Na město padá soumrak, jaký se vrací jen uprostřed Vánoc. Ztichlými ulicemi tu a tam kráčí nenápadná dvojice, ani petardy zrovna nepráskají, jen zvon brzy ohlásí pátou. Poslední pacienti tohoto dne si na dveřích ordinace mohou přečíst, že dnes je ošetří MUDr. Hana Krninská Liškařová a sestra Denisa Nováková. První je současnou ředitelkou pohotovosti, kde kromě své práce praktické lékařky ordinuje už deset let. Druhá je od roku 2008 spoluzakladatelkou, vedoucí sestrou, především však dobrou duší celé služby.

Od prvního ledna bohužel pohotovost v Třeboni ukončí činnost a nahradí ji služby při urgentních příjmech v jindřichohradecké a českobudějovické nemocnici. Stane se tak dílem i proto, že angažovat lékaře se ukazuje čím dál neschůdnější. Podrobněji jsme psali ZDE.

Jaká byla vánoční služba 25. prosince?

Hana Krninská Liškařová: Čekali jsme nával jako vždy mezi 24. a 26. prosincem. Nebyl sice tak masivní jako v letní sezoně, kdy se za den otočí v ordinaci i čtyřicet lidí, dvacet pacientů však přichází vždy. Při takovém počtu ale nikdo dlouho nečeká. Nejčastěji dnes pomoc vyhledali pacienti s chřipkou A a s virózami.

Co jim na chřipku ordinujete? Chřipka je totiž velké téma letošních Vánoc. Lidé často debatují o lécích, které údajně chybí, nebo o očkování, které údajně nefunguje.

HKL: Moje praktická zkušenost říká, že padesát procent pacientů, kteří skončí s chřipkou v nemocnici, je očkovaných a padesát procent neočkovaných. Záleží na individuálním zdravotním stavu. A pokud jde o léky, že by bylo například málo tamiflu, jsem nezaznamenala, všichni, kterým jsem léky předepsala, je podle mých informací dostali.

Denisa Nováková: O Vánocích je chřipková epidemie vždycky. A rok co rok slyšíme, že nikdy tolik chřipky nebývalo.

Má ale smysl běžet s chřipkou na pohotovost? Nehledě k tomu, že se objevují případy, kdy i v případě lehkého průběhu lidé rovnou volají záchranku.

HKL: Až pohotovost skončí, záchranka se najezdí ještě víc. Mám podezření, že lidé už si neumějí poradit doma sami. Dřív nás maminky učily, že je správné vzít si třeba paralen, zalézt do postele, dát si čaj a odpočívat, ale připadá mi, že dnes už to mnoho lidí nechápe. Je potřeba, aby se více a soustavněji vzdělávali ve znalostech první pomoci. Často se s nimi poprvé a naposledy setkali na hodinu nebo dvě v autoškole.

DN: Možná to má na svědomí i urychlená doba. Všechno je hotovo za pár vteřin a spousta lidí chce být ve vteřině zdravá.

HKL: Dnes jsme tu měli také několik převazů popálenin a zjišťujeme, že mnoho lidí vůbec netuší, co si v takové situaci počít. Setkáváme se i s bizarními postupy, o kterých by mohla vyprávět sestřička.

DN: Matka nasype dceři okolo rány černý pepř, protože někde slyšela, že poškození pak nepostupuje dál. Máme zkušenosti s popáleninami posypanými hladkou moukou, potřenými vaječným bílkem, na řadu přijdou i lupeny aloe vera…

Pohotovost bývala i výjezdová

Ještě z dětských dob si pamatuji, že pohotovosti sloužily 24 hodin o víkendu a ve všedních dnech celou noc. To už je dávno pryč. Nyní zůstala (a bude tomu tak i na urgentních příjmech v nemocnicích) jen omezená doba o víkendech a přes týden jen služby večerní.

