To mu tenkrát povolili jezdit na silné motorce, když mu nebylo osmnáct?
Tehdy existoval institut, který to povoloval. Rodiče se museli za dítě zaručit. Takže Petr měl řidičák už od těch svých šestnácti let a mohl začít jezdit na stopětadvacítce čézetě. Velmi rychle se vypracoval. Výkonností třídy jste si musela vyjet na menších soutěžích a teprve pak jste získala výkonnostní třídu, která dovolovala soutěžit na mistrovství republiky. Petr Válek byl jedním z nejmladších, kteří mohli mistrovství jezdit. Ale pozor, on byl rozdíl v tom, co je soutěž a co je závod.

Jaký?
Abych to laikům trochu přiblížil – třeba u automobilových závodů se to dělí na rallye a na okruhy. Okruhy jsou uzavřené, například Formule 1. Rallye jsou delší tratě, třeba Dakar. To samé bylo u motocyklů. Petr byl jedním z našich nejlepších jezdců soutěží dlouhá léta. U těch je velmi důležité zázemí kolem jezdce. Bez spolehlivosti a mechanické kvality by to nešlo. Nejznámější soutěží je takzvaná Šestidenní. Dnes jsou pravidla úplně jiná než před těmi padesáti lety. A tehdy byla strakonická zbrojovka opravdu slavná.

V čem Šestidenní spočívala?
V jeden den se muselo například ujet v padesátikilometrových úsecích až čtyři sta kilometrů. Pro každý úsek je stanovený čas, za který těch padesát kilometrů musíte ujet. Když to nestihnete, za každou minutu zpoždění dostáváte trestné body. Bylo to velmi, velmi obtížné. Stačilo, aby jezdec upadl, měl poruchu na stroji.

Měli jste takové zkušenosti?
Ale samozřejmě. V roce 1959 se jela mezinárodní šestidenní soutěž v Gottwaldově, dnes ve Zlíně. V této soutěži byly dvě kategorie – Trophy týmy a kategorie Stříbrná váza. V té kategorii Trophy týmů soutěžily šestičlenné týmy ze zemí vyrábějících motorky. Byli to Němci, Angličané, Češi, východní Němci, Rakušáci, Italové. A ještě v tom týmu musely být zastoupeny dvě značky motorek. U nás to bylo ČZ a Jawa. A aby to bylo ještě komplikovanější, musely být v tom družstvu tři kubatury – například 125, 175, 350. Dneska už nic takového neexistuje. Zdeňkovi Polankovi, dnes je mu přes osmdesát, se například stalo, že na startu prostě nenastartoval. Regule byly takové, že když vás rozhodčí odmávl, museli jste nastartovat a odjet silou motoru dvacet metrů. Pak teprve jste mohli zastavit a podívat se, kde je problém. Nikdo si nedokázal vysvětlit, co se stalo. Motorky byly zamčené na hlídaném parkovišti, nikdo k nim nesměl. Ten jezdec si mohl motocykl vyzvednout deset minut před startem a zkontrolovat ho.

A co se Polankovi s motorkou stalo?
Šlo o triviální závadu, z indukční cívky vede kabel k zapalovací svíčce a ten kabel se zimou z té cívky vytáhl. Ta cívka byla zabalená v igelitu, aby se k ní nedostala voda, když projíždí vodou. Nemohl si tedy všimnout, že se mu ten kabel vyvlékl. Naše družstvo dostalo jeden trestný bod a prohráli jsme Šestidenní, vyhráli Němci. Mohl za to jeden jediný bod. Bylo to skutečně velmi psychicky náročné. A nemyslete si, ty úseky byly poměrně těžké a motorky nedosahovaly takových kvalit jako teď. Ti kluci byli hrdinové.

Předpokládám, že když se jela taková Šestidenní, byli napjatí i všichni zaměstnanci zbrojovky.
To víte, že ano. Pamatuji si, že se v den soutěže vypnuly všechny stroje, závodní rozhlas vysílal zpravodajství z předešlého dne Šestidenní, všichni měli natažené uši a poslouchali, jak se těm našim klukům vede. Zbrojovka měla v té době slavnou generaci jezdců. Ať už to byli bratři Roučkové, Polanka, Zemen… A do toho přišel jako úkaz právě Petr Válek. Bylo to v roce 1963.

