Kromě praktické medicíny se Petr Zeman věnuje pedagogické a výzkumné práci. Od března byl jmenován docentem na lékařské fakultě.Přitom na gymnáziu patřil mezi průměrné studenty, napoprvé nebyl přijat na medicínu ani na pedagogickou fakultu. Nakonec se stal obojím, lékařem i pedagogem. Petr Zeman říká, že měl v životě štěstí na lidi, kteří ho inspirovali a nasměrovali. S Petrem Zemanem jsme si povídali v jedné strakonické cukrárně při jeho návštěvě rodného města.

Co vás na strakonickém gymnáziu přivedlo k rozhodnutí jít na medicínu?

Já jsem se dostal k medicíně úplně náhodou, a to díky panu profesoru Havlovi, mému velkému učitelskému vzoru, který mě učil na gymnáziu biologii. Byl to fantastický člověk i fantastický pedagog. Dokázal nás nadchnout pro biologii, která má k medicíně blízko. Když jsem se k němu tenkrát přišel poradit, kam dál po gymnáziu, doporučil mi, abych zkusil medicínu.

Jenže vás napoprvé nevzali…

Z medicíny mi současně s oznámením o nepřijetí přišla nabídka, abych nastoupil do přípravného ročníku v Mariánských Lázních. Tenkrát to stálo spoustu peněz, ale rodiče mi to umožnili, i když to pro ně nebylo finančně lehké. Ten ročník jsem zvládl a za rok jsem udělal přijímačky na všechny tři medicíny, na které jsem si podal přihlášku. Rozhodl jsem se pro plzeňskou lékařskou fakultu, protože byla nejblíž a studium v Plzni se nejevilo finančně tak nákladné jako třeba v Praze.

Byla Plzeň šťastná volba?

V Plzni jsem měl znovu štěstí na lidi. V prvním ročníku učil anatomii můj současný kolega takovým způsobem, že mě začala bavit. A najednou se všechno otočilo. Já, který jsem nebyl na gymnáziu žádný excelentní student, patřil jsem mezi průměrné, možná horší, protože některé předměty mě moc nebavily, jsem medicínu vystudoval s červeným diplomem. Už ve druhém ročníku jsem byl vybrán do týmu mladých pedagogů a jako asistent jsem vyučoval první ročníky na anatomickém ústavu, kam si mě vybral jeho přednosta docent Pavel Fiala, mimochodem taky jihočeský rodák z Katovic. Učil jsem české i zahraniční studenty, to byla pro mě velká škola. Získal jsem spousty zkušeností nejenom v tom, že jsem se naučil prezentovat odborné věci. Musel jsem skvěle zvládnout teoretickou i praktickou část anatomie a z toho do dneška těžím. Každý chirurgický obor je hlavně o anatomii a rukou. Když znáte anatomii, tak víte, že tomu člověku neuškodíte. Anatomie je základ. V šestém ročníku mi pak bývalý přednosta otropedické kliniky nabídl, abych zkusil ortopedii. Tak jsem k němu šel, začal jsem na ortopedické klinice a jsem tam dodneška. Pan profesor Čihák byl mimořádný český anatom. Vydal celou řadu knih, ze kterých se dodnes studenti učí.

Mluví se o vás jako o ambiciózním lékaři a pedagogovi. Souhlasíte s tím?

Samozřejmě, když chce být člověk dobrý nebo nejlepší, tak na sobě musí pracovat. Z tohoto pohledu bych souhlasil s ambiciózností, ale musí být férová, nesmí jít přes mrtvoly, musí být kolegiální. Lékař by měl pomáhat nejen pacientům, ale i kolegům.

Jste přísný pedagog?

Já se snažím být ke všem studentům přísný, tvrdý, ale férový. Vycházím z toho, že student, kterého zrovna zkouším, jednou možná bude léčit mě. Takže když učím, tak se snažím předat to, co umím nejlíp a v co nejlépe srozumitelné formě, což samozřejmě není vždycky jednoduché. A když zkouším, tak po studentech chci to, co umím já. Ne na takové úrovni, ale chci, aby tak přemýšleli. Každý pedagog zkouší studenta z toho, co umí on. Tak to prostě je.

Jak vnímáte dnešní mladé lidi, kteří studují medicínu?

