Zhodnoťte, prosím, letošní ročník velkého kroužkování na Řežabinci. Jak akce Acrocephalus dopadla?

Máme 504 nově okroužkovaných ptáků a 191 kontrolovaných, kteří už kroužek měli. Číslo 504 je absolutně nejnižší za 45 let konání akce. Nikdy nebylo méně. Jako příčinu vidím několik velmi chladných nocí na přelomu dubna a května. I když ptáci hnízda zateplí, samice vajíčka vyhřeje jen do určité teploty. Podle meteostanice tudy navíc prošly tři velmi silné bouřky s nárazovým větrem mezi 50 a 60 kilometry v hodině. V takovém větru se rákosí ohne. A hnízdo rákosníka, který statistiky nejvíc ovlivňuje, je prakticky miska chycená mezi stvoly rákosí. Vajíčka se zřejmě vysypala a mláďata uhynula. Na rákosnících je vidět, že proti jiným letům je velký nedostatek mláďat. Pravděpodobně i řada dospělých odletěla jinam, nebo nepřežila. Všichni ptáci, kteří žijí v rákosí, zažili krušné časy.

Znamená nízký počet nové kroužkovaných ptáků automaticky pokles v populaci, nebo se jen ptáci nechytili do sítí, případně sem vůbec nepřiletěli?

Znamená to, že jich je tu letos hodně málo a spousta hnízd byla zničena. Ale to se v přírodě stává, že přijdou výkyvy. Už se to stalo několikrát, i když počet nikdy neklesl tak nízko. Letos jsme o stovku překonali dosavadní absolutní minimum. Jednou se také stalo, že hned rok po absolutním minimu jsme okroužkovali zase absolutní maximum. Je-li prostředí v pořádku, což na Řežabinci podle všech znaků je, ptáci to příští rok doženou, nebo alespoň hodně vyrovnají. Potravy je tu dost, komáři žerou a je jich tu nebývale mnoho. Ptáci je ani nestačí sežrat, takže potravy pro ptáky tu bude dost.

Jak vysoká jsou průměrná čísla kroužkovaných ptáků při akci Acrocephalus?

Průměr je přes 870 kroužkovaných.

Berete nízký počet nově kroužkovaných ptáků jako negativum, nebo je to jen holý fakt, který bez emocí zaznamenáte do statistik?

Prozatím to jako tragédii určitě neberu.

Byl pro vás letošní ročník nějak speciální v tom, že šlo o půlkulaté výročí?

Všichni po mně chtěli, aby byla akce prodloužená, což děláváme, když je výročí. Po skončení akce si natáhneme například síť na dravce, křepelky nebo sovy, abychom měli zpestření. Jenže letos bylo všechno nějak moc, nakonec jsme jakoukoliv prodlouženou a oslavy 45. výročí zrušili. Počkáme až na 50. výročí. Letos byl pravidelně průběh takový, že jsme dopoledne stahovali sítě kvůli vedru, a večer jsme je nevytahovali, protože pršelo. Jinak výročí 45 let trvání akce si vážíme, profesně nemá tak dlouhý výzkum obdoby v Evropě a možná ani ve světě. Nevzpomínám si, jestli nějaká taková akce je. Byly akce, které začaly nastejno tenkrát v roce 1977, ale všechny, o kterých víme, už skončily. Vzniklo jich pár v průběhu a některé trvají dál – třeba v Táboře mají přes 30 ročníků. Výzkum na vysokých školách zase probíhá grantovým systémem. Dostanete grant na tři nebo pět let, a když ho splníte, výzkum skončil. To přímo nepřeje jakémukoliv dlouhodobému výzkumu. Má to sice mnoho jiných dobrých důvodů, ale stálý výzkum tento systém nepodporuje. My v muzeu si to naopak můžeme dovolit. Samozřejmě si nemůžete dovolit drahý výzkum, ale když najdeme levnou formu, máme možnost akci pořádat opakovaně.

Jak se liší odchyt dravců nebo sov oproti drobným opeřenců?

Jde o úplně jinou metodiku odchytu, liší se i sítě. Síť, kterou tu běžně používáme, by dravce udržela, ale on se do ní nezaplete. Máme například pár chycených krahujců, kteří si vyhlédli ptáky v sítích jako snadnou kořist. Musí to ale rychle zjistit kontrola sítí, protože krahujec se za chvilku vymotá a uletí.

Co vás při letošní akci Acrocephalus nejvíc potěšilo?