DN: Maturovala jsem v roce 1993, pak jsem dva roky sloužila v českobudějovické nemocnici a také na záchranné službě. V letech 1996 a 1997 v Třeboni fungovala pohotovost při záchranné službě od půl čtvrté odpoledne do sedmé ranní a byla i výjezdová. Posádku tvořili praktický lékař s řidičem. Malou sanitkou jezdili po celém třeboňském regionu, včetně případů, kdy lidé volali, že mají vysoké teploty a nemohou sami přijet. Na základně zůstávala sestřička, která sloužila zároveň jako dispečink. Hovory nahrávala na diktafon, ukládala malé kazetky a mezitím se starala o pacienty, kteří čekali, až se lékař vrátí z terénu. Časem se ale postupně rušily výjezdové služby, pak už se ordinovalo jen o víkendu…

Příběh Lékařské služby první pomoci Třeboň jako obecně prospěšné společnosti začal až poté, přesně v roce 2008. Co se změnilo před sedmnácti lety?

DN: Po omezeních, o kterých jsem hovořila, se v roce 2008 měla pohotovost rušit úplně. Jenže starosta Jan Váňa se shodl s panem profesorem Milošem Velemínským (1936-2024, významný český pediatr a neonatolog – poznámka redakce) , že Třeboň nemůže zůstat bez pohotovosti. Tenkrát pan profesor řekl krásnou větu: Já Třeboňáky bez pohotovosti nenechám.

Kromě města Třeboně a kraje se na financování podílely i další města a obce?

DN: Tehdy se setkalo pětadvacet starostů z lokalit, které spadají pod Třeboň jako obec s rozšířenou působností. Ujednotili se, že budou každoročně platit deset korun za obyvatele, později se shodli na 13 korunách.

Pan profesor Velemínský sloužil pohotovost až do své smrti?

DN: Ano, do března 2024. Hned od dubna převzala ředitelskou práci paní doktorka Krninská Liškařová.

HKL: Působila jsem tu ale už od roku 2015. S panem Velemínským jsem se seznámila poté, co se mi narodil syn. Diskutovali jsme společně různé imunologické otázky, protože jsem původně dělala imunologii, až později jsem se koncentrovala na všeobecné lékařství.

Pan profesor byl anděl

Klíčovým faktorem, proč třeboňská pohotovost končí, je nedostatek lékařů ochotných sloužit. Byli v minulosti vstřícnější?

HKL: Tuhle práci dělají srdcaři. Nemůžete k ní nikoho donutit, není to ani ukotveno v zákoně. Ale sloužila jsem i v Týně nad Vltavou a vidím to podobně tady: na pohotovosti pracují lidé, kteří chtějí pro společnost něco udělat. Myslím, že dříve to měli nastavené jinak. Není to jenom otázka peněz a u nás velké peníze člověk ani nedostane. V Třeboni se navíc sešla dobrá parta.

Kolik lékařů a sester slouží?

DN: Třináct lékařů a devět sestřiček, všichni na dohodu o provedení práce.

Dříve se zmiňovaly odměny kolem 500 korun na hodinu. Pomohlo by zvýšení částky?

HKL: Nemyslím. Vidím sama sebe v praktické ordinaci. Máme šestihodinovou ordinační dobu, osmihodinovou pracovní dobu, ale zůstávám o dvě tři hodiny déle. Když mi lékař praktik řekne, že už nemá sílu sloužit na pohotovosti, naprosto jej chápu. Jela jsem sedm let úplně na doraz a jsem extrémně unavená. Navíc si myslím, že mladí lékaři to na nás, o něco starších, vidí. Nemáme čas na rodinu, nemáme čas na sebe. A je myslím dobře, že si to mladší kolegové uvědomují. Jednotlivec nemá být tím, kdo musí zachraňovat společnost, fungovat má systém.

Objevuje se ale i názor, že některé lékařské výdělky přes tisíc korun na hodinu jsou amorální.

HKL: Nejsou amorální. Když si objednáte práci zámečníka, protože jste si zabouchl dveře, přijede, za deset minut problém vyřeší, ale dáte mu trojku. Je tu nesprávně zakořeněné, že lékařská péče je služba, doktoři vystudovali za státní peníze, tak ať to společnosti vrátí. Ale lidé si neuvědomují například míru odpovědnosti lékaře.

