Můžou za to Klaus s Fialou?
Je po sedmé ráno a na návsi ve Velkých Nepodřicích zastavila dodávka pojízdné prodejny Milana Kodádka. Regály jsou plné zboží, přicházejí dvě ženy. „Prodejna tu bývala a už není. Autobusy tu taky nejezdí, musíme chodit pěšky na rozcestí. To by člověk blil,“ nebrala si servítky jedna ze zákaznic, která si přišla pro nákup. A vyjmenovala premiéry Klausem počínaje, kteří mají na svědomí úpadek venkovského života. Nakonec ji ale s realitou trochu smířil pohled na vyskládané čerstvé koláče, housky, chléb a další dobroty, které Milan Kodádek s prodavačkou Jaroslavou Pudivítrovou přivezli.

„V pět ráno naskladňujeme do auta zboží, obvykle kolem čtyř stovek housek a čtyřiceti chlebů, a v půl sedmé vyjíždíme. Je potřeba mít pořádnou zásobu, protože i na poslední štaci musí být výběr. Jinak by lidé už příště nepřišli a za chvíli by z předposlední štace byla poslední a tak by to šlo dál,“ říká Milan Kodádek. „No jo, koláče máte bezkonkurenční,“ uznává zákaznice ve Velkých Nepodřicích, která napřed zahájila den tak rozzlobeně. Nakupují tu všehovšudy dvě ženy, ale odnášejí si plné tašky. Nákup kolem osmi set korun.

Pak se „výloha“ prodejny zaklopí a auto míří do Oldřichova. „Víte, prodejnu lidem na vsích nezrušili Klaus, ani Fiala. Zrušili si ji bohužel sami, protože když prodavačka přivezla z města zboží a přirazila si k mléku pět korun, aby uhradila náklady, tak to byla pro ně zlodějka. A chodili si tam jen pro cigarety a žárovku, když náhodou doma praskla. Až to prostě „zlodějka“ jednoho dne zabalila a situace je, jaká je. Navíc při nákupu zboží v Makru vám dají množstevní slevy, to je pravda, ale to musíte mít taky obrat. Jinak zboží neprodáváte čerstvé a zákazníků by ubývalo. Na tom venkovské prodejny skončily – na nízkém obratu a problémech s čerstvostí,“ zamýšlí se Milan Kodádek. S hospodami je to podle něj podobné. Lidé se přesunuli s pivem do garáží, aby neplatili místnímu hospodskému drahé pivo. „A pak nadávají starostovi, že nemají prodejnu a hospodu,“ konstatuje Kodádek.

V Oldřichově na návsi čeká jediný muž. „Tak co to bude dneska, Honzo,“ zdraví ho majitel prodejny. Prohodí spolu pár slov o zdraví. Minule měl zákazník absenci, byl v nemocnici.

„Chodím každou středu pro základní potraviny. Aspoň nemusím letět do Písku,“ prozrazuje muž. „Ještě dršťkovou polévku a paštiku, tu hrubou, z Bavorova,“ vzpomene si, skládá nákup do tašek a platí přes tisícovku. „Za ty roky jsem vypozoroval, co lidé chtějí a našel jsem si dodavatele. Na prahu nápadu jezdit s pojízdnou prodejnou byla situace naší pekárny. Jak zanikaly krámky na vsích, ubývali nám odběratelé. Když chcete vyrábět, musíte mít odbyt, jinak zaměstnance nezaplatíte. Výroba nám klesala a já si říkal, že to přece není možné, aby si ti lidé, kterým jsme doteď vozili čerstvé pečivo, museli jet pro rohlík do města. Takže jsem šoféra, který do té doby zavážel do prodejen, převedl do pojízdné prodejny. Přijel, zahoukal, lidé si přišli nakoupit. Setkalo se to s kladnou odezvou. Teď už jezdíme po třech trasách, šest dní v týdnu včetně soboty. Někam zajíždíme jednou, někam dvakrát týdně,. Máme přesný jízdní řád, na každé zastávce se můžeme zdržet pět až deset minut,“ říká původně pekař, teď šofér a šéf pojízdné prodejny v jednom. „Jen jednou někam zajíždíme proto, že teď nemám druhého řidiče. Měl jsem inzerát, ale nikdo se nepřihlásil,“ dodává.

