Prázdniny kdysi začínaly a končily pokaždé jinak, podle počasí či podle času sklizně. V roce 1912 například děti převzaly své školní zprávy 13. července. Scházely po křížové cestě od kostela k rybníku Hejtman a právě tudy stoupal arcivévoda František Ferdinand s manželkou Žofií. Následník trůnu školáky vyzval, ať vysvědčení předloží, a byla to nezapomenutelná událost, kterou s veškerou úctou zachytila školní kronika. Podobně letité jsou vzpomínky na dobu, kdy škola od listopadu do března vyvářela až 15 tisíc talířů polévky pro chudé děti nebo kdy se se slavil Den spořivosti. I tak staré zprávy a příběhy zachytil jeden z hlavních dárků ke 125. výročí školy, kniha nazvaná Křída v dlani času autorů Terezy Suché a Jana Březovského.

Drobné a velké příběhy se propojují

Myšlenka, která se jako motto prolínala letošními oslavami, sice zní Škola není jen budova. Jenže bez budovy a letopočtu jejího vzniku by oslavy postrádaly oporu. Prvním učitelem v Chlumu u Třeboně byl sice už v 18. století bývalý varhaník Procházka, ale řádnou školní budovu, a to v italském stylu, vystavěl až v letech 1838-1840 hrabě Eduard Stadion. Kvůli ploché střeše mívala problémy se sněhem. Dnes v ní sídlí školní kuchyně, jídelna a družina. Když ale přestala kapacitně vyhovovat, rozhodl se Chlum pro novostavbu. Ze současného pohledu je pozoruhodné už tempo výstavby. V březnu 1899 se vybíral pozemek a 15. září 1900 usedli do škamen první žáci.

Když se současná ředitelka Patricie Vondrková radila s pedagogy, co k výročí připravit, dospěla jejich úvaha nikoli k obligátnímu almanachu či archivnímu sborníku, ale k myšlence skutečné knihy, která se bude číst jako příběh a obsáhne i řadu fotografií. Autorství se ujala učitelka Tereza Suchá s Janem Březovským a do redakční rady se přidali kromě ředitelky Vondrkové, bývalého ředitele Luboše Němce, Moniky Bočkové a Kateřiny Hamerníkové i historičtí poradci Radka Krejčová a Jaroslav Papáček. Graficky a odborně vydání zajistila jako formu sponzoringu Alena Winner z Nakladatelství Fynbos.

„Šli jsme do historických dokumentů, kronik města i školních kronik,“ říká Tereza Suchá. „Veřejně jsme začali shánět pamětníky, historické fotografie a já začala číst všechny historické zdroje. Dělala jsem z nich výtahy a Honza Březovský je přetvářel do čtivé formy. Celý podzim 2025 jsme se trápili s první kapitolou, hledali jsme totiž formu, kterou pak používáme v celé knize.“

Zvolili šťastně. Tvar, nad nímž si čtenář brzy uvědomí, že nečte jen příběh školy, ale vlastně celý příběh městečka uprostřed zvratů 20. století. Příkladem jsou zprávy, jak se přizpůsoboval průběh školních slavností – třeba o Hitlerových narozeninách nebylo dovoleno zpívat. Že němčina a francouzština se jako nepovinné předměty vyučovaly už ve dvacátých letech, po nacistické okupaci však němčina povinně od třetí třídy. Nebo jak se škola stávala centrem obecního dění a v tělocvičně probíhal trénink hasičů. Autoři se ale nevyhnuli ani desítkám osobnějších zpráv, včetně tragických, jako když v červnu 1945 explodoval malému Jirkovi Hájkovi v ruce granát.

Tresty, ze kterých byly děti nadšené

„Kniha je psána tak, aby ji mohli číst dospělí i děti,“ poznamenává Tereza Suchá. Titulní obrázek ostatně vytvořil žák chlumské školy Václav Pavel Cakl. Důraz na hlavní roli dětí v životě školy byl během oslav patrný i ve třídách, které škola otevřela zájemcům o prohlídku. Provázeli je žáci a každý metr překypoval ukázkami dětské tvořivosti. Starší pamětníci se někdy v prastaré budově orientovali s obtížemi. Marie Bílková si nebyla jistá, jestli chodila do třídy, kde jsou dnes mikroskopy, nebo tam, kde jsou počítače: „Ale ty potvory byly určitě jinde. Myslím, že v ředitelně.“

Marie Bílková tím připomněla legendární etapu historie, kterou chlumská škola během oslav zdůraznila vskutku velkoryse. „Ředitel v letech 1955 až 1980, Jiří Niedl, byl významný entomolog a herpetolog, velké terárium měl i v ředitelně,“ připomněla Patricie Vondrková. Niedlova odborná kvalifikace a vášeň pro chov plazů nebo ještěrů školu proměnila. Chovná stanice zřízená přímo v budově poutala i mezinárodní pozornost. Přiváděla do Chlumu u Třeboně tisíce návštěvníků a ovlivnila pedagogickou práci víc než jako obohacení hodin přírodopisu. Děti nadšeně pomáhaly lovit potravu pro varany, hroznýše či krajty, nebo ji i doma chovaly a pěstovaly. „Místo poznámek jsme dostávali tresty,“ vzpomíná Lída Tesařová. „Vyfasovali jsme síťky a chodili smýkat hmyz, trhat jetel nebo jsme druhý den museli přinést žížaly. Neprotestovali jsme, ani naši rodiče.“