V celém regionu přitom ubývá lékařů obecně.

HKL: Jsou starší. Pokud se podíváme jenom do Třeboně, ordinuje zde šest lékařů, z toho tři v důchodovém věku.

DS: V Českých Velenicích je to podobné.

HKL: Katedra všeobecného praktického lékařství IPVZ (Institut pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví – poznámka redakce) rozjela projekt na podporu venkovského lékařství a snaží se různými motivačními programy mladé lékaře na venkov dostat. Ukázat jim, že práce na venkově je krásná, že má jiné zabarvení než třeba v Praze, kde je považována za službu, podobně jako když jdete ke kadeřníkovi. Tady se setkáváme s kompletními rodinami, známe je, známe jejich situaci. Když jsem končila fakultu v roce 2006, mým snem bylo dělat rodinné lékařství. Staráte se o všechny od dětského věku, znáte historii rodiny, víte, co se tam děje a co může být zdrojem zdravotních potíží. Na obor se nás ale přihlásilo jen pět a zrušili ho.

Co by na současnou situaci říkal pan profesor Velemínský?

HKL: To byl naprosto ojedinělý člověk oddaný věci. Byl anděl, kdyby žil, bude tady sedět, odslouží každou službu, která bude třeba, a ještě ledacos zafinancuje.

Narážíte na personální problém také u pohotovostních služeb sester?

DN: Naopak, se sestřičkami nikdy problém nebyl, navíc tady vznikl výborný kolektiv, Sestřičky jsou takoví mravenci, kteří budou do úmoru sloužit.

Tělo sčítá rány

Měnily se za poslední desetiletí představy pacientů o tom, co mohou od pohotovosti očekávat?

HKL: Sestřička jim vždy vysvětlí, co máme a co nemáme k dispozici. Pacient se vždycky může ve dveřích rozhodnout, jestli naši službu využije. Naše pohotovost je ovšem vybavená stejně dobře jako ordinace praktického lékaře. Nemůžeme jen provádět velké laboratorní odběry a udělat rentgen. Pak by musel pacient do Jindřichova Hradce.

DK: Ale umíme šít rány. To je něco, s čím jsme původně nepočítali, ale dosáhli jsme úrovně, že i odborníci se diví. Odhadují, že ránu šil specialista chirurg. Obecně řečeno naše pohotovost vždy reflektovala poptávku a aktuální situaci. Například při onemocnění covid jsme okamžitě zahájili ve svých prostorách testování.

Covid byl doba, kdy právě řada praktiků i ze zdravotních důvodů omezovala služby po nakažené. Vy jste fungovali?

HKL: Nesmíme zapomínat, že když pandemie covidu začala, nikdo z nás nevěděl, o co se přesně jedná. Měli jsme zavřeno pět dní, ale pak jsem okamžitě začali pracovat. Jakmile to bylo možné, také jsme očkovali, distribuci vakcín zprvu zajišťovali hasiči a jezdili jsme si pro ně s improvizovanými chladničkami do Jindřichova Hradce.

Přibývá i u vás agresivních pacientů, podobně jako se s nimi setkávají záchranná služba nebo urgenty nemocnic?

DN: Určitá agresivita souvisí s netrpělivostí pacientů. Doba je tak urychlená, že řada z nich chce být ošetřená ve vteřině. Zaznamenáváme, že čekají půl hodiny, než ošetříme předchozí pacienty, a už chtějí vrátit kartičku. Zároveň ale jiní telefonují z urgentu v Hradci nebo Budějovicích, že už tam trčí čtyři hodiny a jestli je vezmeme rychleji. A bohužel, od nového roku se po zrušení některých pohotovostí čekací doba ještě prodlouží.

HKL: Lidé jsou ale agresivní i docela jednoduše proto, že se o sobe bojí. To lze chápat.

A letní turisté? Jsou méně trpěliví? Mají obavy z jiných onemocnění?