Naši reprezentanti byli ve zbrojovce zaměstnáni jako jezdci a věnovali se pouze tomu?
Kdepak! Chodili normálně do práce. My jsme s Petrem Válkem bydleli na Šumavské na té svobodárně a každé ráno jsme sedli na motorku a jeli do fabriky.

Můžete zavzpomínat na Petra Válka?
Svou první Šestidenní jel jako dvacetiletý za klubový tým, bylo to v roce 1961 v Anglii. O rok později to bylo v Německu a v roce 1963 se jela tato soutěž u nás v Krkonoších ve Špindlerově mlýně. On na sebe upozornil svou suverénností, naprosto vynikal, byl nejlepší. Ve Strakonicích v té době působil jako manažer továrních jezdců nějaký Míra Urban, ten si Válka všiml a snažil se ho dostat do svého týmu.

A to byla od zbrojovky tak lukrativní nabídka, že se Petr Válek odstěhoval do Strakonic?
Lukrativní? Co se týče peněz, tak rozhodně ne. Lukrativní byla v tom, že dostal k dispozici tovární mašinu a mohl jezdit na soutěže i do zahraničí. O tom si jiní jezdci mohli nechat jen zdát. Stát se továrním jezdcem, to byl prostě sen každého z nich. A Petrovi Válkovi se splnil. Přirovnal bych to k dnešnímu hokeji – sen každého hokejisty je dostat se do NHL. Petr Válek se vyučil jako prodavač v mototechně. Když přišel do zbrojovky, neměl ani požadovanou kvalifikaci a začínal tady od píky. Já jsem se sem odstěhoval o rok později. Byl jsem na technice v Brně a Petr se za mě přimluvil, abych mohl ve zbrojovce nastoupit. V té době byla snaha, aby se ve Strakonicích zase začal motocyklový obor rozvíjet.

Stagnoval snad?
No, prezident Novotný se v té době nechal slyšet, že přece do socialismu nepojedeme na motorce… To je okřídlené rčení, které vám jistě každý z pamětníků potvrdí. Když tohle vyslovil, z oboru, který byl z ekonomického hlediska, z hlediska exportu naprosto výdělečný, se stal druhotný program. Výroba motocyklů šla do útlumu.

Takže jestli tomu dobře rozumím, vy jste s Petrem Válkem přišel v okamžiku, kdy se motocyklová výroba začala restartovat.
Tak nějak. Machři z Prahy si konečně uvědomili, že motocykly jsou velmi zajímavým exportním artiklem. A když si to konečně uvědomili, nastalo období rozkvětu, kdy se strakonické motorky vyvážely do 148 zemí světa. To jsou fakta pro dnešní dobu nepředstavitelná. Každý den se ve Strakonicích nakládaly vagony s motocykly, na bednách byly nastříkané názvy míst, kam se mají dovézt. Když jste to viděli, bylo to jako listovat v učebnici zeměpisu.

Vraťme se k Petru Válkovi.
On Petr ještě jezdil doplňkově motokros. Jak v rámci kraje, tak na na mistrovství republiky. Za motokros se vyplácela nějaká ta koruna. Dostávalo se startovné a když vyhrál, dostával cenu za umístění. Ale z dnešního pohledu to byly směšné částky. Startovné bylo dvě stě korun a za vítězství pět set. Petr byl v rámci kraje v motokrosu naprostá jednička. Co se týče Šestidenní, v letech 1963 a 1964 bohužel vypadl ze soutěže kvůli mechanické závadě na stroji, nerad to říkám, ale bylo to na motocyklu ČZ. Já to s Petrem dost prožíval a těžce jsem to nesl.

Co bylo dál?
Po zlaté éře zase přišel útlum. A zase z Prahy. Víte, já tvrdím, že co přijde z Prahy, to je vždycky průšvih. A tvrdím to celý život. Kvůli rozhodnutí Pražáků strakonická zbrojovka vždycky prodělávala. V Praze se vyráběla Jawa, ve Strakonicích motorky ČZ. Co je Pražákům blíž, co myslíte? Vedly se zbytečně žabomyší války. Jawa byla zvýhodňována, zbrojovka to dost těžce nesla a byla už na slova Jawa a Praha háklivá. Strakonické motocykly se neustále zlepšovaly a Jawě šlapaly na paty. Ve Strakonicích se vyráběly motorky nižších kubatur, ale v druhé polovině 60. let jsme se v motokrosu stali několikrát mistry světa s kubatorou 250 i 500. Jawě došlo, že by mohla být ohrožena její pozice výroby vyšších kubatur.

