Byli váleční veteráni rádi, že jste je oslovil a chtěl jejich příběhy z války sepsat?

Často bylo dost složité se k nim vůbec dostat. Nechtělo se jim moc vzpomínat. Měli to v sobě a mnohdy o tom nevyprávěli ani vlastní rodině. Ne, že by veteráni prožitky z války zapomněli, to ne, ale odsunuli je do pozadí. Třeba se jim za války staly věci, se kterými se nedokázali vyrovnat. Ale byl jsem svědkem i toho, jak si spojenečtí veteráni podávají ruku s těmi německými.

 Proč jste si vybral právě téma válečných veteránů?

Jejich vyprávění jsou jasná fakta, striktně daná. Zajímají mě osudy vojáků. Mají své odvodní lístky, nějak do odboje odešli. V kostře jsou vlastně ty jejich životopisy stejné. Ale liší se v přívlastcích.

 Jak to myslíte s těmi přívlastky?

Jednoduše. Život jako pojem sám o sobě je pro všechny stejný. Vždy ale platí, že když dva dělají totéž, nikdy to totéž není. A v jednotlivých osudech to platí dvojnásob.

 O čem bude kniha, kterou připravujete?

Celý cyklus je rozdělený na tři díly. Vydal jsem, pro někoho nepochopitelně, nejdřív třetí díl. Tohle bude druhý.Půjde o životopisy vojáků od pozemní armády. V knize bude třeba životopis o člověku, kterého zachránil Nicholas Winton, protože mu to rodiče zaplatili.

 Cože?

Ano, rodiče mu ve své podstatě zaplatili život. Já jsem z toho byl také dost v šoku. Kdo chtěl své dítě zachránit, musel zaplatit, respektive složit poplatek. Je to vlastně podobné zjištění jako z knihy Josefa Motla Kam zmizel zlatý poklad České republiky. Píše tam, že Čechoslováci si v podstatě celý odboj zaplatili.Čím víc se v tom doslova šťouráte, tím víc své ideály a názory pozměňujete. Nic není tak, jak vypadalo a vypadá…

 Jarka Krejčová

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdeníku Strakonicko.