Dá se současný tlak na psychiku lidí k něčemu přirovnat? Třeba k válečné době nebo živelným pohromám?

Válku jsem nezažila a k té bych současnost nepřirovnávala. Je to ale určitý stav ohrožení, který každý vnímáme různě, a také stav omezení, které jsme si nevybrali. Když se pro omezení rozhodneme sami, vnímáme ho samozřejmě líp.

Jaké reakce může ohrožení a omezení vyvolávat?

Někdo je podrážděný, někdo úzkostný a někdo agresivní. Někdo se naopak uklidní, je konečně doma s dětmi a prožívá s nimi vzácné chvilky, na které jindy není čas. A někdo je dokonce podnikavý, zjistí, že je někde nějaká díra na trhu a
vrhne tam svoji energii, v lepším případě ve prospěch společnosti. Podle Davida R. Hawkinse (amerického psychiatra a duchovního učitele – pozn. red.) jsou stud, pocit viny, apatie, zármutek a strach nejnižšími úrovněmi energie. Když se někdo pohybuje v úrovni, kde převažuje strach, vyhodnocuje i situace kolem sebe z pozice strachu. Časem se na to adaptuje, ale v krizi přicházejí nezvyklé situace a strach ho víc zaplaví, je to často nevědomé. Z toho však jde terapeuticky vystoupit. Terapie je urychlené zrání a k tomu někdo potřebuje pomoc a někdo to zvládne sám.

Umíte si tedy vysvětlit, proč se v době, kdy se mají lidé spíš izolovat, sejde dav, aby demonstroval na Staroměstském náměstí?

Je to projev frustrace a ti lidé se pohybují v úrovni hněvu. Kdyby nebyla koronavirová omezení, našli by si jiný důvod, jak dát hněv najevo. Hněv je hybná síla a pokud není destruktivní, může být i dobrou hybnou silou. Záleží na
osobnosti.

Je to reakce na nebezpečí?

Ani to se nedá zobecnit. Někteří starší lidé mají v souvislosti s koronavirem dokonce osvobozující pocit a říkají: My už stejně tento svět brzy opustíme.

Co dělat, když má člověk strach z nákazy? Tady asi neplatí – poznej svého nepřítele..?

Myslím, že platí. Když se člověk věcně bude informovat, co to je za virus, kam by měl chodit nebo nechodit, může si vyvodit, jak si počínat. Kdo je odvážný, půjde do první linie, ale kdo se potřebuje chránit, dojde si nakoupit a jinak
bude doma. Není ale dobré celý den sledovat v televizi zprávy o covidu. Když je těch informací hodně, člověk se v tom už ztrácí. A ztrácí i sebe, proto je dobré si udržet svůj klid. Když si řeknu – mám už věk, astma, problémy se srdcem, tak si přece uvědomím, jak si stojím a co bych neměl dělat.

Jenže se na nás hrnou protichůdné informace. Jen ty o rouškách – podle jedněch jsou potřebné, podle druhých nejsou k ničemu… Komu věřit?

Je třeba naslouchat odborníkům a ne tomu, co si myslí nějaký herec.

Proč jsou odpůrci roušek v internetových diskusích tak agresivní?

Myslím, že to je výraz určitého zoufalství a reakce na omezování. Například dýchání s rouškou při školním vyučování omezuje okysličování mozku, je to únavné. V určitých situacích se nedá s rouškou efektivně fungovat. Kdyby se přes
prázdniny věnovala pozornost přípravě distanční výuky, mohli jsme být jinde.

Pedagogové ale připouštějí, že distančně se toho děti na jaře moc nenaučily…

V krizových situacích jsou určité priority a musíme připustit, že může dojít i na vypuštění určitých znalostí. Za války byly také zavřené vysoké školy a určitá generace se s tím musela vypořádat.

Měla byste radu, jak se uvést do lepší psychické pohody?

Já bych se nechtěla dotknout lidí, kterým se hroutí živnost nebo jim někdo zemřel. Je důležité být v kontaktu se sebou a zařídit se, jak je mi to blízké. Je to příležitost vystoupit z kolotoče, z dosavadních rolí. Jenže každý si to dovolit nemůže, tím myslím na zdravotníky, ženy u pokladen v supermarketech, které mají třeba navíc doma děti na distanční výuce. Určitě ale platí poodstoupit od problému, otevřít ramena, nadechnout se a uvědomit si, co mi hrozí, jak se s tím vyrovnat a jak toho třeba i využít. Nebojovat s tou situací, přijmout ji a nějak se v ní pohybovat.

Zhoršuje se teď psychika lidí?

Své dělá i podzim, je méně světla… Lidé se useberou víc do sebe, musí být doma víc spolu, začnou řešit vztahové problémy. Pokud se už někdo léčí, péče o něj je zajištěna. Psychologové také fungují. Když je někdo zranitelnější a pohybuje se v těch nižších úrovních energie, je to šance ke změně. Když zatlačíte, člověk může buď utéct nebo ho to povzbudí k akci.

Máte dojem, že lidé přehodnocují své priority?

Mám pocit, že jsme trochu otupěli. V létě jsme se ukolébali, měli jsme pocit, že už jsme nad virem vyhráli. Bohužel jsme ztratili čas, nepřipravili jsme školství na další vlnu. Ale v tísni se ukazují charaktery. Někdo roušky přeprodává za drahé peníze, druhý je šije zadarmo a má z toho radost. Někdo přijde na to, jak obohatit společnost i sebe. Vybavuji si příběh z první vlny krize, kdy si jeden restauratér zoufal, jak udržet při výdeji jídel z okénka práci pro paní, která u něj myla nádobí. Ta paní začala péct buchty a lidé, kteří šli ráno do práce, se tam zastavovali a už se na ně těšili.

Myslíte, že jde strach z mysli vytěsnit?

Existují nevědomé obrany ega, nejčastější je popření nebo vytěsnění. Během minulé vlny krize jsem přijela na Žižkovo náměstí v Táboře a tam plno lidí bez roušek popíjelo. To byl příklad, kdy nebezpečí vytěsnili a šli se bavit a pít. Jediná zdravá forma obrany ega je ale sublimace, to je právě přetavení strachu do něčeho prospěšného pro druhé. Cestou ze strachu ven je uvědomit si jej a vědomě se zařídit prakticky tak, abych se nevystavoval nebezpečí. Bohužel v některých profesích si lidé nemůžou moc vybírat, prodavačka může mít maximálně rukavice, štít nebo požádat vedoucího, aby byla na pokladně večer, kdy chodí méně zákazníků. Když se ale člověk zahltí strachem, tak ty možnosti ochrany nevidí. Osobně si moc vážím všech těchto lidí – zdravotníků, prodavaček, řidičů autobusů, možná by bylo dobré jim v této době věnovat víc pozornosti než
projevům politiků.

Kde hledat pomoc

Linka první psychické pomoci – tel. 116123 – funguje nonstop a je bezplatná

Centrum krizové intervence Bohnice – tel. 284016666 – funguje nonstop a volání
je za běžný tarif

Centrum duševního zdraví v Táboře – tel. 739 209 156 – funguje od 8 do 16 hodin,
zejména pro lidi s psychotickým onemocněním, těm, co se potýkají s úzkostmi a
nebo těžkou depresí, případně jejich blízké.