Předpokládám, že jste měl z ocenění hospodářské komory radost.

Bylo to docela humorné – když mi volali, myslel jsem si, že to je nějaký vtip. Pak se ukázalo, že to vtip není. Měl jsem totiž tři dny ve schránce pozvánku, na kterou jsem nereagoval. Koho by nepotěšilo, když si ho někdo všimne.

Jak dlouho jste působil ve školství?

Od roku 1976. Tehdy u nás ve Vodňanech byla jen jedna škola u kostela. Pak jsem šel na rok na vojnu a následně jsem nastoupil na Bavorovskou, kterou otevřeli. Tam jsem byl do 30. června letošního roku. A od té doby jsem doma.

A nenudíte se?

Zatím ne. Jelikož jsem hrál od mládí volejbal i jiné sporty a vymyslel jsem si akci k 50 letům volejbalu, pak jsme dělali akci k výročí 17. listopadu. Takže jsem zatím neměl čas se nudit.

S jakými ideály jste do učitelské profese vstupoval?

Měl jsem asi velké štěstí, že mě od šesté třídy učila paní Hofmanová. Byla přísná, ale naučila nás. A já jsem od šesté třídy chtěl být učitelem. Po gymplu bylo jasné, že půjdu na pedagogickou fakultu, kam mě přijali. A když jsem ji vystudoval, celý život jsem jen učil.

Jakou vlastnost by měl učitel mít?

Děti jsou velmi citlivé na křivdy. Když vidí, že měříte stejným metrem synkovi okresního tajemníka, podnikatele, nebo poslednímu outsiderovi, tak vás berou. Trest by měl být pro všechny stejný. Takže základní vlastnost je to férovost. Každý udělá chybu, ale když ji přizná, test by měl být mírný. A jestliže mě někdo podrazí, tak už mu nebudu věřit.

Mění se školní děti?

Na malém městě si snadno vypěstujete nějakou pověst a pak každý ví, co od vás může čekat. Samozřejmě mě otravovaly ty mobily, ale musíme si přiznat, že děti se mění, tak jako všichni lidé, kterým se posouvají hranice norem. Já jsem tělocvikář a mrzí mě, že se mění i vztah k pohybu a to mě přivedlo k tomu, že už nechci pokračovat, i když věřím, že fyzicky i psychicky bych na to měl.

Musí kantor na vývoj dětí nějak reagovat a přizpůsobovat se?

V podstatě ano. Dítě je chráněné. To není jako za mě – když jsem něco provedl, dostal jsem ve škole. A kdybych to řekl ještě doma, dostal bych podruhé. Proto jsem všem rodičům říkal, aby se přišli na problém zeptat i mě a promluvili jsme si, protože dítě to vidí svým pohledem a nemá zkušenosti. A pokud by měli rodiče pořád jiný názor, tak si pak mohou jít stěžovat k ředitelce nebo k inspekci. Dítě je vždy obrázek rodičů. Já ho můžu malinko někam nasměrovat, ale jestli mě nepozdraví, tak je vidět, že ho to doma rodiče nenaučili. Vše je záležitost především rodičů.

Myslíte, že může učitel ještě vychovně působit i na rodiče?

Tam jsem bezmocný. Vždy jsem s nimi jednal otevřeně a brali to. Možná je to tím, že jsme na malém městě. Málokdy se stalo, že by mě rodič obešel. A když mi přišel vynadat, tak jsme si to třeba vyříkali a byl klid. Dá se i s rodiči mluvit, není to tak ztracené.

Když jste od června v důchodu, máte čas se ohlédnout za svou kariérou učitele. Jaká byla?

Možná jsem měl štěstí, že se mi scházely fajn děti. Vždycky mě práce s nimi bavila. Škola je tvůrčí proces, kde můžete mít sebelepší přípravy, ale pak v hodině nastane situace, která vám to zbortí. Z legrace jsem říkal, že přípravu si píší jen zbabělci. Samozřejmě je nějaká osnova a linie hodiny, kterou každý nějak dělá. Teď se hodně používá moderní technika, u které se ale podle mě trochu vytrácí kontakt. Musím přece reagovat na to, co děti nepochopily, klidně i odbočím. Nemůžu jen pouštět instruktážní filmy na tabuli. Tyto technologie by se měly používat naprosto omezeně. Když jsem učil zeměpis, hodně jsem pracoval se slepými mapami, protože to je základ. A když pak dítě neví, kde je Šumava a kam ji zakreslit, tak vlastně neví nic. Dobře, jsou počítačové programy, kde se dá jen klikat. Ale podle mě je přínosnější, když si to rukou vyplní. Já nové technologie nezavrhuji a mladí k nim mají blízko, ale podle mě se přeceňují.

