Zvesela i vážně na to v tomto klidném čase zavzpomínáme s Františkem Třeštíkem (72), nestorem strakonického tištěného zpravodajství. A nejen o tom, jak se psaly noviny, rozhovor bude. František Třeštík totiž na podzim převzal cenu Významná osobnost Strakonic a také okomentoval současné dění ve Strakonicích očima velkého patriota.

Na pódiu jste uvedl, že jste byl v šoku, když jste se dozvěděl o ocenění Významná osobnost. Jak na toto prestižní ocenění nahlížíte zpětně?
Několik ocenění jsem za svůj život už dostal. Hlavně za sport. Před několika lety to například bylo ocenění Sportovní osobnost okresu. Toho jsem si velice vážil. Nicméně ocenění Významná osobnost sportovní ocenění stoprocentně předčilo. Přece jenom být osobností roku ve 23tisícovém městě, kde těch osobností žije samozřejmě spousta, člověka hodně potěší. S odstupem dvou měsíců si uvědomuji, že si této ceny vážím ještě víc. Plaketu mám na čestném místě na skříni a nejde přehlédnout. Takže každá návštěva si jí všimne, aniž bych na ni musel jako malé dítě pyšně a hrdě upozornit. Ohlasy na mých pět minut slávy stále doznívají. Byť jsem celý život dělal všeobecného redaktora se zaměřením na sport, většina lidí mě vnímá jako sporťáka, nikoliv zpravodajce. O to víc byli mí známí překvapeni.

Jsem ráda, že jste zmínil novinařinu. Chtěla jsem společně s vámi zavzpomínat na to, jak se dříve noviny vyráběly. Pro současné mladé novináře to totiž bude takový film pro pamětníky. Takže pro začátek naťuknu, jak jsem v Našich novinách jako elév ještě v roce 1992 psala na Consulu, vydání se malovalo ručně tužkou a rukopisy se osobně vozily do českobudějovické tiskárny, kde se noviny ručně! sázely. Dnes v době počítačů to zní jako sci-fi, že?
Stručně jste tehdejší výrobu novin vystihla. Já jsem do Našich novin ČZ nastupoval v roce 1970. Měly celookresní působnost, protože tenkrát tady v podstatě jiné noviny nebyly. Se současnou výrobou novin se to skutečně srovnat nedá. Všechno se opravdu dělalo ručně. Vzpomněla jste psací stroj Consul. My měli mnohem horší psací stroje. Když jsem pak dostal Consul, měl jsem pocit, že slavím svátek a narozeniny dohromady. Noviny se tiskly v Jihočeských tiskárnách v Českých Budějovicích. Na budějovickou tiskárnu vzpomínám velmi rád. Znal jsem ji dokonale a práce tam byla nádherná. My jsme v redakci něco napsali a nakreslili, pak už to bylo na strojních sazečích a metérech. To byli chlapi a ženské, kteří svému řemeslu opravdu rozuměli. Byli špinaví od hlavy až k patě od tiskařské černi.

Skočím vám do řeči, vysvětlíte termín metér?
Když měl strojní sazeč připravenu sazbu, dávalo se to do takové matrice, svazovalo se to obyčejným špagátem, aby se řádky nepohnuly, zasouvalo se to do válce a ruční klikou se noviny na hrubo natiskly. Metér dával tu sazbu do té matrice a připravil ji pro první tisk.

Takže sazeč musel vaše rukopisy přečíst a slovo po slově sesázet k sobě?
Přesně. On k tomu měl velký sázecí stroj. Naše texty v tomto stroji musel přepsat. Pak se to odlilo do olověných destiček, ty se sesadily dohromady a nastoupil metér. Byla to opravdu krásná, ale náročná práce a já si doposud těch bývalých tiskařů nesmírně vážím.

Ono se do tiskárny jezdilo před vydáním také dělat korektury.
Ve zbrojovce jsme měli dohodu se zkušebními jezdci, kteří zajížděli nové motorky. Každé pondělí tedy jezdili do Budějovic s obálkou se sportem. Jednou se stalo, že zkušební jezdec po cestě obálku ztratil a řekl nám to dva dny před vydáním.