DN: Jak tady říkal jeden pan doktor: Vy jste z Prahy? Tak diagnózu už máte. (smích) Každých prvních čtrnáct dní v červenci je rozdíl markantní. Objednáváme základní léky proti alergiím, protože turisté na Třeboňsku nejsou zvyklí na naše komáry. Ptám se: S čím jdete? Dozvím se, že jde o reakci na pobodání komáry, beru si kartičku a vidím. Praha, Středočeský kraj.

HKL: Člověk, kteří žije ve velkoměstě se mnohdy s komárem nesetká. Zdejší lidé z kraje močálů a rybníků jsou v kontaktu s komáry od narození. Ale daleko horší jsou alergické reakce na vosí nebo včelí žihadlo, podle mě i proto, že hmyz sedá na rostliny, které se různě chemicky ošetřují. Je tu také spousta polí a chemikálie stékají i do vod.

A co hadí uštknutí?

DN: Za ta dlouhá léta dvakrát uštknutí zmijí. Ale měli jsme tu raritu. Souvisí se šířením invazních druhů. Přijel pán z Kladna na ryby, seděl u rybníka a něco ho začalo šimrat na krku. Kdyby se to stalo ženě, instinktivně smete hmyz z pokožky. Ale co udělá chlap? Plácne a ještě vetřelce rozetře. Jenže to byla housenka bourovčíka toulavého, která má na tisíce jedovatých štětinek. Postihla ho obrovská reakce, tehdy jsme volali toxinologické centrum pana profesora Valenty, aby nám osobně poradil.

Kdy je odůvodněné spěchat kvůli komárovi na pohotovost? Pomůžete lidem lépe, než by to dokázali sami?

HKL: Vracíme se k tomu, že lidé si doma neumějí poskytnout první pomoc. Zachladit, počkat si… Jsou netrpěliví.

DN: Vzít si volně prodejná antihistaminika… Podle naší statistiky jsou tu ale nejčastějšími diagnózami infekty horních a dolních cest dýchacích, a to i v létě. V sezóně turisté kvůli klimatizacím přicházejí s letními angínami. Také přehánějí noční „juchuchu“ a někde usnou. A dále se nám střídají úrazy a bolesti v zádech. Turisté přijedou na týden do Třeboně, denně mají naplánováno 60 kilometrů na kole a chtějí to urvat za každou cenu.

Co od vás očekávají, když přijdou s bolestí v zádech?

DN: Zázračné injekce proti bolesti.

HKL: Slýcháváme: Odpoledne jedu na výlet a potřebuju být fit. Anebo: Já jdu preventivně, aby se to nerozjelo.

DN: A když se ptáme, jestli si proti bolesti něco zkusili vzít, odpovídají, že nic. Neuvědomují si, že v injekci dostanou totéž, co v tabletě. Ale příčina je pořád stejná, vracíme se k netrpělivosti, nedostatku pokory, k tomu, že lidé neposlouchají své tělo. Chřipka trvá pět až sedm dní. Jenže lidé chtějí slyšet, že do druhého dne, ve dvě nula nula budou zdraví.

HKL: Chápu, že doba tak strašně zrychluje a lidé nemají čas vnímat sami sebe, své potřeby a potřeby těla. Mysl dokážete osvěžit správnou desetiminutovou technikou, ale tělo potřebuje například spát a odpočívat. Gábor Maté napsal krásnou knihu Tělo sčítá rány. Pokud nejsme vnímaví ke svým potřebám, čas nám to sečte.

DN: Pravda ale také je, že řada zaměstnavatelů nerespektuje potřeby těla a zdraví svých zaměstnanců. Chodí nám lidé, kteří jezdí pracovat do Rakouska, kde například v chladné hale škrábou zeleninu a ovoce a nejdou s onemocněním ke svému praktickému lékaři. Říkají: já si vezmu volno a oni mě příští rok nezaměstnají.

Napřed dvacet minut chladit

Co bude nejcitelnějším důsledkem zrušení pohotovostní služby v Třeboni?

