V posledních dnech a týdnech vám byla věnována díky přátelství se Sidney Crosbym dost velká mediální pozornost. Bylo to pro vás příjemné, nebo byste se takovému zájmu raději vyhnul?

Od té doby, kdy vyšlo najevo, že Sid přiletí, to bylo docela stresující, protože začala vlna telefonátů a zpráv. Spousta lidí po mně něco chtěla, ale já jsem sám nevěděl, jaký program tady bude mít, takže jsem některé slušně odmítal, i když bych raději vyšel vstříc všem. On tady toho měl tolik, že bylo dost komplikované zajistit i naše setkání. Nakonec to naštěstí klaplo, viděli jsme se hned dvakrát. Bylo to fajn.

Jak po letech vzpomínáte na období, kdy jste společně působili v jednom týmu?

Byly to krásné časy. Zajímavé je, že náš bývalý tým Rimouski vyhrál soutěž letos poprvé od toho roku 2005, kdy jsme tam byli my. Kluci to tedy zvládli po 10 letech, viděl jsem i nějaké fotky na Twitteru. Teď jsou na Memorial Cupu, kam postupují vítězové všech zámořských juniorských soutěží, kde jsem si také zahrál. Jsou to krásné vzpomínky, bylo to mé nejlepší hokejové období, navíc jsme si to celé strašně užívali – bezstarostné časy.

Třeba o Jaromíru Jágrovi se říká, že je hrozně specifické hrát s ním v jedné formaci, celá hra se mu musí podřídit. Bylo to s Crosbym podobné?

Já jsem měl velkou výhodu v tom, že Sid mi často říkal „dej mi puk a udělej si místo v útočným pásmu, já ti to tam dám do vyložený šance“ – je pravda, že se mu to skoro vždycky povedlo. Postupem času se na něho ale soupeři hodně zaměřili a šli po něm. My jsme tam tedy byli i od toho, abychom ho v potyčkách ubránili. Docela mě překvapilo, že k němu dali právě mě – tedy Evropana, o kterých v Americe rádi říkají, že se neumí prát. Ale Sid se o sebe dokáže postarat sám, střetů se nebojí a dokáže i shodit rukavice, když na to dojde.

Celý velmi zajímavý rozhovor naleznete na stránkách středečních Milevských novin.