Dokážu si představit ten infarktový stav.
Byl to pořádný šrumec. Ale nakonec jsem stačil celý sport napsat v rychlosti vlastně znovu. Ve čtvrtek jsem s napětím letěl k balíku novin, abych se podíval, co jsem tam vlastně napsal. Kupodivu to bylo srozumitelné. Velice rád vzpomínám také na korektory v jihočeských tiskárnách pana Podlipského, pana Šmída, paní Mikešovou nebo Libušku Pencovou. To byli lidi, kteří měli češtinu v malíku. Fungovalo to tak, že korektura Našich novin se dělala vždy v úterý a jezdil tam Vašek Škaroupka nebo já. Měli jsme vyhrazeného jednoho profesionálního korektora a četli jsme to nadvakrát. Pokud se v té stránce připravené pro rotačku našla chyba, sazeč musel vyměnit celou destičku. Jenom snad podotknu, že budějovičtí sazeči netiskli jen tehdejší Jihočeskou pravdu, strakonické či jiné okresní noviny, ale spoustu dalších periodik.

Pláčete někdy nad současnou češtinou?
V novinách je chyb minimálně, je vidět, že se na to dbá. Ale pláču nad češtinou některých redaktorů, což se netýká jen novin, ale i rozhlasu a televize. Někdy se mi obrací oči v sloup. Vzpomínám si, že na jedné výstavě jsem si na vstupním panelu v první řádce přečetl, že díky Heydrichiádě zemřelo hodně občanů i ze Strakonicka. Cítíte z toho tu stupidnost? Nevím, čím to je, že čeština kulhá. Snad nedostatek pokory k rodnému jazyku.

Kořením každých novin jsou fotografie. V mých začátcích se ještě vyvolávaly v černé komoře, nebyly žádné digitální fotoaparáty. Bylo těžké pořídit snímky třeba z fotbalového zápasu, aby hráči nebyli rozmazaní.
To souhlasím, bylo to těžké. Vzpomínám si, že tenkrát pro nás začal fotit Honza Škrle, mimochodem fotí dodnes a jistě ho na Strakonicku kdekdo zná, a ten měl už velmi kvalitní foťák a dodával kvalitní fotky. Honza byl už tenkrát velký borec.

Vloni Muzeum středního Pootaví pořádalo krásnou retrovýstavu o Strakonicích a na panelech využilo spoustu archivních článků právě z Našich novin. Řada byla vašich. Překvapilo vás takto retrospektivně, co všechno jste za svou éru v Našich novinách napsal?
Překvapilo. Stál jsem u těch panelů a říkal si – prokristapána, to jsem taky napsal? Některé články se mi ihned vybavily, ale byly tam i takové, na které jsem doslova zíral. Spíš jsem si díky této výstavě uvědomil, jak bohaté spektrum psaní jsem měl. Nejen o sportu, ale i výstavbě ve Strakonicích, která byla v 70. letech v rozkvětu. V té době vznikaly ve městě školy, sídliště a podobně. Můžu říct, že když jsem u těch článků po čtyřiceti letech stál, těšilo mě to. A pak i to, že je se zájmem četli i návštěvníci výstavy.

Každý novinář má určitě svého kostlivce ve skříni. Něco napíše a nejde to vzít zpět. Stalo se vám to někdy?
Byl jsem dost pečlivý a své články jsem raději třikrát přečetl. Ale samozřejmě se stalo, že se člověk někdy upsal. Měli jsme však dobré vztahy s tou budějovickou tiskárnou, takže se kolikrát na poslední chvíli podařilo ledacos vychytat. Volali jsme častokrát v momentě, kdy už byly noviny připravené do rotačky, že v nich máme něco špatně. A víte, jak to fungovalo? Vedoucí sazárny vzal kladivo a tím rozbil řádku s chybou. A tím byla ta řádka v novinách nečitelná. Pořád bylo lepší, když byla nečitelná, než aby byla s hrubkou. Léta tam šéfoval pan Vlasatý z Vodňan a ten se smíchem do telefonu říkal – volají Strakonice, beru si kladivo a řekněte, do čeho mám praštit.

Za mého působení v Našich novinách jsem nesčetněkrát vyslechla historku, jak se podařilo vyměnit popisky pod fotkami z JZD a návštěvy papalášů.
Ano, tato historka se traduje. Už si nevybavím, z jaké konkrétní návštěvy to bylo, ale fakt je, že se vyměnily texty pod fotky vzorných dojiček z Předmíře a té návštěvy. Byl z toho velký průšvih, ale za pár dnů to vyšumělo. Podobná věc se stala také později v Jihočeské pravdě. Tehdy za hluboké totality přijeli do Československa fotbalisté z Lince na přátelský zápas do Českých Budějovic. V novinách vyšla fotka otrhaných chlapů z pralesní ligy. My na to koukali a říkali si, proboha, jak ti Rakušáci vypadají… Druhý den se v „pravdě“ objevila omluva, že nešlo o fotbalisty z Lince, ale tým podnikové jedenáctky dřevařů.