Patricie Vondrková připomíná historku, jak Jiří Niedl vezl varana z Prahy vlakem, ale schovaného pod košilí, aby zvíře neprochladlo. Na počest Jiřího Niedla mohli nyní návštěvníci v jedné ze tříd obdivovat krajty královské nebo ještěry teju argentinské. Odvážní si směli za asistence chovatele Lukáše Pivoňky vzít tato klidná a vstřícná stvoření do rukou nebo obtočit kolem krku. Našly se mezi nimi i ředitelka Vondrková, starostka Jitka Bednářová nebo vnučka Jiřího Niedla Gabriela Sedláčková. Za její účasti odhalila škola bývalému řediteli, přírodovědci a autorovi cestopisných knih pamětní nápis.

Krasopis, pravopis a dělobuchy

Zaplněné venkovní hlediště bavily po celé odpoledne desítky školáků. Například kytarovým vystoupením žáků hudební školy Yamaha, choreografiemi Wild West a Vamp night populárního tanečního kroužku, útokem malých hasičů nebo přehlídkou tříd v rámci školní akademie. „Užijte si to,“ posílali účinkující na pódium dospělí.

Historie školy však vždycky neoplývala atmosférou pohody a sounáležitosti. „Když jsem pročítala kroniky, divila jsem se, co se dělo v minulosti. Všechno bylo mnohem přísnější, škola se tvářila hezky na povrch, ale ti varhaníci, kněží i učitelé děti často bili,“ říká Tereza Suchá. „Objížděla jsem jižní Čechy, abych mluvila s pamětníky, kteří do školy nastupovali po roce 1945. Ti si barvitě pamatovali i těžké doby.“

Jenže po letech nakonec převáží příjemné vzpomínky. „Pamatuji si, že na budově jídelny měli v padesátých letech hlásku pohraničníci. Stáli tam dva vojáci a to víte, to bylo něco pro děvčata z posledních tříd. Mladí, silní chlapci v uniformách, však to znáte,“ vzpomněla si Sylvie Sedláčková.

Karel Ryšavý vyprávěl o pochodových cvičeních. „Šli jsme směr Lutová a bylo dohodnuto s pohraničníky, že na nás budou čekat. Když jsme přicházeli, tak na nás spustili palbu, pochopitelně slepými náboji, hodili nějaký ten dělobuch. A my stáli v úžasu, nám se to líbilo.“

Operní režisér, bývalý umělecký šéf opery Národního divadla a nyní opery Národního divadla v Brně Jiří Heřman shrnul řadu dovedností, které na škole v rodném Chlumu získal. Například že se učil pravopisu i krasopisu. „Tak dlouho jsem napodoboval písmo paní ředitelky Kropáčkové, že mi zůstalo dodnes. Jiří a Marie Niedlovi mě naučili cizím řečem a prohloubili můj vztah k přírodě. Pan učitel Pecka objevil můj hlas a dal mi možnost naslouchat vážné hudbě.“ A v kostele si mohl Jiří Heřman zahrát na varhany.

Spolehlivé místo

Starostka Jitka Bednářová v knize vzpomíná, jak v době její školní docházky žáci biflovali, ale dbalo se na slušné chování, sotva děti vzaly za kliku. „Kdo nepozdravil, schytal to nejdřív od pana školníka, autoritou byli všichni včetně kuchařek a spolužák Kája psal tajně příběh o vzpouře žáků.“ Odpolední show, kterou Jitka Bednářová sama moderovala, korunovaly děti z mateřské školy. „Školka dala škole nejkrásnější dárek,“ komentovala vystoupení nejmenších účinkujících, „budoucí prvňáčky.“

Dnes je škola v Chlumu u Třeboně fakultní a je mimo jiné zapojená do programu Schola Empirica, jehož principem je naučit děti uplatňovat znalosti, komunikovat, spolupracovat, kriticky myslet a tvořit. Ve škole vychází nápaditý časopis Mrholení, působí v ní školní parlament, děti se starají se o komunitní dešťovou zahradu, vytvořily historickou stezku Chlumem…

Novinka, kterou ředitelka Patricie Vondrková oznámila z pódia, do jisté míry souvisí s vydanou knihou. Ta se bude prodávat ve škole, v informačním centru nebo v restauraci Zájezek a výtěžek škola použije k přebudování školní jídelny na bufetový způsob stravování. Měl by být vstřícnější pro děti i šetrnější k potravinám. Jde o pozoruhodný sociální experiment. Jako by se vztahoval ke vzpomínce bývalého ředitele Luboše Němce: „Když se dnes ohlížím zpět, vidím školu v Chlumu u Třeboně jako tiché a spolehlivé místo, které tu vždycky bylo. Už více než sto dvacet pět let stojí na stejném místě a sleduje, jak se svět kolem mění.“