Jak jste trávila období před rokem 1989 a kde začala vaše angažovanost?

Všechno začalo v roce 1968, kdy jsem se stala zakládající členkou Klubu angažovaných nestraníků. V 68. roce jsem byla obvodní veterinární lékařka v Benešově u Prahy. Největší impuls mi dal jeden moment. Já jsem byla svobodná a myslím, že jsem byla dobrý odborník. Měla jsem vždy čas na to, abych si s lidmi na vesnici promluvila, když jsem tam jela za prací. Jednou jsem na takové návštěvě seděla, udělala jsem zákrok a vysvětlovala ho. Přicházeli za mnou i další lidé, takže se nás u stolu sešlo třeba pět nebo šest. Oni měli pocit, že když ve vsi neměli například faráře, je doktor člověk, kterému se můžou svěřit. Vyprávěli mi své příběhy ze začátku hrozné kolektivizace. Například o sedlákovi, za kterým přijel soudruh z OV KSČ a vyhrožoval mu pistolí, že když nevstoupí do družstva, špatně skončí. Sedlák se prý zvednul, odešel a oběsil se na řetězu. Když jsem to slyšela, uvědomila jsem si, co je to za hrůzu. Tím to všechno začalo. Kolem roku 1968 přijeli do Benešova lidé, kteří zakládali Klub angažovaných nestraníků. Já jsem to uvítala, byla to naděje. Přijel za mnou potom tehdy novinář okresních novin a já jsem mu také líčila nešťastný příběh toho sedláka, zopakovala jsem to i do televize a to byl začátek mého trápení. Soudruzi z toho byli zděšení a zkoušeli všechno možné, abych odešla z okresu Benešov. Odolávala jsem asi dva roky a nakonec OV KSČ rozhodl, že musím z okresu zmizet. Pak vedla moje cesta dlouhou oklikou do Písku. Když jsem vždycky někde zakotvila, zpráva se dostala k výboru komunistické strany a musela jsem pryč.

A jak jste se dostala do Písku?

Náhodou. Ředitelé Okresní veterinární správy byli většinou soudruzi. Nevím, jestli opravdoví, nebo jen na oko, ale zkrátka být museli. Dělala jsem všude to, co na mě zbylo, než mě vyšoupli. Šla jsem dělat i na vepřín v Letech specialistku na chov prasat. Bylo to hrozné prostřední, hodně prašné. Prasata byla z toho všeho nemocná, já měla opakovaně angíny. Skončilo to záněty nosních dutin. Pan primář v Písku pak napsal papír, že už tam nesmím dělat, proti tomu se mohli vztekat, ale to bylo tak všechno. Nakonec jsem skončila v Písku na jatkách. To pro mě bylo nejkrutější období. Bylo to psychicky frustrující a fyzicky namáhavé. A tam to přišlo. S partou kolegů jsme v roce 1989 podepsali petici Několik vět a pak nás četli z rádia Svobodná Evropa. Z toho jsme měli radost. Pak přišly listopadové studentské stávky v Praze, do Písku přijeli studenti z Plzně a chtěli někoho z podniku, kdo by za nimi přišel na vrátnici. Sešlo se tam plno lidí, studenti nám vykládali o událostech a demonstracích. Vtipné bylo, když nám kolega soudruh nezapomněl do knihy docházky napsat, že jsme nebyli přítomni na pracovišti.

Dalo se nějak z Písku sledovat dění v Praze?

Manžel uměl velmi dobře německy a anglicky. Měli jsme štěstí, že jsme chytali stanice CDF a ARD. Manžel měl velké rádio, kde byla i Svobodná Evropa. Už byl v důchodu, tak to poslouchal. Když ohlásili zrušení vedoucí úlohy strany, přišel a vyhrkl: Už to padlo! Když pak bylo setkání u píseckého divadla, ze kterého mám krásnou fotku dcery se sepjatýma rukama, pamatuju si, že se tam přišli podívat i komunisté a spolupracovníci StB, protože tenkrát ještě nebylo nic rozhodnuté. Venku byla tou dobou zima, tak nám evangelický farář dal po několika setkáních k dispozici prostory. I tam jsme ale byli zděšení, když nám přišel na jednu schůzku soudruh se zápisníkem, dal si nohu přes nohu a začal nás organizovat. My jsme totiž nevěděli, co máme dělat a říkat. A netušili jsme, jak mu máme sdělit, ať jde pryč.

V různých rozhovorech jste v minulosti byla k sametové revoluci dost kritická. Proč?

Já tvrdím, že to byl připravený komunisticky puč prolezlý estébáky a my jsme jim skočili na špek. Vždyť mezi disidenty byli i komunisté, kteří se mezi sebou předtím porvali. Někteří skončili ve funkcích, šli do kotelny, nebo mýt okna. Pak dostali jedno ministerstvo, druhé ministerstvo a už to měli v rukou. Zrovna tak to bylo s privatizací.

A když jste se stala starostkou, tak jste pochybnosti neměla? Jak vůbec došlo k vaší práci v Občanském fóru a nominaci do čela města?

Hlavní roli hráli političtí vězni, kteří těm šikovným začali velmi rychle vadit, protože byli nekompromisní a dobře informovaní. Tihle novodobí obrození je začali pomalu vytlačovat. A neodpustím jim, že do Občanského fóra a rady města nominovali i dvojitého spolupracovníka StB, což jsem se dověděla s odstupem času. Političtí vězni navrhli, abych se starostkou stala já. Nebyla to klasická volba, šlo o dohodu, že se podle nějakého klíče obsadí do řádných voleb pozice ve vedení státu a měst. A tím jsem se dostala na místo předsedkyně Národního výboru, jak se oficiálně funkce nazývala. My jsme neměli vůbec žádné politické zkušenosti, ale neberu to tragicky. Nechci se vytahovat, ale je to něco úžasného, že jsem mohla být první nekomunistická starostka Písku.

Naplnily se po 30 letech od revoluce vaše ideály, se kterými jste se angažovali ve veřejném životě?

Pro mě ano. Nejdůležitější je osobní svoboda, svoboda slova a pohybu. A také přístup ke vzdělání.