Ředitel strakonické ZŠ Dukelská Rudolf Prušák.

Kde vidíte přednosti a bolavou patu současného základního školství?

České školství v současnosti prochází největší reformou za posledních dvacet let. Na jedné straně se do něj dostává mnoho pozitivních trendů – úpravy rámcových vzdělávacích programů, digitalizace, větší důraz na individuální přístup, rozvoj klíčových kompetencí žáků, a nikoliv jen encyklopedických znalostí. Bohužel určité změny ze strany státu přicházejí pomalu a mnohdy nedostatečně prodiskutované s odbornou veřejností. Myslím, že naše základní školství má vzdělané učitele, kteří dokáží žákům předat solidní všeobecný základ. To ostatně podtrhuje i poslední šetření PISA (mezinárodní zjišťování výsledků patnáctiletých žáků v oblasti čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti – pozn. red.) Čeští žáci dosáhli nadprůměrného výsledku v porovnání s průměrem členských zemí OECD.

Školství však naraží na dva zásadní problémy – začíná být nedostatek kvalitních učitelů a školský systém čím dál více svazuje rostoucí byrokracie. Pokud chceme, aby byla naše společnost do budoucna konkurenceschopná, musí se dle mého názoru posílit atraktivita a prestiž učitelského povolání. Aby mladí a chytří lidé nedávali přednost studiu na jiných prestižnějších oborech a měli zájem o učitelské povolání.

Myslíte prestiží platovou otázku?

U té to začíná. Stát může finančním ohodnocením povolání učitele vyzdvihnout.

Netkví prestiž spíš v umění získat si respekt u dětí a rodičů?

Ano, ale to spolu souvisí, protože jde o to, aby veřejnost věděla, že v tomto oboru máme špičkové vysokoškolsky vzdělané odborníky s odpovídajícím ohodnocením. Na druhou stranu v žebříčku profesí povolání učitele stále určitou prestiž má.

Myslíte si, že dnešní deváťáci mají menší nebo větší penzum znalostí v porovnání se svými rodiči a prarodiči?

Určitě v některých oblastech mají dnešní deváťáci menší penzum znalostí, než jejich rodiče a prarodiče. Například v podrobnostech z dějepisu, zeměpisu či v některých faktech, které se dříve učily zpaměti. Na druhou stranu rodiče a prarodiče neměli to, co je dnes samozřejmostí – digitální gramotnost a schopnost pracovat s technologiemi, učit se dva cizí jazyky, lepší orientaci v kritickém myšlení či mediální gramotnosti. Dnešní žáci se učí pracovat projektově, vyhledávat a ověřovat informace, pracovat v týmu a umět se prezentovat před ostatními i za pomoci digitálních technologií. Jinými slovy – něco ubylo, ale přibyly dovednosti a znalosti, které jsou pro dnešní svět stejně důležité, ne-li důležitější.

Byl byste pro celostátní jednotné výstupní testy znalostí pro deváté a třeba i páté třídy?

Určitě s tím nemám žádný problém. Částečně už to nyní celorepublikově suplují přijímací testy Cermat na střední školy. A my se jako škola pravidelně zapojujeme do dalších podobných testování jako je Scio, PISA nebo INSPIS, kde si ověřujeme úroveň našich žáků v rámci republiky. Těší mě, že výsledky našich dětí vycházejí v nadprůměru.

Jak vnímáte víceletá gymnázia? Máte pocit, že vám berou nadané žáky?

Nemám s víceletými gymnázii problém a u nás ani moc dětí neodchází. K nám naopak některé děti přicházejí, protože máme od šestého ročníku jednu třídu pro zhruba patnáct nadaných dětí. V páté třídě se do ní skládají přijímačky z matematiky, logiky a všeobecných znalostí a většinou máme veliký převis.

Jste pro známky nebo slovní hodnocení?