Nejsou lidi. Ale proč?

Snadné není ani udržet provoz vodňanské pekárny. Původně tam pracovalo patnáct lidí, dnes deset a i ti se těžko shánějí. „Už nejsou ani ukrajinští dělníci, pohltil je hlavně obor stavebnictví. A nás Čechy sociální systém odnaučil pracovat. Staří pracanti odcházejí do důchodu a mladí už vůbec nechtějí pekařinu dělat. Já bych měl práci i pro ženy, ale chodí maminky, které mají zájem jen o poloviční úvazky, že jim zbytek doplatí sociálka, když předloží nízký výdělek. Na celý úvazek pracovat nechtějí, i kdyby mohly. Vždycky se přece dělalo na osm hodin. Divím se, že to stát toleruje,“ říká Milan Kodádek.

Sehnat pekaře je vůbec problém, protože jde o noční práci. O tom už zpívala Naďa Urbánková, že její Vilém pekl housky v noci a ve dne spal. „Ta práce by byla snesitelnější, kdyby se nepeklo i pro nedělní prodej. Od nás směrem na západ se v neděli ve velkých prodejnách neprodává, aby lidé měli taky den volna. Když zbytek národa chce jet s dětmi v neděli na výlet do supermarketu, musí se napéct, musí tam být prodavači, musí běžet zásobování. Potřebujeme to?,“ uvažuje Milan Kodádek nahlas.

Na vsích se staví. Bude znovu obchod třeba?

S těmito úvahami se přesouváme na další stanoviště do Vrcovic. „To jsme rádi, že jste tu,“ libuje si jedna z čekajících starších žen. „Chodíme pravidelně, co nám asi před osmi lety zavřeli obchod. Pan Kodádek nám vozí laskominy,“ podotýká druhá zákaznice, Marie Cibochová. „Výběr je tu dost velký a jsem ráda, že nemusím do Písku. Autobusy jezdí slušně jen ve školním roce, jinak musíme na vlakovou zastávku k lesu. To není zrovna blízko,“ dodává.

Ve výkladních skříních zavřené vrcovické prodejny visí ještě pozůstatky letáků, kterými se pokoušela přilákat víc kupujících. „Nám zavřená prodejna vadí spíš kvůli starším lidem ve vsi. My si do města dojedeme. Místní si už zvykli na pojízdnou prodejnu a tam mají všechno,“ konstatují dvě mladé maminky. „Provozovat obchod pro 170 obyvatel, když půlka jich dojíždí do práce do Písku, tam si nakoupí a i za jiné ceny, to se nedá. Kdyby se ale vesnice začaly zas osídlovat, bylo by to možná jiné. Staví se dost. Stejně by ale obce musely prodejnu dotovat a nejlepší by bylo, kdyby ty obchody samy obce provozovaly,“ myslí si Petra Cibochová, jedna z maminek.

Milan Kodádek říká, že záměrně nezastavuje ve vsích, kde ještě prodejnu mají. Aby jim neubíral tržbu a jejich situaci ještě nezhoršoval. „Takže ani tady ve Vrcovicích jsem dřív nezastavoval. Pak jsem si všiml, že je prodejna zavřená, tak jsem zavolal starostce a dohodli jsme se. Domluvu s místním starostou považuji za slušnost,“ zmínil. „Starosta Zvíkovského Podhradí mi volal sám, jestli bych k nim nezajížděl. Tak jsem je přidal do trasy,“ dodává.

