Ředitelka vodňanského muzea a galerie Jitka Velková mi říkala, že vás musela hodně přemlouvat, abyste svou sbírku vystavila. Nakonec jste svolila s tím, že je to poprvé a naposledy. Opravdu? Není to škoda?

Já taky změnila názor. Když jsem viděla, jaký byl o výstavu zájem, řekla jsem si, že by moje hračky mohly potěšit ještě víc lidí. Kdyby tedy mělo nějaké muzeum a galerie zájem, ráda se s nimi domluvím. Asi by to byla ale záležitost až příštího roku, protože teď mají výstavní síně do konce roku plné termíny.

 Co vlastně bylo impulsem, že jste začala sbírat panenky, kočárky, výbavičky?

 Jako dítě jsem měla docela dost hraček. Většina, zejména panenek, mi zbyla. Schovávala jsem je pro své děti. Jenže se mi narodili tři kluci. Ti samozřejmě o panenky zájem neměli. Tak jsem si řekla, že je schovám pro vnoučata. Mám čtyři vnučky. Před třinácti lety jsem začala hračky schraňovat pro ně. Jenže jsem měla opět smůlu. Dvě starší to nikdy nezajímalo, dvě malé tyhle panenky nenávidí.

 Jak to?

 Ony se těchto panenek bojí.

 Patří do vaší sbírky i Barbíny?

 Ne. Nemám je ráda. Nic mi neříkají. Stejně jako panenky, které vydávají zvuky nebo čůrají.

Jarka Krejčová

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdeníku Strakonicko. Dozvíte se mimo jiné, jaký je rozsah sbírky a které kousky patří mezi nejvzácnější. Zjistíte, proč se malé holčičky některých panenek bojí nebo kolik stojí pořízení nových kousků. A také, jak byla výstava úspěšná.