Máme tu zajímavosti různých kategorií. Pro veřejnost je největší událostí ledňáček, všichni se na něj ptají. I když nám to lidé nechtějí věřit, je to docela běžný odchyt. Pro nás jsou jiné zajímavosti, které sice nejsou vzácné, ale nechytají se příliš často, což je dáno i metodikou odchytu. Například žluva hajní se tady v rezervaci vyskytuje často. Je to pták vysokého korunového patra a málokdy jde dolů k našim sítím. V rezervaci bývalo ptáků hrozně moc, pak ji rybáři v 70. letech trochu zdevastovali hnojením a navýšením obsádky kaprů, nicméně teď se ptáci začínají vracet. Pečuje se o rozšiřování rákosí, rybáři mají omezující podmínky. Teď se ale zase podepsaly na počtech ptáků výlov a oprava hráze, před kterou se musel Řežabinec vypustit. Nato přišel suchý rok a voda do rybníka nenatekla. Vzácní ptáci, kteří žijí v rákosí, chtějí, aby pod ním byla voda. O to větší jsme měli radost z odchytu bukáčka nebo rákosníka velkého. Ale například sýkořice a bukači se dosud nevrátili. Jejich návrat je velmi pomalý. A letos se tu objevila i volavka rusohlavá. Tu jsme sice nechytili, ale dostali jsme o ní zprávu díky tomu, že se tu pohybuje spousta lidí s výbornými znalostmi.

Rozhovor vedeme na hrázi Řežabince jen chvíli po tom, co od pozorovatelské věže odešla skupinka dětí z příměstského tábora. Jak vlastně vypadá vaše letní činnost tady v rezervaci?

Muzeum nabízí programy pro školy, takže se zaměřujeme i na ochranu přírody a ornitologii. Tento program je nejčastěji žádaný v červnu při školních výletech. Letos začaly i letní příměstské tábory, které si exkurze objednávají. Jinak jen tady na Řežabinci mám pět výzkumných projektů, takže jsem tu pravidelně. K tomu mám na starost další monitoring ostatních oblastí na Písecku. Na jihu Čech jsme jako zoologové v podstatě jen tři z asi 36 muzeí. Zoologové jsou v Soběslavi, v Českých Budějovicích a v Písku. Máme tedy celý kraj rozdělaný na tři oblasti, takže můj rajón je od Šumavy až k Příbrami. Práce je tedy pořád dost.

Tím se vlastně dostáváme k dalšímu tématu, které letos hodně rezonovalo v kruzích ochránců přírody. Česká společnost ornitologická velmi ocenila historicky první rozsudek nad úmyslným trávením dravců, byť je zatím nepravomocný. Jde o případ z Mečichova na Strakonicku. Je to pro vás událost?

Pánbůh za to zaplať! Možná jsme úplně poslední země v Evropě, kde za to padl trest. Všude jinde za to jsou lidé odsouzeni a potrestáni. Česká společnost ornitologická se snaží, jak může. Platí psy a psovoda na vyhledávání otrávených dravců. Já sám jsem na Písecku řešil několik otrávených orlů, zejména v okolí Štětic a směrem ke Skalám. Výjimkou nejsou ani vystřelená hnízda. Policie se snaží, založila na tuto kriminalitu i samostatný odbor, ale snaha je trochu bezzubá, protože pravomoci jsou omezené. V souzeném případu ze Strakonicka hodně napomohl vycvičený pes, který otrávené dravce našel. Otravy dravců se dějí pořád, přitom je to úplně zbytečné. Dravci nikomu neubližují, takže už můžeme opustit heslo starých myslivců, že všechno se zahnutým zobákem musí dolů. Dravci jsou čím dál tím vzácnější, ale někteří lidé je tráví karbofuranem, což je pro ptáka strašná smrt. Když otrávené ptáky nejdete, jsou v křeči. Jenže než dostanete oficiální potvrzení z laboratoře, že jde o jed, mezi myslivci se zpráva o nálezu ptáka rozkřikne a začnou zametat stopy. Když jsme uhynulého ptáka našli na Písecku, bylo podle polohy těla evidentní, že byl otráven. Ale nebylo možné hned zahájit pátrání po karbofuarnu, protože jsme to neměli prokázané. Já pořád věřím, že mezi mladými myslivci bude travičů méně a méně. A kdyby byla represe účinnější, šlo by to mnohem rychleji.