DN: Obáváme se, že nadměrně zatěžovaná záchranka. Nebo i doslova zneužívaná. Rozumím, že laik nemůže zhodnotit svůj zdravotní stav. Ale argumenty typu „nevím, kde je ta nemocnice, dlouho bych tam čekal, nevím, kdo by mě jinak odvezl“, takové by lidé používat neměli.

HKL: Mnoha lidem nedochází, že jednou může nastat situace, kdy záchranku skutečně budou potřebovat, půjde o život, ale bude na výjezdu například ke zlomené ruce.

DN: Byl případ, kdy lidé volali záchranku kvůli napadení zvířetem. Když záchranáři přijeli, ukázalo se, že jde o klíště. Ale se zodpovědností je tomu i naopak: přijeli k nám lidé, že je pobolívá na hrudi a zjistili jsme infarkt. Problémem bývají právě i alergické reakce, o kterých jsme hovořili. Postižený začne cítit stahování krku, sedne sám do auta a vyrazí k nám a to je strašně rizikové chování, které ohrožuje ostatní, například na silnicích.

Dá se čekat nadměrná zátěž pro pohotovosti při urgentech nemocnic, které vaši třeboňskou službu, ale i řadu dalších, nahradí? Mnoho českých nemocnic se dušuje, že lidé změnu nepocítí.

HKL: Záleží, koho se zeptáte. Ředitel nemocnice možná řekne, že nevidí problém. Tážete-li se ale lidí, kteří slouží urgentní příjem, potvrdí vám, že vyšší zátěž očekávají.

Jak efektivně pomůže Jihočeská pohotovost, tedy služba, kterou zřídil kraj a kde lze potíže konzultovat telefonicky s lékařem?

HKL: Podle zkušeností kolegů a kolegyň, kteří tam slouží, zhruba padesát procent volajících tak jako tak potřebuje fyzické vyšetření. Podobné je to u dispečerů záchranky – ani ti vždy nemohou na dálku spolehlivě rozhodnout, jak potřebné fyzické vyšetření je, nebo jestli volající náhodou nelže, jako v případě s klíštětem…

Vidíte šanci, že by se pohotovostní služba v Třeboni mohla někdy oživit? Zubní lékaři na Jindřichohradecku například mají dohodu, kdy vždy jeden slouží čtyři hodiny v sobotu.

HKL: Je ale super, že mohou sloužit ve své vlastní ordinaci a mají tam vlastní sestru. Což by mohla být také cesta pro udržení pohotovostí .

DN: Pan hejtman ovšem argumentoval, že to není dobrá služba, protože lidé si musí zjišťovat, který lékař právě slouží, a pak musí jezdit přes celý kraj.

HKL: Jenže když to jde u stomatologů, proč by to nemohlo jít u praktiků?

Pacienti budou od 1. ledna dojíždět na urgentní příjmy. Platí, že v nemocnicích mají vyčleněné zvláštní kapacity pro pohotovostní službu?

HKL: Ano a vždy tam slouží kvalifikovaná sestřička, která umí rozhodnout, kdo potřebuje „jen“ pohotovost a kdo patří na urgentní příjem.

DN: Ale jen pokud pacienti přijdou v době fungování pohotovosti, tedy například ve všední den od šesti do devíti. Pak už se urgentní příjem stará o všechny bez rozdílu.

Kromě pohotovostní služby jste založili i přednáškovou činnost ve školách, školkách nebo firmách. S ní je také konec?

DN: Od roku 2012 jsme měli přes 10 tisíc posluchačů z řad laické veřejnosti. Dobře spolupracujeme se záchranáři, Vytvořili jsme řadu edukačních materiálů, máme i resuscitační figuríny, miminko i dospělého, máme názorné panely, takže by bylo škoda osvětovou činnost opustit. Paní doktorka její pokračování zaštítí i nadále. Zájem má i Třeboň, protože je zařazena do programu Zdravé město. A je povzbuzující, když po letech přijde maminka s dítětem a říká: Já jsem si na vás paní Nováková vzpomněla. Říkala jste dvacet minut chladit pod studenou tekoucí vodou a pak teprve k lékaři.