Libor Vykusa sice bydlí v Praze, ale v Olší našel svůj druhý domov. „To propojení dnešní akce s Olší má jednoduchý důvod. Máme tady přes 30 let chatu. Je to místo, které se jako jediné v mém životě nezměnilo. Na chatu jezdím především v létě. S časem je to složitější, pracuji jako státní zaměstnanec, také jsem dobrovolně zapojen do práce ve Federaci klubu historických vozidel České republiky. Řekl jsem si, proč něco neudělat přímo tady v Olší,“ poznamenal organizátor.

Nultý ročník akce byl brán spíše jako zkušební. Libor Vykusa přiznal, že ani neměl příliš vysoká očekávání co do počtu účastníků, ani zájmu veřejnosti. „Čekal jsem kolem deseti vozidel, že se tu sešlo šestnáct aut je pro mě překvapení. Mám z toho radost,“ zmínil organizátor. K 16 historickým vozidlům lze také připočíst historické auto na ovládání, které bylo přesnou kopií jednoho klasického vozidla. Navíc mělo motor ze sekačky. Pro veřejnost se stalo velkým lákadlem. Název akce přilákal velký počet Škodovek, ale přijela také například Lada nebo Trabant. Letošní Škodovky s příběhem v Olší zatím neměly orientační jízdu. Tu ale chystá organizátor na příští rok. A nezůstane pouze u ní a u předvádění vozidel. Na místě by mohl vzniknout bazárek, kde by se mohly nabízet náhradní díly. 

Se svou Škodou 110 R přijel Josef Polesný z Třebešic u Benešova. Kolegu mu dělal Jaroslav Srdínko. „Tohle vozidlo jsem přivezl jako vrak, který představoval pouze dvě skla a papíry. Auto jsem pak doma v garáži dával postupně do kupy. Celkem mi to trvalo sedm let. Asi čtyřikrát jsem kvůli jednotlivým dílům objel republiku. Škodovku jsem dokončil loni. Teď s ní hodně jezdím na různé srazy. Baví mě na tom to, že se mohu vrátit v čase nazpět,“ prozradil Josef Polesný.

Do Olší také přijel Marek Machatý z Neveklova. Poblíž jsou Křečovice, kde se točil film Vesničko má středisková. „Moje auto ale není vůz doktora z toho filmu. Ten měl měl kliky dovnitř a gumové blatníky. Já tu mám jednu z prvních Škodovek typu 100. Začali je vyrábět 25. srpna 1969 a moje pochází z října tohoto roku. Veteránům jsem se začal věnovat už dřív. Nejdříve jsem si pořídil Velorex. Tím jsem se vrátil do mého mládí. Bylo to mé první auto poté, co jsem dostal řidičské oprávnění. S Velorexem jsem začal jezdit na srazy. Hodně mě to chytlo. Začal jsem shánět nové vozidlo, nakonec jsem sehnal tuhle Škodovku v původním stavu. Do roku 2017 měla podle velkého techničáku pořád jednoho majitele, který ji v roce 1969 koupil. Pak jeho Škoda byla od roku 1998 do 2017 pořád v depozitu, takže nejezdila. Štěstí bylo, že auto stálo v suché garáži, takže nezrezlo,“ zmínil Marek Machatý. Kromě auta přivezl celou řadu dobových věcí. „Zemřel mi tatínek. Mamka vyklízela půdu, tak jsem jí šel pomoct. Našel jsem spousty krásných věcí, například jeho lyže z poloviny šedesátých let, kdy jsme bydleli ve Vysokém Mýtě. Pak jsme se přestěhovali. Také tam byly moje lyže z doby, když mi bylo pět. V jedné tašce k tomuto autu jsem našel také sněhové řetězy. Bylo mi líto to mít někde ve skříni schované,“ dodal Marek Machatý.

Dalším účastníkem byl Jiří Čunát z Milevska. Přijel se Škodou 110R z roku 1972. „Koupil jsem ji před 20 lety jako šrot. Pak jsem ji kompletně zrekonstruoval až do současné podoby. Pracoval jsem na tom téměř rok. Jsem opravář aut. Úplně všechny díly originální nemám, také je na autě dost úprav. Škodu 110R jsem si dlouho přál, ale neměl jsem na ní peníze. Když jsem začal dělat soukromě, tak jsem si ji nakonec pořídil. Dnes se pravidelně vydávám na podobné srazy, například do Petrovic nebo Sedlčan. Tohle vozidlo není vůbec náročné na údržbu, až paradoxně. Třeba olej měním jednou za tři roky. Za dvacet let jsem najel asi 30 tisíc kilometrů,“ prozradil Jiří Čunát přiběh další Škodovky.