Před loňskou sezonou jste se přesunul do zámoří, konkrétně do týmu Red Deer. Co hrálo největší roli ve vašem rozhodování?

Už ve chvíli, kdy jsem přešel ze Strakonic do Motoru, se řešily přes agenta různé nabídky z České republiky, ale protože nejsem příznivcem neustálého měnění dresu a snažím se být klubu spíše věrný, chtěl jsem zůstat v Budějovicích co nejdéle. Mezitím jsem měl tu možnost se s reprezentací zúčastnit World U17 Hockey Challenge (mezinárodní hokejový turnaj výběrů do sedmnácti let – pozn. autora), který se konal v Langley (Vancouver). Tam jsem odehrál tři zápasy proti zámořským týmům Kanady a Ameriky a tehdy jsem si říkal, že by se mi zámořská cesta líbila asi nejvíc. Přesto, že jsem v Motoru dostal možnost si vyzkoušet i extraligu, za což jsem moc rád a vděčný, tak jsem sám cítil potřebu se posunout zase dál. Po té zkušenosti se zámořským hokejem mě tato cesta lákala nejvíc a věděl jsem, že pokud chci udělat další krok v hokejové kariéře, je jedno, že budu pryč z Evropy. Hlavně vidina toho zahrát si podle mého nejlepší juniorskou ligu světa WHL byla natolik lákavá, že jsem s tímto svým záměrem obeznámil velmi brzy i vedení Motoru, abych nedělal nic za jejich zády.

Mohl hrát roli i fakt, že Kanada je kolébkou hokeje?

Určitě. Kanada a hokej, to jsou pojmy, které podle mého patří neodmyslitelně k sobě. Lákala mě i představa, že bych mohl toto všechno zažít na vlastní kůži, a tak když přišla nabídka, byl jsem za ni moc rád a velmi si této příležitosti vážím.

Když se zpětně ohlédnete, tak jste poměrně dlouho zůstal ve Strakonicích, kde jste působil až do dorostenecké kategorie. Myslíte, že to pro vás mohla být výhoda, že jste v kariéře šel spíše postupnými kroky a vše si tak vybojoval jen tvrdou prací?

Myslím, že mi to určitě pomohlo. Jednak jsem měl ve Strakonicích od začátku skvělé podmínky, měl jsem štěstí na skvělé trenéry, kteří mě od dětství provázeli.  Ať už to byli pánové Škola, Ryba nebo Walter. To byli trenéři, na které se nezapomíná a rád bych jim i touto cestou zpětně poděkoval. Druhá věc byla ta, že jsem měl od malička možnost hrát se staršími hráči, proti starším soupeřům, a zároveň jsem dostával velký prostor ve hře samotné, což osobně považuji za jeden z klíčových faktorů v dosavadní kariéře. Obzvlášť mi to pomohlo na začátku mého angažmá v Motoru, kde jsem poprvé nastoupil proti stejně starým hráčům, ale zároveň už jsem byl obouchaný hokejem od těch starších.

Myslíte, že vám delší setrvání ve Strakonicích mohlo pomoci i po lidské stránce?

Řekl bych, že ano. Když si vzpomenu na pana trenéra Školu, tak ten mi dal svým přístupem opravdu mnoho. Bral to hodně vážně a přesto, že se zde nehrála žádná extraliga dorostu, tak jsme vlastně měli tréninky a přístup, jako kdybychom tu extraligu hráli. Samozřejmě, že nám v tomto šel sám příkladem, jinak by to nefungovalo. Vzpomínám si, že když jsem přišel do Motoru, tak už jsem měl právě i díky panu Školovi naučené různé systémy a nebyl to pro mě takový šok, ačkoliv jsem se posunul o dvě soutěže výš. Také si troufám říct, že spousta hráčů, kteří pod panem Školou kdy hráli, se dokázali prosadit i ve vyšších soutěžích a minimálně si vyzkoušeli ať už extraligu dorostu nebo juniorů.

Měl jste tedy ze Strakonic velmi slušný základ…

Za to je třeba poděkovat nejen trenérům, ale i rodičům a vlastně celé mé rodině, kteří mě od začátku v hokeji podporovali, přesto, že prvotním cílem nebylo určitě to, že bych se stal profesionálním hokejistou… Prioritou bylo vzdělání, možná že jako dítě jsem snil o tom, že budu hrát jednou za strakonický A-tým. O to více si cením toho, jakým směrem se má kariéra momentálně ubírá a zároveň vím, že musím zůstat pokorný, protože jen tvrdá práce nese ovoce.

