Sedláři ze Sedlečka. Jsme spíš parťáci než táta a syn, říká Václav Čechtický
SEDLEČKO – Zatímco jiní kluci po škole běhali za míčem, Václav Čechtický (29) ze Sedlečka u Soběslavi pomáhal otci v sedlářské dílně. Dnes společně vyrábějí westernová sedla, která vyžadují šikovné ruce, trpělivost a pořádnou dávku řemeslného umění. Otec se řemeslu naučil sám, syn přinesl nové poznatky a postupy. Přestože se Václav vyučil uměleckým kovářem, živí se převážně jako elektrikář a sedlářství zůstává jeho srdeční záležitostí. O své práci vypráví se skromností i lehkým humorem.
Co jste se naučil dřív – jezdit na koni, nebo pracovat s kůží?
Určitě jezdit na koni. Táta mě brával do sedla už ve třech nebo čtyřech letech, takže si své začátky ani nepamatuji. Ale kolem sedlářského náčiní jsem se pohyboval odmalička. Jakmile jsem dokázal něco udržet v ruce, už jsem tady překážel.
Pamatujete si svůj první výrobek?
Myslím, že to byl opasek. Mohlo mi být deset nebo jedenáct let. Samozřejmě to nebylo žádné mistrovské dílo, ale nějak se začínat musí. Zpočátku jsem tátovi pomáhal s jednoduššími pracemi. Začišťoval jsem hrany kůže, barvil a lakoval výrobky. Byla to moje odpolední zájmová činnost, po škole.
Vyrůstal jste mezi koňmi a westernovými sedly. Připadalo vám to výjimečné?
Věděl jsem, že to není úplně běžné. Někdy to přinášelo i drobné komplikace. Mezi vrstevníky jsem občas úplně nezapadal, protože jsme měli trochu jiné zájmy. Ale nikdy jsem to nebral jako něco špatného.
Váš otec začínal jako samouk. Jak se vlastně k sedlářství dostal?
Začal v roce 1995. Předtím asi půl roku pomáhal v jedné sedlářské dílně v Berouně a potom se rozhodl pracovat sám. Sedával tady na dvoře na šicím koníku a ručně šil brašny nebo opasky. Dílničku měl v malém kamrlíku. Po pěti letech se k němu dostaly tři odborné knihy z Kanady, které mu opatřil kamarád. Jejich autory byli sedláři Al a Ann Stohlmanovi, kteří jsou dodnes považováni za mistry svého oboru. Ann se věnovala konstrukci sedel a Al především zdobení. Tak táta zjistil, že některé věci dělal jinak, než by měl, a mohl se v řemesle zase posunout dál.
A vy jste se chtěl stát pokračovatelem?
Vždycky jsem chtěl dělat sedlářství. Jenže člověk se musí také nějak uživit. Když není tolik zakázek, musí hledat další možnosti. Dnes se věnuji především elektrikářské práci. Tak sedmdesát procent mé práce tvoří elektrikářina a třicet procent sedlářství.
Přitom jste se vyučil uměleckým kovářem. Proč právě tím?
Škola zaměřená přímo na výrobu westernových sedel u nás není. Chtěl jsem se ale vyučit nějakému řemeslu, a tak jsem si vybral umělecké kovářství v Soběslavi. Bylo to blízko domova a řemeslná práce mě vždycky bavila.
Kdy jste si poprvé mohl říct, že už nejste jen tátův pomocník?
Asi v šestnácti nebo sedmnácti. To už jsem samostatně vyráběl opasky, pouzdra na nože, brašny, uzdečky nebo různé doplňky k sedlům. Postupně jsme si s tátou rozdělili práci. On měl na starost hlavně konstrukci sedel a já jsem se začal zdokonalovat ve zdobení kůže. Dva nebo tři roky jsem zdobil prakticky každé sedlo. Když zákazník zdobení nevyžadoval, někdy jsem ho udělal zadarmo, jen abych mohl trénovat.
Co je při výrobě westernového sedla nejtěžší?
Podle mě udržet přesnou souměrnost. Pracujeme s mokrou kůží, která při schnutí mění rozměry. Každý kus může schnout trochu jinak a při zdobení se kůže také roztahuje. Musíme hlídat, aby obě strany sedla zůstaly stejné. Nejde jen o vzhled, ale také o to, aby sedlo koni správně sedělo.
Měl jste někdy chuť s rozdělaným sedlem praštit?