Ta mistrovství světa jste vyhráli s motocykly s vyšší kubaturou, které se vyvinuly ve Strakonicích?
Právě. Vyvinula se tady dvěstěpadesátka, jel s ní Arnošt Zemen mistrovství republiky a dal jawistům tak na zadek, že to volalo do nebe. Oni z toho byli doslova perplex. Pak se udělala třistapadesátka – to bylo, jak dnes mladí říkají – o dva levely lepší než na čem jezdili jawisté. Není divu, že znervózněli. No, a Pražáci vymysleli administrativní opatření, a to, že ve strakonické zbrojovce se budou vyrábět pouze motorky pro terénní závody, motokros.

A jaký to mělo dopad na jezdecký tým?
Starší jezdci Polanka a Roučkové přestali jezdit, a Zemen, Pudil a Petr Válek museli, chtě nechtě, přejít na Jawy. Petr na Jawě jezdil dalších sedmnáct let. A stal se ještě mnohokrát mistrem republiky.

Znamená to, že Petr Válek ze zbrojovky musel odejít?
Musel, bylo to v roce 1966.

A vy?
Já se tu oženil a přestěhoval se do Písku, kde žiju dodnes. Ale ve zbrojovce jsem pracoval až do důchodu. Byl jsem ve vývojovém oddělení motocyklů, na pozici technika pro jízdní zkoušky, v mé gesci byli všichni tovární jezdci jako zkušebáci.

Petr Válek se ještě vloni zúčastnil závodů veteránů ve Švédsku. Motorky byly očividně jeho vášní do konce života.

Na jedné Šestidenní se Petr seznámil se Švédem, s nímž vlastně odjel celou Šestidenní soutěž. Ten Švéd neuměl česky, Petr neuměl žádný jazyk, ale ti dva se tak sblížili, že si vytvořili svůj vlastní jazyk a rozuměli si. Tento jeho kamarád přijel i na jeho pohřeb. Mimochodem, přišlo se s ním rozloučit přes pět set lidí. Petr byl mimořádný. Víte, já na něj pořád myslím. I když on bydlel v Praze a já v Písku, byli jsme neustále v kontaktu.

On pan Válek zůstal se Strakonicemi spjat, našel tady lásku.

Petr se v těch 60. letech bláznivě zamiloval do Evy Marhové, shodou okolností to byla dcera vynikajícího závodníka Emanuela Marhy, rovněž vítěze Šestidenní. Bydleli na Barvínkově. Když se starších Strakoňáků zeptáte na Emana Marhu, budou si ho pamatovat. Eman patřil ke generaci poválečných jezdců spolu s Kolářem, Kabátem, Kohlíčkem, Bláhou. Eva byla moc hezká holka. Dnešní šedesátnice sedmdesátnice, které chodily na gympl jako ona, si na ni jistě vzpomenou.

Jak paní Eva snášela manželovu vášeň pro motorky?

Dobře. Vždyť byla ze závodnické rodiny. Ta to neřešila, naopak ho v tom podporovala, měla závodnickou duši. Ona závodila na lyžích. Víte, ony Strakonice vypadaly na přelomu těch padesátých a šedesátých let úplně jinak. Myslím svou atmosférou a náladou. Strakonické motocykly byly v té době šestkrát mistrem světa. To byl zázrak při těch možnostech. Ti lidé do toho byli tak zapálení! Museli jste je kolikrát vyhánět z práce, aby šli vůbec domů. Když Petr Válek něco potřeboval udělat, kolegové mu to trhali z ruky, aby to byli právě oni, kdo mu pomůže. Dovedete si to dneska představit?

Sledujete stále dění kolem společnosti ČZ?

Jistě, moc mě mrzí, jaký to vzalo po revoluci směr. Naši předci vymysleli, zavedli skvělou výrobu zbraní a motorek a kde je dnes jejich zanechané bohatství? Nemůžu to překousnout. Situaci ve zbrojovce a ve Strakonicích vůbec sledoval poctivě i Petr Válek. Byl v obraze, protože sem jezdil za tchánem. Jeho dcera Markéta natočila o slavných jezdcích, tedy i o svém tatínkovi, dokument MotocyKlení. Měl premiéru asi před deseti lety ve Strakonicích. Věřte, že na tuto éru by měly být Strakoničtí hrdí. Protože i dnes, když kdekoliv ve světě řeknete Strakonice, jsou reakce shodné. Všem se vybaví motorky ze strakonické zbrojovky a Švanda dudák.