Vy jste pak z Našich novin přesídlil do jiných, které nově vznikly.
Bylo to 1. ledna 1987 a jednalo se o nový týdeník okresního charakteru Budovatel. Někdo z okresu si tehdy vzpomněl, že tady tyto noviny s tímto názvem kdysi dávno vycházely, a oprášil ho. Pamětníci si jistě vybaví, že později se tento týdeník přejmenoval na Aktuality Strakonicka – Astra. V první polovině 90. let se Astra měnila na deník, Strakonický deník vychází dodnes. Musím se přiznat, že jsem z přechodu z týdeníku na deník měl radost, protože se mi líbilo, že můžu lidem ve Strakonicích přinášet opravdu čerstvé aktuality denně.

No, začátky v deníku, to už jsem byla vaše kolegyně, nebyly zrovna nenáročné. Technika sice byla o dost dál, přesto se každé vydání nahrávalo na disketu a posílalo skrze autobus do Budějovic. Pamatujete, jak jsme kolikrát honili autobus v Cehnicích nebo v Drahonicích, protože nám ujel?
To byly infarktové stavy, samozřejmě, že si vzpomínám. Ale vzpomínám hlavně na to, kam se posunula právě ta technika. Místo psacího stroje počítač, žádné rýsování a proměřování stran. Když nám tehdy doručili do Budovatele první počítače v obrovských bednách, dva dny jsem ty krabice obcházel s hlubokou úctou, než se rozbalily. I když jsem tu starou práci s pravítkem, tužkou, gumou, měřítkem a starými fotkami doslova miloval, rychle jsem si na novou techniku přivykl. Časem jsem si v duchu často říkal, jak jsme ty noviny mohli bez té techniky vůbec vytvořit.

Jak za starého režimu sledovali redaktoři politické dění? Komentovali třeba komunální volby nebo chodili na zasedání zastupitelstva?
Při volbách bylo jasné, jak dopadnou. Těch pár lidovců nebo sociálních demokratů nemohlo vládnoucí garnituru nijak ohrozit. Napsaly se výsledky voleb, ale komentářů a glos jsme se zdrželi. Na zastupitelstvo se samozřejmě chodilo. Tehdy se konala nejen městská, ale i okresní, a ta pro nás byla povinná. Na okresní zastupitelstva jezdili předsedové nebo tajemníci místních národních výborů a svého času tady těch MNV bylo, tuším, 107. Tehdy vztah představitelů obcí a redaktorů byl, řekl bych, velmi přátelský. Oni rádi prezentovali, co se u nich na vsi děje, my zase byli spokojení, že máme informace.

Asi tušíte, proč jsem se vás na to ptala. Vy dění ve Strakonicích sledujete stále pečlivě, takže bych i od vás chtěla slyšet komentář k aktuální situaci – zrušeným volbám.
Patřím mezi převážnou většinu občanů, které rozhodnutí krajského soudu hodně překvapilo. Toto usnesení smazalo názor padesáti procent voličů ve třiadvacetitisícovém městě. Navíc mne zarazilo, že se na půdě tak váženého orgánu mluví o tom, zda se občané nedali koupit za kulturu zdarma, nebo jestli máme ve Strakonicích alespoň Vánoce v termínu. Mimochodem já znám jedno místo u Plzně, kde slavili sto let republiky také začátkem září. K novým volbám samozřejmě půjdu a volit budu stejně.

Jste známý tím, že vše, co se ve městě buduje, si jdete na vlastní oči prohlédnout. Mohl byste ze svého pohledu zhodnotit letošní rok? Co vám jako patriotovi udělalo radost?
Tyhle moje známé pochůzky po staveništích ve Strakonicích jsem asi zdědil po mém tatínkovi. Ten také vše poctivě sledoval. Řekl bych, že v posledních letech se město probudilo a kdo to chce vidět, tak vidí. Určitě jsem měl radost z otevření obchvatu. Jsem totiž rád, že jsem se toho dožil, vzhledem k tomu, že tento obchvat vznikal přes osmdesát let. Jen mě mrzí, že už to není čtyřproudá komunikace, ale jen dvouproudá. Nicméně když vidím tu spoustu kamionů, jak se jeden za druhým valí po obchvatu a předtím projížděly městem, myslím, že nakonec ubylo i těch, kteří si obchvat nepřáli. Potěšilo mě parkoviště Beranův dvůr u zimního stadionu. Všichni pamatují, jak jsme se tam, kdykoliv zapršelo, brodili v blátě, nyní jde o důstojný a upravený prostor. A potěšil mě nový dopravní terminál. Zdá se mi sice na první pohled trochu stísněný, ale půjde o zvyk. Nicméně je povedený a snad se brzy narodí i společný prostor ve stávající budově vlakového nádraží. Viděl jsem projekt a těším se na to. Ještě bych zmínil výstavbu nového polyfunkčního domu firmy Znakon u Prioru. Ten se mi moc líbí. Býval tam výměník vystrčený do silnice, nový dům tento prostor nového centra krásně dorýsuje.