Pokud se ještě krátce vrátíme k Motoru, tak ten je vyhlášen svými fanoušky. Měl jste možnost zažít i jejich fandění na vlastní kůži?

Ano, fanoušci v Motoru jsou úžasní a kdo si před nimi zahrál, tak si to bude podle mého pamatovat do konce života. Vím, že než jsem si za samotné áčko zahrál, chodil jsem pomáhat při zápasech čistit led, tak už i tam to člověk vnímal, a když potom stojíte pod kotlem na vítězné děkovačce? Nádhera a euforie, těžko se to popisuje. Myslím, že každý, kdo je v mládeži Motoru, tak sní o tom, že si jednou před takovými fanoušky zahraje.

Studium nezůstalo na slepé koleji?

Když jsem po osmé třídě odešel do Motoru, znamenalo to přesun i na základní školu, kterou jsem si dodělal v Budějovicích. Na střední jsem šel na polytechnickou, hlavně kvůli tomu, že taťka je hasič, a tak mi to dávalo největší smysl. Zároveň jsem ale začal objíždět s reprezentací různé turnaje a jelikož jsem později začal hrát i za A tým Motoru, který měl tréninky dopoledne, zjistil jsem, že denní studium už nezvládnu, a tak jsem přešel na dálkové studium do Kladna na obor sportovní management, protože alespoň maturitu bych si rád dodělal…

Nyní se pojďme přesunout do zámoří. Jak se to seběhlo, že jste se před sezonou 2023/2024 stal posilou Red Deer hrající WHL?

Stejně jako v NHL se i do WHL dělá draft, kde si týmy vybírají hráče. Samotný draft probíhal až začátkem července, takže jsem před sezonou začal suchou přípravu s Motorem. Když mě potom skutečně draftovali, tak to bylo skvělé. A že vyšel zrovna Red Deer? Měl jsem vlastně obrovské štěstí, protože jsem nešel vůbec do neznáma.

Informace o klubu jste tedy měl?

V juniorce Motoru tehdy pomáhal Martin Hanzal, který v Red Deer působil jako hráč, takže jsme o tom mohli prohodit pár slov. Samotný Martin Hanzal v týmu nejen hrál, ale zná i majitele klubu, a tak jsem měl informace z první ruky. Zároveň už v Red Deer hrál František Formánek, se kterým jsem se také kontaktoval a i on mi v začátcích velmi pomohl. Také si člověk zjišťoval i informace z internetu, ať už o klubu samotném nebo o městě, okolí atd.

Co samotná realita?

Původně jsem měl letět právě s Frantou Formánkem, ale ten byl tehdy na kempu s dvacítkou (reprezentace U20 – pozn. autora), takže jsem letěl do Calgary sám. Vzpomínám si, že mě na letišti vyzvedl trenér a vezl do Red Deeru. Pořád před sebou vidím tu cestu, která byla lemována samými poli, samá rovinka… Z toho jsem úplně nadšený nebyl (úsměv). Ale když jsem přijel do samotného města, tak to bylo v pohodě a hned se mi tam zalíbilo. Samotný Red Deer na mě od začátku zapůsobil velmi pozitivně, přirovnal bych to k takovému rodinnému klubu. Vlastníkem Red Deeru je Bret Sutter, jenž odehrál spoustu zápasů v NHL a místními je považován za hokejovou legendu. Ale abych odpověděl přímo na otázku, tak realita předčila očekávání a na Red Deer nemůžu říct jediné špatné slovo.

Dal by se nějak přiblížit statut Red Deer v rámci samotné soutěže?

K tomu mám zajímavou perličku. V sezoně probíhala na sociálních sítích anketa mezi fanoušky a hráči a Red Deer byl vyhlášen jako nejméně oblíbený klub (smích). Sám Brett Sutter (majitel klubu – pozn. autora) si prosadil, abychom hráli ten typicky kanadský styl hokeje, který mezi protihráči moc populární není. Mně samotnému se to líbí už jen z toho důvodu, že máme svůj styl, kterým se snažíme prezentovat. Co se týká klubu samotného, tak ve městě bych řekl, že jsme hokejová atrakce. Red Deer nemá áčko, takže diváci chodí na nás, jako na hlavní mužstvo. S tím je spojena i návštěvnost, která je parádní a my si tak užíváme tu pravou hokejovou atmosféru.