I u Okresního soudu ve Strakonicích zazněl argument, že k otravě dravce prakticky nelze získat přímý důkaz, když nikdo myslivce nebo rybáře nechytne při kladení otrávené nástrahy za ruku. Dokonce i státní zástupkyně uznala, že obžaloba je v důkazní nouzi a navrhovala mírnější trest. Soudce ale pro mnohé trochu překvapivě řekl, že nepřímé důkazy jsou pro něj dostačující, protože otrávení ptáci se našli u rybníka nájemce, který měl ve sklepě i jedy. Sám ale tvrdí, že vůbec netuší, co je to za látky…

Když mí psi našli otráveného orla na Písecku, policie nainstalovala na místě svou oficiální fotopast. Jenže se to mezi lidmi rychle rozneslo. Dověděl se o tom zřejmě i pachatel, který fotopast našel. Na záběrech z kamery byla pak vidět jen postava ve velkém roztaženém hubertusu, která nacouvala k fotopasti zády a přehodila přes ní kabát. Pak ten člověk ze strany opatrně kabát stáhl. No a otrávený orel mezitím zmizel. Víc na závěrech vidět nebylo. Takže prokazování úmyslné otravy je složité. Dvanáct let jsme se snažili, aby byl konečně první odsouzený případ, protože podezření bylo mnoho.

Nebyl ale případ z Mečichova jednoduší v tom, že ke smůle údajného pachatele pozřel návnadu orel, který měl na těle vysílačku ornitologů? Když se pták pár dní nehýbal, jeli na místo s vycvičeným psem a našli i další otrávené dravce. No a při domovní prohlídce u nájemce rybníků se hned našly jedy…

Všichni tvrdí, že neví, co je to za jedy, a všichni to mají doma z dob JZD. Vyprávěl mi to zoolog Karel Pecl, kterému po listopadu 1989 ukazoval jeden agronom obrovskou stodolu plnou těchto látek. Jedovatý karbofuran býval schválený insekticid a prodával se po 50kilogramových pytlích. Kdo chtěl, ukradl si z družstva jeden pytel, což do smrti ani nespotřebuje.

Jaká dávka karbofuranu je smrtelná? A do jakých návnad ji traviči kladou?

Většinou do mrtvol. Stačí uhynulá myš, zajíc nebo obyčejný kus masa. Na smrtelnou dávku stačí špetka. Smrt ptáka je pak strašná, napřed mu ochrnou křídla, pak nohy, ale pořád je živý. Leží, čeká, a zemře po ochrnutí dýchacích svalů na udušení. Všechno za strašlivých bolestí. Na zvířatech je vidět, že smrt trvá dny, rozhodně minimálně desítky hodin.

Když se na to podíváme z pohledu druhé strany, tak dravci přece můžou někomu způsobit škodu. Jaké jsou pak možnosti kompenzací? Jak pak vlastník malého rybníka prokáže, že mu dravec loví ryby? Jak vyčíslí škodu, když násadu sežene bez papírů od známého a chová ryby pro radost a užitek známých, ne na výdělek?

Existuje celá soustava náhrad. Naopak se dá říct, že z nich někteří rybáři žijí. Jako typický příklad uvedu kormorána. Ochrana přírody 15 let navrhovala, aby byl kormorán vyřazen ze seznamu chráněných druhů. Rybáři nadávají, že kormorán je chráněn, a přitom jim žere ryby. Ve skutečnosti ale třem návrhům, které se podařilo dostat do parlamentu, zabránila rybářská lobby. Rybáři se starali, aby kormorán nebyl vyřazen ze seznamu chráněných druhů, protože velké podniky dostávají obrovské kompenzace. Proto se tomu brání. Sotva se podařilo kormorána vyřadit ze zvláště chráněných druhů, byl zařazen do jiné skupiny, na kterou se dají kompenzace čerpat znovu. Zase se jim to povedlo. Trpí tím pochopitelně malí rybáři, kteří si chodí s udicí zachytat na řeku. Kormoráni jim vodu vyloví a nikdo jim nic nedá. Nemůžou prokázat, jaká škoda jim vznikla. Stejně tak se dávají kompenzace za vlky nebo rysy, ale musí se prokázat, že vznikal škoda, a jaký škůdce ji způsobil, což bývá těžké. Dravý pták si navíc kořist někam odnese. Těžko jednoduše říci, jak to vyřešit. Ale jak všichni kormorána obviňovali z velkých škod, tak jeden báječný příklad je z východních Čech. Tam si rybáři zarybnili pstruhovou vodu. Koupili násadu, ale naletěli jim tam ledňáčci a vylovili jim všechny pstruhy za statisíce korun. Rázem pár ledňáčků způsobilo větší škodu než hejno kormoránů za celý rok. Za to ale může člověk, který nacpal do rybníků víc ryb, než je v přírodě běžné. Na taková místa se pak dravci spíš stahují, protože se jim tam snáze loví. Je na člověku, aby vymyslel, jak hospodářství ochrání. O kompenzace si tedy lze žádat, ale souhlasím, že s dokazováním je někdy problém.