Vadí vám vůbec něco?
Ale jistě. Celý svůj život jsem spojen se strakonickou házenou. Kvitoval jsem, že se po letech postavila jednoduchá ocelová hala, která házenou v oddíle doslova nastartovala, ale mrzí mě, že se dosud nepodařilo vytvořit i nutné zázemí. Město vloni v srpnu alespoň hbitě zareagovalo na fakt, že házenkáři postoupili do extraligy, a pořídilo přilehlé provizorní šatny, to byla podmínka účasti v extralize. Do budoucna stejně ale bude nutné nějaké zázemí vybudovat. Velmi mě trápí stav tribuny Na Sídlišti, která je mimo provoz. Těžko říct, co s ní. Pomníkem je podle mě i hotel Bavor. Případná demolice či výstavba nového objektu, to už jsou desítky milionů korun. Nikdo neví, co s ním, nikdo neví, co se s ním stane.

Také jste se v Našich novinách připravovali na vánoční dění?
Během prosince vznikalo vánoční vydání, na kterém jsme si dávali záležet, a silvestrovské vydání, které nešetřilo humorem. Do toho se zapojili naši kamarádi výtvarníci, karikaturisté, mnohým se jistě ta jména vybaví, jako třeba Karel Kupka, Karel Oberthor, Cyril Chramosta. Jestli dovolíte, rád bych zmínil i další kolegy. Řada z nich už není mezi námi, ale jejich jména pamětníkům známá budou. Především to byl vedoucí redaktor Našich novin Josef Sichinger, redaktor Václav Škaroupka nebo Josef Křešnička, známý spisovatel, publicista, pohádkář, který bohužel doplatil na tehdejší režim. Sekretářky Hana Němcová a Marie Kollrosová – ta, když jsem odcházel, byla už takový sportovní odborník, že dokázala klidně zaskočit a napsat zpravodajství ze sportu levou zadní. V Budovateli jsem začínal s Lídou Šťastnou, ve Strakonickém deníku nás bylo víc, ale dlouholetým šéfem býval Petr Pučelík, který dnes pracuje pro Strakonickou televizi. Měli jsme hodně zpravodajců z měst i vesnic, například Václava Zíku z Blatné, Jiřího Pazderu z Vodňan nebo Josefa Hejtmánka z Volyně. Spolupracovalo se s nimi bezvadně, bylo na ně spolehnutí.

Přežijí podle vás tištěné noviny nebo je internet převálcuje?
V současné době to možná může vypadat, že za pár let tištěné noviny na kahánku mít budou. Ale já věřím, že navzdory internetu přežijí ještě hodně dlouho. Není totiž nic hezčího, než si u kávy rozložit své oblíbené noviny a začíst se. To má svoje kouzlo. Jsem přesvědčen o tom, že dnešní mladá generace k tomuto poznání také dospěje.

Vzpomenete, jak se u vás slavily Vánoce?
I když jsou největšími svátky v roce Velikonoce, pro mě to tak nikdy nebylo. Zbožňoval jsem Vánoce. Byli jsme klasická čtyřčlenná rodina a svátky jsme si maximálně užívali. Maminka trochu méně, protože měla tři chlapy v chalupě a veškeré přípravy byly na ní. Byla výborná kuchařka. Na Vánoce jsme mívali klasicky kapra, ale také řízky, po kterých se vždy zaprášilo. Maminka několikrát udělala i kubu, ale když zjistila, že ho jí sama, tak od toho upustila. Uměla udělat krásnou atmosféru. Když někdo našel pod stromečkem sáňky, brusle, lyže, hokejku, hned to druhý den šel zkusit na nejbližší kopeček a nejbližší rybník. Dneska se dětem o sněhu na Vánoce může jen zdát. Ale nám se zase ani nezdálo o tom, že bychom mohli jet lyžovat třeba do Alp. Vánoce mám rád i kvůli pohádkám v televizi. Pyšnou princeznu jsem viděl snad stokrát…

Popřejete Strakonicím do nového roku?
Budou mít rozpočtové provizorium. Nemáme zastupitelstvo, ve městě panuje po zrušených volbách podivná nálada. Proto bych Strakonicím popřál, aby toto nepříjemné období zdárně překonaly. A lidem, aby v sobě měli zdravý patriotismus, aby si považovali toho, že jsou Strakoňáci a aby se jim v našem hezkém městě hezky žilo.