Může mít takové angažmá vůbec nějaká negativa?

Neřekl bych úplně negativum, ale cestovat na zápasy autobusem bývá docela náročné. Ačkoliv Red Deer leží skoro uprostřed západní ligy, tak pouze dva soupeři jsou v dojezdové vzdálenosti do dvou hodin. Ostatní soupeři jsou vzdáleni od čtyř hodin až po dvanáct hodin jízdy. To už je docela mazec…

Jak vypadal start do samotného angažmá?

Jak jsem zmiňoval výše, tak jsem do Red Deer dorazil trochu dřív, abych si zvykl na časový posun. Samotná sezona začíná o trochu později, než jsme zvyklí v Čechách, a to až na konci září. Každý hráč v této lize má mimo sezonu individuální plán přípravy tak, aby byl nachystán na její začátek. Myslím, že neexistuje, že by to někdo odflákl a dorazil nepřipravený. Přeci jen máme před sebou všichni vidinu NHL… Co se týká nás hráčů, byli jsme ubytováni v rodinách, které jsou k tomu určené a vybrané. Na začátku tréninkového kempu se nás sejde kolem šedesáti hráčů a začíná vyřazování.

Šedesát hráčů? To je obrovské číslo…

Vychází to z toho, jak mají v Kanadě nastavené podmínky. Třeba domácí Kanaďani jsou draftováni do těchto mužstev už v patnácti letech a od té doby objížděli tyto tréninkové kempy, aby byli stále na očích. Proto je to číslo na začátku kempu tak obrovské. Začnou se dělat různé výkonnostní testy a na konci tohoto kempu zbyde mužstvo, které potom odehraje celkovou sezonu, zatímco ti mladší kluci se vrátí do svých mateřských klubů.

I tak ale dostane ledová plocha docela zabrat, ne?

Naše mužstvo má k dispozici jen jednu ledovou plochu, ale vlastně nonstop, takže se to dá zvládnout. Pro dokreslení toho, jak je hokej v Kanadě populární ještě dodám, že ve městě je dalších pět nebo šest hokejových ploch, na kterých hrají domácí pro radost ze samotné hry.

Stihl jste za ten rok navštívit nějaký zápas NHL?

Na NHL jsem se byl podívat v Edmontonu společně s rodiči, kteří se za mnou byli v březnu podívat, ale stihl jsem i dva zápasy AHL s českou účastí. V rodině, kde jsem ubytovaný, bydlel přede mnou Kristian Reichel (syn Roberta Reichla – pozn. autora) a když hrál v sezoně AHL v Calgary, tak jsme se s tou – v uvozovkách – náhradní rodinou byli podívat právě na něho. Je moc fajn vidět, jak tím hokejem žijí právě i ti členové rodin.

Jak náročné pro vás bylo si zvyknout na nový styl hry?

Tuto odpověď bych rozdělil do dvou rovin. Mně osobně se dost povedl ten tréninkový kemp, kde jsem zapsal brzy i nějaké body, ale poté se vrátili všichni hráči z NHL kempů a kvalita šla ještě rapidně nahoru. Abych řekl upřímně, tak trochu spokojený jsem se svou hrou začal být až někdy v prosinci, takže start určitě jednoduchý nebyl.

Jak funguje v mužstvu kabina? Přeci jen, všichni jste konkurenti…

Mohu říci, že starší kluci, co tam hráli, byli skvělí. Nám mladším pomáhali, takže v tomto směru jsme měli v kabině partu dobrou. Zmínil bych důležitost mentálního nastavení, které jsme v kabině měli. Trenéři nám zdůrazňovali, že vyhrávat chce každý, ale důležitější je nesnášet prohru. Ono to možná vyzní trochu divně, ale v Kanadě to tak prostě chodí. Vše začíná už v tréninku, kde se hraje hodně do těla. Nikdo to tam ovšem nepovažuje za nějaký osobní útok, ale za povinnost, kterou se prostě řídí všichni. Chceš hrát? Musíš umět bojovat a makat.

