Školu měla i Nová Ves

Moudří radní však nezapomněli ani na okolní obce. Nová Ves u Protivína je dnes malou, moderní výstavbou nezatíženou, typicky jihočeskou vesničkou, svítící bělobou svých štítů do okolní téměř ladovské krajiny. Stálé obyvatele lze sečíst na prstech jedné ruky, možná by bylo třeba o prst více. Kolem roku 1906 však byli místní schopni naplnit svými potomky jednu třídu prvního stupně základní školy. Školy sice byly v okolních obcích – v Protivíně, Myšenci a Krči, ale ve vzdálenosti, kterou tehdejší zákon o dostupnosti školství pro mládež prvního stupně základní školy vylučoval.
Roku 1906 tak byla dokončena výstavba jednotřídní školy v Nové Vsi. Svým stavebním slohem vídeňského klasicismu působí v jihočeské krajině poněkud cize, ale zřejmě šlo o projekt typový, jak po stránce technické, tak i finanční, čímž bylo vyloučeno, aby někdo na státní zakázce neúměrně zbohatl.

O národním uvědomění našich předků svědčí nápis ve štítě Pro Boha, Vlast a Národ. Denně jej míjeli školáci ve věku od šesti do jedenáctí let, jejichž seznam ze září 1906 se zachoval dodnes a je zajímavý tím, že jeho součástí je i sociální struktura žactva. Zmíněný slogan z budovy není vyprázdněný ani v naší době a jistě by se našla politická strana, která by se k němu hrdě přihlásila.

V přízemí patrové budovy se nalézala třída schopná pojmout až čtyřicet dětí, kabinet řídícího učitele a suché záchody pro hochy, dívky i pana učitele. V patře byl prostorný dvoupokojový byt pro pana řídícího, svědčící o tom, jak bylo povolání učitele vysoce ceněno. V době, kdy tvořili starosta, farář, nadlesní a učitel jakousi intelektuální elitu obce.

Národní výbor, potom sklad

Škola fungovala až do přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. V té době odešla převážná část obyvatel do průmyslu a velcí sedláci byli vystěhováni. Kvůli několika dětem nemělo smysl školu udržovat. Ve škole byl zřízen národní výbor, ale ani ten neměl zakrátko opodstatnění. Budova školy byla převedena na Státní lesy, které v ní zřídily sklad lesního materiálu a ubytovnu pro lesní dělníky. V tomto období zřejmě došlo k devastaci dvou kachlových kamen, která by dnes představovala zajímavou historickou památku, neboť kachle byly vyrobeny v Bechyni v tehdy módním stylu secese. Z hnědých kachlů jedněch z kamen se zachovaly jen nepoužitelné zlomky. Více štěstí měly šedomodré kachle z kamen druhých. Likvidátoři kamen byli líní suť vynášet, a tak ji uložili na půdě. Kachle dnes zdobí repliku gotického krbu v obývací jídelně, bývalé třídě. Secesní panny s hladkým účesem zdobeným prostou čelenkou a ruličkami vlasů na skráni shlížejí svým chladným pohledem z krbu do prostoru jídelny a pocit tepla vyvolávají kachle znázoruňující východ slunce.

Počátkem sedmdesátých let byla budova prodána do soukromého vlastnictví a v průběhu následujících let přestavěna na venkovskou vilu, ovšem s tím, že vše cenné z původní funkce budovy bylo zachováno jako historický doklad fungování jednotřídního školství. Mezi toto dědictví patří i staré školní obrazy dodnes zdobící vnitřní prostory a připomínající, jak a co se vedle triviality, čtení , psaní a počtů, učilo.

Svět znázorňovaly obrazy

Podzimní pole… Sedící ženy v dlouhých sukních, zachumlané do šátků, osekávají chrást cukrové řepy. Hošík, nelišící se svým oděvem od dospělých mužů nakládajících vidlemi bulvy cukrovky na vůz tažený koňmi, ženám podává vyoranou řepu. V pozadí se vypíná mytologická hora všech Čechů Říp.

Obchůdek se vším kdesi na vesnici. Služka s děvčátkem cosi zakusujícím a zvědavě pozorujícím chlapce, jehož matka v dlouhé sukni s šátkem na hlavě, zřejmě selka, pečlivě vybírá u druhého pultu kanafas, sledována pozorným prodavačem, připraveným ochotně posloužit. Druhý prodávající, zřejmě majitel obchůdku, právě cosi váží služce, možná i Kulíkovu kávu, jejíž zásobník vévodí prodejně. Na pultu pod skleněným víkem jsou nabízeny olomoucké tvarůžky, v sudech vedle pultu slanečci, možná okurky rychlokvašky. Zmíněné obrazy zachycují sociální prostředí a způsob života na českém venkově ve třicátých letech minulého století.

Vedle sociální problematiky byla školní mládež seznamována i s přírodninami. Krásnou mourovanou kočku a její kostru lze vidět na dalším obraze. Nejstarším obrazem, patrně z doby zahájení fungování školy , o čemž svědčí zažloutlý karton , je obraz květin.

Dominantní běloch?

Skutečným unikátem je však obraz prezentující lidské rasy. Je na něm vyobrazeno pět základních ras. V horním levém rohu indián v bohaté čelence z orlích per reprezentuje rasu rudokožců. Napravo od něj je vyobrazen vousatý aboriginec, odněkud z Bornea a přilehlých ostrovů. V levém dolním rohu se nalézá nahý černoch s odulými rty a placatým nosem. V pravém dolním rohu Číňan v čepičce a s copánkem. Však se zpívalo v písni, která se hrála ještě na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století: „ Byl jeden Číňánek, ten byl jako z čítanek, na hlavě měl čepičku a vzadu copánek…“
Kde jsme dnes my a kde je Čína? Uprostřed obrazu však všem těmto rasám dominuje ušlechtilý bílý člověk, muž s plnovousem, v obleku, s apartní vázanou mašličkou pod krkem. Obraz mohl vzniknout již v létech dvacátých, kdy britské impérium a s ním bílá rasa ovládaly většinu světa, a kdy extrémní rasismus představovaný italským fašismem, ale především k moci se deroucím německým nacismem, znamenal příchod toho nejhoršího, co kdy tato zeměkoule zplodila.

I v tak zapadlé vísce jako byla a je Nová Ves u Protivína se tak již na prvním stupni základní školy dostávalo mládeži poměrně širokého pohledu na svět kolem nás. Bylo to velice důležité, neboť v té době se rozhlas teprve dral ke světlu a televize neexistovala ani ve snu většiny lidí. Lze si jen přát, aby v této tradici pokračovalo i naše současné školství.

Autor dnes v bývalé škole žije a opečovává jejího ducha.