Slovní hodnocení je určitě přínosné, poskytuje žákovi i rodičům podrobnější informace o tom, co se daří a kde je třeba se zlepšit. Já bych na vysvědčení upřednostnil kombinaci – tedy známku a vedle ní slovní hodnocení. Zejména pro malého žáčka je známka srozumitelnější. A zpětnou ústní vazbu přeci dostává od učitele denně. Zatímco slovní hodnocení na vysvědčení ukáže rodičům progres jejich dítěte a poskytne konkrétní doporučení pro jeho další rozvoj.

Souhlasíte s názory některých rodičů, že domácí úkoly jsou zbytečné a děti by se měly všechno naučit ve škole?

V naší škole máme přibližně 1800 rodičů a s požadavkem na nezadávání domácích úkolů jsem se nesetkal. Každý učitel tuto věc diskutuje s rodiči prostřednictvím našeho systému a rodič může úkoly odmítnout. Tuto možnost doporučuje i Česká školní inspekce. Naši rodiče ale asi vnímají úkoly jako možnost si učivo procvičit, a hlavně příležitost k posunu jejich dítěte k samostatnosti, zodpovědnosti, a hlavně k tomu, aby bylo úspěšné.

Co si myslíte o zákazu mobilů ve škole?

Osobně si myslím, že to je stejná mediální bublina jako domácí úkoly. My jsme na Strakonicku první škola, která mobily před lety zakázala. Mobily musí být v tašce, vypnuté a nesmí se používat ani o přestávce. I když si nedělejme iluze, že děti někam nezaběhnou a mobil nevytáhnou, ale není v tom větší problém. Ve školním řádu máme zakotveno, že mobily mohou být využívány k výuce, pokud k tomu učitel vybídne. Bráníme se tak i proti kyberšikaně, ovšem ukazuje se, že ta nevzniká ve škole, ale doma. Když jsme kdysi v začátcích oslovili rodiče, jestli se zákazem mobilů souhlasí, tak se neozval jediný hlas proti. Sami rodiče mají doma problém říct – odlož ten mobil, tak to berou jako detox. Naši rodiče jsou skvělí.

Někteří rodiče poukazují na nárůst šikany. Naproti tomu ředitelé škol mnohdy tvrdí, že u nich se šikana nevyskytuje. Je šikana aktuální problém?

Tento jev se začíná celosvětově objevovat stále častěji a není náhodný. Sociální sítě dnes formují postoje a chování žáků často silněji než samotné rodinné prostředí a škola. Nedávno jsem slyšel výsledky jednoho výzkumu, že děti jsou nepřímo pohromadě s rodiči v průměru dvě hodiny denně, ale aktivně spolu komunikují 14 až 18 minut za den. Na sociálních sítích přitom někdy ujíždějí i rodiče. Ale na naše rodiče bych nechtěl nasazovat. Spolupráce s nimi nám funguje. Pro rodiče pořádáme edukační schůzky s odborníky, dvakrát ročně máme ve školní jídelně takzvanou kavárnu s rodiči. Mohou přijít, čeká na ně kafe, buchta a čekáme na ně my, abychom o problémech mluvili a společně jsme jim předcházeli. Využíváme pro děti různé preventivní programy. Zapojili jsme se do finského programu KiVa pro prevenci šikany. Třídní učitelé pracují se třídou na citlivých tématech – v materiálech programu KiVa jsou nakreslené různé situace, příběhy a o těch si povídají. Snaží se dětem vštěpovat správné normy chování a přebíjet tak vliv sociálních sítí. Škola má také takzvané KiVa koordinátory a ti s dětmi probírají různé situace, které mohou nastat. Je docela smutné, že sociální sítě vznikly na univerzitách, aby pomohly řešit problémy. A překlopily se samy v problém. Lidi se na sítích hodnotí, porovnávají, vidí násilí.

Byl byste pro školní uniformy, aby nebyly patrné majetkové rozdíly v oblečení dětí?

Ne. Myslím, že to není potřeba, protože z oblečení sociální rozdíly mezi dětmi tak patrné nejsou. Jsou patrné spíš z technického vybavení dětí, a to uniforma neřeší.

