu s Wendym Vaněčkem pořad Runway. Byla to hitparáda písniček a byl to pořad velmi poslouchaný. Runway jsme vysílali dokonce od nás z Bažantnice přímým přenosem do rádia. Pavel Svoboda je nezmar, je to profesionál, který se v branži udržel. Jen už dávno shodil tu svou neodolatelnou hřívu vlasů a je teď dohola.

V roce 1993 jste zas do Katovic pozval Olympic…
To jsou krásné vzpomínky, krásný příběh. V té době jsem měl s Olympikem docela nadstandardní vztahy. Petr Janda se tehdy na férovku rozhodl, že Olympik zruší, protože lidi nechodili. Míval na koncertu třeba padesát návštěvníků. V každém kraji měl být jeden závěrečný koncert. Zavolal mi, ať zkusím něco domluvit u nás. Šel jsem do strakonického městského kulturního střediska, ale zle jsem pochodil. Bylo mi řečeno, že tenhle typ akce, jako je Olympic, nikoho nezajímá. A tak jsem zamířil za panem Lhotákem, což byl fotbalový guru v Katovicích. Koncert se nakonec odehrál tam a dosud nebyl překonán tamní rekord návštěvnosti. Na Olympic tehdy do Katovic přišlo a přijelo 1200 platících návštěvníků. Z kulturáku se musel kvůli místu vystěhovat všechen nábytek. Olympic se pak zase chytil a po čtyřech letech se na pódia vrátil.

A co idol žen Lukáš Vaculík, který s vámi přijel v roce 1996 do Drahonic?
Lukáše musíte poznat. Pokud vás k sobě pustí, je to fantastický chlap. Tehdy byl skutečně idolem dívčích i ženských srdcí. Pozval jsem ho na akci pro děti několikrát. Všichni tenkrát čekali, že přijde kamarád do deště. Jenže on zrovna natáčel film Válka barev. Režisér Filip Renč potřeboval zrušit kult Vaculíka a nechal ho ostřihat na ježka. Lukáš Vaculík jel z tohoto natáčení rovnou do Drahonic, a protože ho u vstupu v novém sestřihu nepoznali, přišpendlili ho ke zdi a nechtěli pustit dovnitř. Pamatuji si, že všichni byli zklamaní jeho novou image.

Zkuste zavzpomínat i na Standu Hložka…
Není to žádná fráze, Stanislav Hložek je nejhodnější člověk českého showbyznysu vůbec. Neznám hodnějšího, než je on. Kamarádský, nedělá ze sebe machra. Ve Vodňanech jsem mu například dělal vokály, když neměl parťáka Kotvalda, hráli jsme spolu fotbal za Amforu. Kdyby se dávala zlatá olympijská medaile za kamarádství, dostane ji ode mě právě on.

Zklamal vás někdo ze slavných?
Tohle je zvláštní kategorie. Národ třeba miluje bratry Nedvědy, já naopak můžu říct, že tak nevstřícné, arogantní lidi jsem dosud nepoznal. Dalibor Janda je zase náladový, své nálady si vyléval na pořadatele. Jednou vyhodil hasiče, který si k němu do šatny přišel pro podpis pro svého vnoučka. Jindy by se ale rozdal. Profesionál by měl své nálady umět kočírovat. Já taky vystupoval, když jsem měl chřipku, nebo dokonce v den, kdy měl můj tatínek pohřeb. Člověk může být rozervaný, může ho bolet srdce, ale lidi to nesmí poznat.