Dokonce se objevilo i v několika filmech. A to nás zajímalo. Při jakém filmu má divák zpozornět? „Třeba u Kameňáku. Ale myslím, že ani pan režisér Troška nevěděl, že používá sklo, které jsme dekorovali. Je to už starší záležitost. Kdysi jsme totiž dělali sérii skleniček pro barrandovské ateliéry, ta zůstala v depozitáři a pak je zřejmě vyhrabali,“ směje se František Syrový. Možná překvapí, že ani jeden z nich není vyučen brusičem skla. „Když jsem poprvé jela do Švýcarska za bratrem, bylo to ještě před revolucí, koupila jsem si tam ruční brusku. Začala jsem se učit. Nebylo to snadné. Něco jiného je malovat na sklo, něco jiného je brousit ho. Tehdy nám nikdo neporadil. Takže jsme byli vlastně s manželem samouci.“ Svoje dílka zprvu rozdávali kamarádům jako dárky. Jenže kamarádi se začali vracet a chtěli od nich další skleničky. „A vznikla firma. V obýváku, u stolu a stolní lampy,“ říká Milena Syrová.

Více o jejich začátcích, o tom, kde všude ve světě je jejich sklo známé, a jak se jim daří dnes v aktuálním čísle Týdeníku Strakonicko.

Jarka Krejčová