Samozřejmě, a nejednou! Někdy prostě není den, ruce neposlouchají a nic nejde podle představ. Nejhorší je, když tlačí termín zakázky. To jsme tady občas pracovali do tří, čtyř do rána. A když člověk skoro hotový výrobek vlastní nepozorností prořízne, může začít znovu. To už by s tím opravdu nejraději praštil.
Máte doma i vlastní koně, jaký spolu máte vztah?
Máme dva koňské důchodce a jedno hříbě. Kůň vám dokáže dát najevo, když mu sedlo nesedí. Třeba zkracuje krok, je neklidný nebo pohazuje hlavou. Jen si toho člověk musí umět všimnout.
Zažil jste v sedle něco, na co jen tak nezapomenete?
Jezdili jsme amatérský závod 100 mil v sedle. Absolvoval jsem ho asi třináctkrát. Jednou jsem měl poměrně mladého a nezkušeného koně. Na kopci se splašila skupina asi deseti koní a všichni jsme se řítili dolů. Podařilo se nám zastavit až před hlavní silnicí, kde byl pořádný provoz. Na to se nezapomíná.
S otcem pracujete už řadu let. Kdo má v dílně poslední slovo?
Jsem nesmírně rád, že s tátou můžu pracovat. Myslím, že spolu vycházíme možná až nadstandardně dobře. Samozřejmě jsme se také několikrát nepohodli. Já jsem měl díky internetu a lepší angličtině přístup k novým informacím a občas jsem chtěl něco dělat jinak. Ale celkově máme vztah spíš jako parťáci než jako otec a syn.
Kdy jste se poprvé odvážil tátovi říct, že byste něco udělal jinak?
Asi ve třiadvaceti nebo čtyřiadvaceti letech. Už jsem měl nějaké zkušenosti a chtěl jsem výrobu posunout dál. Nakonec to táta přijal dobře. Pořídili jsme si výuková DVD od amerického sedláře, který podrobně ukazoval celý postup výroby. Některé technologie se od dob starých knih změnily a nám to hodně pomohlo. Také jsme začali pořizovat kvalitnější nářadí a speciální stroje z Ameriky. Pokud jde o konstrukci, tam má táta pořád mnohem víc zkušeností. I když sedlo postavím sám, často za ním přijdu, aby se na něj podíval a řekl mi svůj názor.
Kolik sedel už prošlo vašima rukama?
Já sám jsem jich samostatně vyrobil asi devatenáct. Jenže většinu času pracujeme společně, takže se to těžko rozděluje. Přesnou evidenci vedeme až od roku 2006 a od té doby jsme vyrobili 309 sedel. Táta ale začínal už v roce 1995, kdy si záznamy ještě moc nevedl. Celkově odhadujeme, že naší dílnou prošlo kolem pěti set sedel.
Přišel někdy zákazník s požadavkem, nad kterým jste jen nevěřícně kroutili hlavou?
Jeden pán chtěl sedlo, jehož velikost by se dala měnit. Představoval si, že bychom ho rozřízli a pomocí závitových tyčí a nějakého mechanismu mohli upravovat jeho rozměry. S něčím takovým jsme se ještě nesetkali. Byl to opravdu neobvyklý nápad.
Co byste chtěl v rodinném řemesle zachovat?
Především kvalitu. Nechceme z ní ustupovat, i když to znamená vyšší cenu výrobků. Do budoucna bych rád rozšířil nabídku doplňků a vybavení, třeba i prostřednictvím e-shopu. Ale poctivá práce musí zůstat základem.
Dokážete vůbec vypnout a nemyslet na sedla?
To je docela těžké. Většinou to skončí nějakou další prací. Třeba štípáním dřeva nebo něčím kolem domu. A když už je opravdu hotovo, rád si sednu na dvůr ke kávě nebo k pivu.
Máte malou dcerku. Přál byste si, aby jednou pokračovala v rodinném řemesle?
Naší Marii je teprve rok a půl, takže na takové úvahy je ještě brzy. Ale kdybych měl něco předat další generaci, nebylo by to jen řemeslo. Především bych chtěl, aby si vážila dobrých rodinných vztahů. Když spolu lidé dobře vycházejí, mnohem lépe se jim také pracuje. A samozřejmě bych jí chtěl předat trpělivost. Bez té se člověk nic pořádně nenaučí.
Jiří Riki Řeháček

Diskuse k článku