„Chtěl jsem hlavně pomoct týmu. Góly jsou fajn, ale vítězství Sokola je pro mě to nejdůležitější,“ říká Samuel, který byl v dresu Chvalšin oporou a tahounem. Přesto nezapomíná ani na soupeře. „Deniela uznávám. Je to výborný fotbalista a naše rivalita nás hnala dopředu až do posledních kol. Statistiku jsem po očku sledoval, to přiznávám. Mrzí mě, že jsme si to nemohli rozdat ještě v posledním kole, ten zápas bohužel neproběhl.“

Fotbalová rodina Paráčkových

Na většině utkání Samuelovi nechyběla nejbližší podpora. Jeho maminka Veronika byla takřka neodmyslitelnou součástí každého zápasového dne. „Sam žije fotbalem od malička a já ho v tom podporuji. Za celou jeho kariéru jsem vynechala jen jediný zápas a ten mi dodnes vyčítá,“ směje se. „Před každým zápasem bývá nervózní, někdy ani nejí, žádný zvláštní rituál ale nemá. Jsem na něj pyšná a budu ho dál podporovat, stejně jako jeho staršího bratra Lukáše.“

Lukáš Paráček mladší, Samův bratr a nyní jedna ze stálic tamního mužského celku, který si sám prošel chvalšinskou mládeží, k tomu dodává: „Bráchovi to strašně přeju, zaslouží si to. Já měl slibně rozjetou sezónu, ale pak přišel covid a všechno to stopnul. Ale jo, na moji úroveň to má ještě kus cesty,“ žertuje s nadsázkou.

Důležitost Samuela pro tým potvrzuje i kapitán Vojtěch Štěpán: „Jeho góly nám oživily sezónu a několikrát nás doslova zachránily. Bez něj bychom titul nejspíš neměli.“ Sám nejmladší z Paráčků zůstává nohama na zemi: „Jsem rád hlavně za náš tým. S Vojtou jsme sehraná dvojka a výborně nám to klape i s Tádou (Tadeáš Čarek, pozn, red.). Doufám, že na letošní úspěch navážeme i příští sezónu, která je pro mě poslední v žácích. Pak bych chtěl být platný i v dorostu. Ten ale ve Chvalšinách nemáme, takže mě bude čekat první přestup. Díky rodině i TJ Sokol Chvalšiny za podporu a další rok si jdu pro titul znovu!“

Zvláštní kapitolou je pak vztah mezi Samuelem a jeho otcem Lukášem Paráčkem starším, který je zároveň jedním z trenérů týmu. Ne vždy to mezi nimi bylo jednoduché. „Jsem na něj přísnější než na ostatní, výjimky u mě nemá. Možná právě proto si vážím, jak to zvládl.Není lehké mít doma trenéra i tátu v jedné osobě, obzvlášť když se zápasy rozebírají ještě cestou v autě nebo doma při večeři,“ přiznává s úsměvem

„Občas se i pohádají,” potvrzuje maminka. „Emoce a nějaké ty hádky k tomu zkrátka patří, to přizná každý rodič. Jsme prostě taková správná fotbalová rodinka. A tahle sezona? Ta byla výjimečná,“ uzavírá.