Prozraďte něco o sobě. Narodila jste se v Čechách nebo jste se přistěhovala?

Narodila jsem se tady v Česku. Rodiče se sem přestěhovali za prací o něco dříve.

Takže jste jako maličká pobíhala po Písku a vyrůstala tu?

Ano, je to opravdu tak.

Kam jste chodila do školy?

Nejdříve jsem chodila na Základní školu Husova a posléze jsem na druhém stupni jsem přešla společně s bráchou na gymnázium.

Jaké jste měla v dětství zájmy? Chtěla jste být doktorkou?

Asi to bude znít jako klišé, ale na doktorku jsem si hrála už ve školce. Na základní škole jsem zase chtěla být učitelkou nebo letuškou. V pubertě mě myšlenka stát se lékařkou na nějakou dobu opustila. Neměla jsem na to dost vysoké sebevědomí. Hodně jsem obdivovala jedince, co se na lékařskou fakultu dostali nebo ji už dostudovali. Jinak zájmů jsem měla opravdu hodně. Chodila jsem na balet, mažoretky, tenis, výtvarku, také chvíli na aerobik a latinskoamerické tance. Rozhodně jsem se tedy nenudila.

Bylo složité se na medicínu dostat?
Když jsme si ve třeťáku měli zvolit volitelné předměty, bylo jasné, že půjdu cestou biologie a chemie, protože mě jednoduše ostatní předměty nebavily a přišla mi škoda nezkusit přijímačky na medinu, o které jsem tak moc snila. Věděla jsem, že chci studovat něco, co má smysl a zároveň mě to v budoucnosti uživí. Velkou roli ve volbě vysoké školy měli určitě také moji rodiče. Nechtěli, abychom s bráchou měli jako oni stejný osud v prodejně, ve večerce. Není tam měsíční příjem vůbec jistý, vše závisí na tržbách a podobných věcech. Dostat se na školu nebylo vůbec lehké. Rozhodně to nebylo zadarmo. Maturovala jsem z biologie a chemie, takže jsem se přes rok už předběžně učila, navíc jsme měli možnost si zvolit fyziku pro mediky, ale pouhé znalosti z maturit ke zvládnutí přijímaček nestačily. Hodně lidí si myslí, že si člověk koupí modelovky, našprtá se je a je na medině. Tak to samozřejmě není. Nakonec to vyšlo a já mohla nastoupit na 1. lékařskou fakultu v Praze.

Jaké byly první zkušenosti s vysokou školou?

My jsme hlavně chtěli do Prahy. V záloze jsem měla také Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, byl to takový trend u nás na škole, protože tam berou všechny bez přijímaček. Nevím, kdo s tím přišel, ale podle mě bylo logičtější si vybrat obor na přírodovědecké fakultě. Konkurence na medicíně je konkurence veliká, zvlášť v zubním lékařství, které jsem si vybrala. Brácha je také student medicíny a ten si vybral všeobecné lékařství. Jinak to rozhodně pro mě byl šok. Věděla jsem, že učení bude hodně, psychicky jsem se na to připravovala, ale jen medici ví, jak moc toho doopravdy je. Školu jsme měli od pondělí do pátku, některé dny od rána do večera, každý týden testy a víkendy byly věnované učení. To pro mě úplně nebylo, protože jsem zvyklá na sociální kontakt s lidmi a mám dost aktivit, kterým se chci věnovat, a tak jsem nikdy nebyla úplná premiantka.

Jak probíhá praxe?

Jako zubaři jsme měli v prváku preklinické zubní lékařství, součástí bylo učení se a zdokonalování preparačních dovednostech na fantomech. Druhák byl zakončen dvoutýdenní sesterskou praxí na lůžkovém oddělení. Třeťák měl pro nás být průlomový, kdy jsme si mohli zkusit něco vyvrtat na pacientech, ale koronavirus nám nyní trochu překazil plány.

Proč jste si vybrala zrovna zubní lékařství?

Proč ? Je to medicína, o které jsem odjakživa snila a navíc s pár výhodami. Žádná atestace, kratší doba studia, žádné noční služby. Líbí se mi představa, kdy je člověk svým vlastním pánem. Navíc je to lékařský obor, který jde lépe skloubit s plány, týkajícími se rodiny a je poměrně slušně finančně ohodnocen.

Máte v plánu zůstat v českém zdravotnictví?

Než jsem nastoupila na vysokou, tak jsem silně uvažovala o Německu. Postupně si ale člověk uvědomí, že to zase tak růžové není, jak se na první pohled zdá. Zatím to vypadá, že zůstanu u nás.

Teď trochu odbočím. Co Vietnam? Vydáváte se tam s rodinou?

Ano, každé dva nebo tři roky se tam letíme podívat. Navštěvujeme tam babičky a příbuzné.

Jaké to tam je?

Je to celkově trochu jiný svět. Na rozdíl od Česka je tam poměrně dost rušno. Všude je hodně lidí a samé motorky. Na silnicích neexistují v podstatě žádná psaná pravidla, která by se měla dodržovat. Takže je to vcelku takový chaos. Když člověk přechází silnici, má spíš pocit, že dělá adrenalinový sport. Všude kolem jsou obchůdky, restaurace a kavárny. Vietnam je známý svým streetfoodem. Jídlo je opravdu věc, kterou na Vietnamu miluji nejvíce. Vietnamská kuchyně je dost pestrá, není to jen Pho bo – hovězí vývar s rýžovými nudlemi nebo Bánh mi – plněné bagety. Další věc, kterou mám na Vietnamu opravdu ráda, je příroda. Je tam moře, u něj pláže, jsou tam také hory. Vietnamští lidé jsou dost přátelští a na vesnicích jsou všichni hrozně veselí. Mají tam málo, ale stačí jim to a jsou za to šťastní. Také si nestěžují na blbosti a jsou hodně štědří. Člověk si uvědomí, v jakém žije luxusu. Je tam dost silný kontrast mezi chudými a bohatými.

To, že jsou Vietnamci hodní, ukázala i akce vietnamské komunity, které jste se také zúčastnila. Jak to nakonec celé dopadlo a jaké byly ohlasy?

V momentě, kdy se v Písku objevil první případ koronaviru, přestali jsme společně šít. Ale ne úplně. Některé ženy šijí dál ve svých domovech. Celkem jsme společně našili čtyři tisíce roušek pro obyvatelstvo Písku a jeho blízkého okolí. Chtěla bych touto formou ještě poděkovat panu Robertu Nejedlému, který nám dodával materiál a bez něhož by to nešlo. Také paní Thuy, která nám poskytla prostor pro šití ve své opravně oděvů na Žižkově ulici v Písku. Samotné ohlasy byly vesměs pozitivní. Myslím si, že celá akce byla fajn a jsme všichni moc rádi, že jsme mohli pomoci.
Ve vietnamských prodejnách se také nabízí občerstvení záchranným složkám zadarmo. Jaké byly ohlasy na tohle?
To bohužel nedokážu říct, protože my žádnou prodejnu s potravinami přímo nemáme.