Měl jste jako sportovec vždy blízko k pedagogickému zaměření na tělocvik a zeměpis?

Já jsem chtěl vždycky dělat češtinu. Byl jsem i dobrý čtenář, kupoval jsem hodně knížek. Tělocvik byl jasný, ten jsem dělat chtěl. Nakonec mi tu češtinu pan profesor na gymplu trochu otrávil, pak ji v Budějovicích ani neotevřeli, a jelikož jsem matematiku a ruštinu moc nemusel, tak jsem se dal zeměpis. A ten mě nakonec docela bavil a měl jsem rád i jeho výuku.

Jak se díváte na polemiku kolem ohodnocování učitelů?

Troška statistky – když jsem v roce 1976 nastoupil, tak měl učitel strop 3150 korun hrubého. Já jsem nastupoval za 1200 korun, protože jsem neměl jednu státnici, jinak by to bylo zhruba 1600 korun. Průměrný plat byl tehdy kolem 2600 korun. Nastupoval jsem tedy za hluboce podprůměrný plat. Dneska už není rozdíl mezi začínajícím a zkušeným učitelem tak velký a vzhledem k průměrnému platu se dnes nastupuje za daleko slušnějších podmínek. Není to výborné a nedá se z toho pořídit dům, ale to je běžné. Já si taky nemohl spoustu věcí koupit hned. Myslím si, že mladí jsou trošku netrpěliví. Kantoři jsou lépe ohodnocovaní a já jim to přeju, protože práce není jednoduchá. Dneska si vás každý natočí na mobil, upraví video, dá to na sociální síť, aby vás zesměšnil. Já jezdím na vodácký kurz, v plavkách nevypadám zrovna nejlíp, a kdyby mě někdo natočil, je to hrůza. Ano, je to povolání, které by mělo být lépe ohodnocované, ale situace teď není bohužel taková, aby učitelé měli vysoce nadprůměrné platy. Ti mladí by si to měli trochu odpracovat, ale znovu podotýkám, že proti nim nic nemám.

Co říkáte na nedávnou stávku části učitelů?

Stávka byla podle mého názoru naprosto zmršená a nepřipravená. Ani kantoři neměli moc času se rozhodnout. Jestliže má stávka k něčemu být, musí to být natvrdo. A všichni. Nakonec se učilo pomalu na 70 procentech škol. Jinak právo stávkovat je dobré, ale učitelská komunita je hodně nesourodá a nespojí se. A ty řeči, že stávku podporuji, ale nebudu stávkovat, jsou alibistické. Takže stávka ve své podstatě ano, ale jak k tomu pak přijde rodič, že nemůže poslat dítě do školy? Jako když přijdu k lékaři a on mě odmítne léčit, protože stávkuje? Je to těžké. Prostě jednou dělám ve státní správě, mám jistotu a dělám službu. Školství je služba. A jestliže nechci sloužit, tak jdu od toho. Ve škole jsem nemusel být celý život, byla to moje volba. Když sečtete všechno volno, tak to udělá tři měsíce v roce. A já se přece nemusím celou dobu válet doma. Chodil jsem na brigády i v průběhu roku. Tak jestli se mi to nezdá, můžu si jít přivydělat. Samozřejmě že jsou poctiví kantoři, kteří opravdu dělají přes osm hodin denně a jsou vyčerpaní, protože té úředničiny je dneska hodně. U někoho může práce dělat 30 hodin týdně, u někoho taky 50 hodin. Ale vždycky je to o volbě. Pokud si myslím, že jsem málo ohodnocovaný a přetěžovaný, můžu jít zkusit něco jiného. Já bych chtěl učit například ve Švýcarsku nebo v Německu, kde jsou učitelé výborně ohodnoceni. To souvisí s nějakou vyspělostí společnosti, ale to už se zase dostáváme k politice. Dětem říkám, že se máme jak prasata v žitě. Nikdy jsem si nemyslel, že se z učitelského platu budu mít materiálně tak relativně dobře.

Co byste poradil svým mladším kolegům?

Musejí mít rádi práci a děti, musejí být spravedliví a přísní. Vždycky se dát snáze povolit, než utáhnout. Vidím často mladé kolegy, kteří jsou vzdělaní, chtějí tu práci dělat, ale razí názor, že učitel má být kamarádský. Můj názor je, že když se kamarádí moc, tak toho děti časem zneužijí. Ale když nastavíte pravidla a občas povolíte, tak děti vidí, že jste vlastně dobrý. Tomu kamarádskému učiteli za rok začnou tykat a pošlou ho kamsi. Ale mě jako přísnějšího nepošlou. Někdy je více potřeba děti vychovávat než vzdělávat. Nevychovaný člověk je často horší, než méně vzdělaný.