Turisté marně hledají prodejnu a bankomat

Zvíkovské Podhradí je další zastávka. Čeká tam docela početná skupinka zákazníků. „Tady chodí kolem deseti lidí. A v sobotu ještě víc, to přibydou i chalupáři,“ konstatuje majitel pojízdné prodejny, „Už nasávám vůni koláčů,“ žertuje jedna z žen, sotva se bočnice dodávky vyklopí.

Ve středu 31. července se přišli podívat i manželé Relichovi, kteří přijeli do jižních Čech na výlet z Varnsdorfu. „Byl jsem tu před lety na firemní poradě ve Zvíkovském pivovaru, tak jsem se sem chtěl znovu podívat. Jsme tu jen na tři dny v privátním ubytování, objedeme Zvíkov, Orlík a Písek,“ prozradil manžel. „Paní ubytovatelka nám dala tipy a poradila nám taky, abychom si zašli do pojízdné prodejny,“ dodává žena.

„Tady se bohužel v akci Z žádná prodejna nepostavila. Ale po revoluci tu bývaly dva obchody, dokonce i cukrárna, jenže nepřežily. Na chlebu a rohlících prodejna nemůže vyžít,“ zapojila se do debaty Eva Trubková. „Pocházím odtud, jinak jsem z Písku, až je mi to líto, že tu dnes nic není. Lidé přijedou na hrad a nic víc tu nenajdou, často hledají i bankomat,“ dodala. V létě lidé míří tak ještě na místní koupaliště. I ve Zvíkovském Podhradí už zákazníci „svého Milana Kodádka“ znají, prohodí se pár slov, co je od minule nového.

„Kodádkův byznys“

„Nouze naučila Dalibora housti a mě vyjet z pekárny za zákazníky,“ žertuje majitel pojízdné prodejny. Bez pomoci obcí na trase by ale provoz nezvládl.

Příspěvek obcí pro pojízdnou prodejnu ale není samozřejmý. Zrovna nedávno se v Putimi kolem žádosti Milana Kodádka odehrála na zastupitelstvu diskuse. Nakonec mu přiznali pět tisíc korun. Objevily se i názory, proč by obec měla dotovat Kodádkův byznys. Možná proto, že to ve skutečnosti byznys není. Milan Kodádek říká, že dojezdí se současným autem, dokud mu bude procházet u technické kontroly. Na nové auto si touto činností nevydělá, takže pak auto odstaví a skončí. Koneckonců důchodový věk už má. To spíš na vsích bez prodejny si pak nejen obyvatelé, ale i zastupitelé uvědomí, že to nebyl byznys, ale ve skutečnosti sociální služba pro občany, kteří nemají auto a do města se dostávají při současné dopravní obslužnosti vesnic jen stěží. I Jihočeský kraj už našel dotační program pro venkovské prodejny, ale pro pojízdné prodejny zatím nic.

„Krajští zastupitelé by se měli víc zajímat, co se v regionu děje a co lidi potřebují. Třeba za Vodňany je v krajském zastupitelstvu Robert Huneš, který teď napsal do vodňanského zpravodaje, že si město za celé volební období nepožádalo o krajské dotace. Neměl by to být pan Huneš, kdo by měl chodit za starosty a informovat je, jaké dotace kraj vypsal a o co by mohli žádat? Proč jim nepomáhá? To je přece jeho úloha,“ myslí si Milan Kodádek.

Zvíkovští mají nakoupeno, takže se jede dál. Prodejnu a její dvoučlennou posádku čeká ještě Červený Újezdec, Vlastec, Kašina Hora a pak už Albrechticko. V poledne zajížďka do Vodňan doplnit zboží a pak středeční odpolední trasa přes Temelín, Záblatí, Záblatíčko a Nákří na Budějovicku. V létě ve vedru, v zimě jsou taky uvnitř prodejny mínus čtyři. Musíme dojet včas, někdy i neposypanými silnicemi. Ale dokud to půjde a auto bude sloužit, vydržíme,“ loučíme se ve Zvíkovském Podhradí.