Člověk si asi musí chvíli zvykat, že?

Vybaví se mi jedna příhoda… Měli jsme za sebou sérii asi pěti porážek a atmosféra nebyla nejlepší. Na tréninku to vygradovalo tak, že dva kluci shodili rukavice a na tréninku se poprali. Jen dodám, že trenéři se na to pouze dívali. Říkal jsem si, „aha, tak takhle to tady chodí“. Na druhou stranu to funguje tak, že co se stane na ledě, tak na ledě zůstane a v kabině už jsme zase jeden tým. Ona občas taková věc může dobře vyčistit atmosféru. Když jsme se na repre srazu bavili s klukama, kteří také hrají v Kanadě juniorské soutěže, tak to tam bývá celkem běžná záležitost…

V první sezoně jste nasbíral přes třicet kanadských bodů. To je velmi slušné číslo…

Samozřejmě, že je člověk za každý bod rád, ale hlavně jsem spokojený s tím, jak jsem se, zvlášť ve druhé polovině sezony, cítil na ledě. Celkově jsem podle mého zaznamenal posun, a to je pro mě nejdůležitější. Vše souviselo i s tou jistotou, kterou jsem postupně v sezoně sbíral, protože myslím, že většinu bodů jsem nasbíral právě ve druhé části.

Vybavíte si nějaký gól, který jste vstřelil, a patřil do kategorie důležitých?

Vybavím si tři branky. První byla do sítě týmu Regina Pats, protože rok předtím hrál za tento tým Connor Bedard (hráč NHL, nyní Chicago Blackhawks – pozn. autora). Druhá branka byla proti našim rivalům (Saskatoon Blades), kde se mi povedlo objet obránce, který byl draftován také v prvním kole, ale nejvíc se mi vybaví branka v play-off, kde jsem rozhodl v prodloužení zápas proti Medicine Hat Tigers a my se tak dostali do vedení v sérii, kterou jsme nakonec vyhráli. Na ten vítězný pocit a euforii jen tak nezapomenu.

Věkově se blížíte do fáze, že už vás musí zajímat draft NHL. Jaký je to pocit se vůbec o tomto tématu bavit?

Děkuji za takto položenou otázku. Samozřejmě se nabízí řešit to, kdo je jak umístěn na žebříčku draftu, ale pro mě je opravdu nejdůležitější to, že se o draftu můžeme spolu vůbec bavit. Určitě se na konec června, kdy bude draft probíhat, těším, ale přistupuji k tomu s pokorou. Vím, že i když nebudu vybrán, tak mám před sebou další sezonu, spoustu zápasů a možností se ukázat. Záleží jen na mně, abych si udržel nastavenou laťku, tvrdě makal, protože to je podle mého ta správná cesta.

Máte v NHL oblíbený mančaft, který kdyby si vás vybral, tak je to TOP?

Toronto Maple Leafs. Je to mužstvo z Original six, typické kanadské mužstvo, město žijící hokejem… Na druhou stranu, kdyby si mě vybral kdokoliv z těch 32 mužstev, tak neřeknu ani slovo a jen budu skákat radostí (úsměv).

Krátce se vraťme k nepovedenému šampionátu osmnáctek, který jste odehráli ve Finsku. Po loňském úspěchu na Hlinka Gretzky cupu (druhé místo) jste tentokrát nedokázali s Kanadou držet krok…

Těžko se mi k tomu cokoliv říká. Určitě nás mrzí, jak se šampionát vyvinul a jak jsme celkově dopadli. Nejhorší na tom je, že nemám pocit, že bychom byli třeba ve čtvrtfinále se Slováky horším mužstvem a určitě jsme na medailové boje měli. O to se to hůř kouše… K samotnému zápasu s Kanadou. Dovolil bych si to přirovnat k loňskému Hlinka Gretzky cupu, kde jsme tehdy hráli ještě před samotným turnajem přípravný zápas právě s Kanadou a dostali jsme tehdy podobný debakl (prohra 0:5 – pozn. autora). Druhý zápas už byl z našeho pohledu lepší, ale tentokrát jsme se k němu nedostali, právě kvůli naší prohře ve čtvrtfinále.

Michal Král