Máte školního psychologa?

Bohužel nemáme, přes veškerou snahu se nám nedaří ho sehnat.

Co si myslíte o inkluzi? Osvědčilo se podle vás začleňování dětí se specifickými vzdělávacími potřebami mezi ostatní nebo je vhodnější systém speciálních škol či tříd?

To je jedna z věcí, kterou ministerstvo spustilo bez pečlivé přípravy a odborné diskuse. Nedostatek speciálních pedagogů, asistentů pedagoga a kritický nedostatek školních psychologů, přetížené pedagogicko-psychologické poradny, a mohl bych pokračovat. Navíc školy samy prováděly inkluzi dávno před oficiálním zavedením ministerstvem, ale dělaly to uvážlivě. Do běžných tříd podle mě patří děti se specifickými poruchami učení nebo zdravotními omezeními, které mohou s podporou asistentů, speciálních pedagogů a učitelů svůj handicap překonat a dobře ve škole prospívat. Naopak pro děti s těžkým mentálním postižením a s těžkými poruchami chování je nejvhodnější prostředí speciální školy či třídy, kde mají k dispozici odbornou péči a individuální přístup. Tam mohou rozvíjet své schopnosti naplno, cítit se v bezpečí a zažívat úspěch.

Čím to je, že se dnes ve velkém zavádí asistenti učitele ve třídách, kde je kolem dvaceti dětí? Dřív přece zvládl učitel sám skoro dvojnásobně početnou třídu…

Dřív se taky učilo trochu jinak. Zavedení asistentů pedagoga v prvních třídách souvisí s novelou školského zákona, která zpřísňuje možnost odkladů školní docházky. Do budoucna se mají odklady týkat jen dětí se závažnými diagnózami. U ostatních dětí mají asistenti pomoci snáz se adaptovat na školní prostředí. Já s tímto pohledem nesouzním – myslím si, že u dětí, které nejsou na školu zralé, je odklad stále přirozenějším a vhodnějším řešením než spoléhat na delší adaptaci ve škole za pomoci asistenta.

Jak vidíte tělesnou zdatnost dětí? Stále patří k požadovaným dovednostem kotrmelec, šplh, výmyk nebo přeskok kozy? Nenosí děti raději omluvenky?

Je pravda, že tělesná zdatnost dětí se zhoršila. Přináší to doba, která nabízí spoustu pohodlných lákadel místo pohybu. Ve škole stále učíme klasiku – kotrmelec, výmyk, šplh a atletické disciplíny, zároveň ale nabízíme i hry a sportovní soutěže, aby tělocvik byl nejen o zdatnosti, ale i o radosti z pohybu. Pořádáme atletický den pro školu i turnaje mezi třídami ve skoku vysokém, futsalu či volejbalu. Například ve volejbalu si to vítězná třída rozdá s učiteli. A to je pak mela. Takové chvíle mají skvělou atmosféru.

Čím to je, že při vysoké feminizaci školství jsou tak často řediteli muži?

Nad tím jsem se nikdy nezamýšlel. Mám kolem sebe spoustu skvělých kolegyň ředitelek, se kterými spolupracuji. Jsou to dámy, před kterými se skláním. Vnímám to tak, že na ředitelské pozici nezáleží na tom, zda ji zastává muž nebo žena, ale na schopnostech, odhodlání a chuti dělat tu práci naplno. Je to o osobnosti. Vzpomínám si na ředitelku Jarku Kolesovou na Čelakajdě, vyznavačku rocku, kterou brali rodiče i sborovna. Kompetence žen i mužů pro tuto funkci jsou určitě stejné, ale nelze nevidět, že na ženě pořád v naší společnosti spočívá větší díl péče o rodinu a děti.

Co by ředitelům škol pomohlo v jejich práci?

To už jsem vlastně řekl. Zatraktivnění pozice učitele pro přilákání nových kvalitních učitelů do školství a méně administrativy.