Vzhledem k mému pracovnímu vytížení je moje pedagogická činnost na lékařské fakultě už okrajová záležitost, ale když srovnávám to, co jsme museli umět my s dnešní úrovní studentů, tak vidím diametrálně odlišný vztah ke studiu medicíny u celé řady mladých lidí. U mě třeba neexistovalo, že bych šel na zkoušku – na jakoukoliv zkoušku, neoholený a neměl oblek a kravatu. Dneska studenti přijdou klidně bez saka, jenom v tričku. To považuji za dehonestaci oboru. Student medicíny musí mít nějakou úroveň. Zájem mladé generace na sobě pracovat už není tak velký, proto se osobně snažím šikovné studenty vyhledávat a motivovat, abychom si je přitáhli na kliniku.

Letos jste byl rektorem Univerzity Karlovy jmenován docentem na lékařské fakultě. Jak to vnímáte, když ve sportovní traumatologii se tohoto pedagogicko-vědeckého titulu podařilo dosáhnout v České republice asi jen čtyřem lékařům?

Předcházela tomu řada let práce nejenom pedagogické, ale i výzkumné, protože obhájit tento pedagogicko-vědecký titul obnáší stovky a tisíce hodin práce navíc. Kromě toho, že člověk musí učit, musí taky pracovat na výzkumu a své výsledky publikovat v různých prestižních časopisech a odpřednášet na odborných kongresech nejen v České republice, ale i v zahraničí. Má vědecká práce se týkala problematiky poranění předního zkříženého vazu v kolenním kloubu, tomu jsem věnoval mnoho let. Později k tomu přibyla problematika artroskopie kyčelního kloubu. Nebylo jednoduché skloubit to s praktickou medicínou, protože praktická medicína mě časově opravdu hodně vysávala. De facto se jedná o výsledek mojí celoživotní kariéry. Dá se říct, že poslední rok jsem finalizoval patnáct let práce, abych to mohl letos dokončit. Takže mám radost, protože se mi povedlo to udělat v oboru, který není až tak úplně běžný. Teď už mi ale spadl kámen ze srdce, mám klid a můžu pokračovat dál.

Zůstal vám vůbec ještě nějaký profesní sen?

Já jsem si skoro všechno splnil, ale chtěl bych se pořád vylepšovat v tom, co dělám. Uvědomuju si, že mám spousty rezerv v operativách, protože obor sportovní traumatologie se neskutečně vyvíjí, každý půlrok se objevují nové věci, které jezdím konzultovat do světa s kolegy ze super specializovaných center, protože jsem v řadě evropských artroskopických společností. A také bych chtěl vychovat nějakého svého nástupce, protože největší odměnou pro pedagoga je, když vychová lékaře, od kterého by se nechal operovat.

To se vám ještě nepovedlo?

Zatím ne.

Máte velmi blízko ke sportu. Jste klubovým lékařem plzeňské Viktorky, lékařem A týmu národní fotbalové reprezentace. Jste přitom profesně velmi vytíženým člověkem, co na to vaše rodina?

Jsem ženatý, mám dvě malé děti, dva kluky – čtyřletého a půlročního, takže je pro mě těžké rozdělit spravedlivě čas mezi práci a rodinu. Naštěstí mám tolerantní manželku. V podstatě bych měl v čase, který trávím doma, odpočívat, abych se dal do kupy, ale snažím se čas věnovat klukům. Chci je rozumně vychovávat tak, aby někam v životě směřovali. Není to ale jednoduché.

Bydlíte v Plzni a za rodiči do Strakonic dojíždíte. Jak často se vám to daří?

Čím dál tím míň. Na začátku, když jsem začal dělat na klinice, tak jsem jezdil každý víkend, to jsem byl takový typický mamánek, ale teď jsem tady nebyl dva a půl, tři měsíce. Když jedu, beru s sebou kluky, aby byli s babičkou a dědou.

Takže doma jste pořád ve Strakonicích?

Jasně! Já jsem pyšný na to, že jsem Strakoňák a vážím si toho, že jsem ze Strakonic. Rád se sem vracím, mám tady spousty přátel. A úplně nejhezčí je, když si můžu vzít pruty a vyrazit na ryby někam, kde jsem sám.