Vernisáž zahájilo smyčcové kvarteto Seňoritas, které uvedla pracovnice hospice Lucia Kopřivová Markovová. „Ženy jsou úzce spjaté s Domácím hospicem Jordán, nejsou zde náhodou. Část z nich působila nebo aktivně působí v naší organizaci a všechny čtyři působí v táborském orchestru Bolech,“ vysvětlila.

Výstava hospicu je v Soběslavi vůbec poprvé a jejím cílem je ukázat, kdo hospic je a proč existuje. „V Soběslavi vystavujeme proto, že patří do naší dojezdové vzdálenosti a jezdíme sem poměrně často a byli bychom rádi, abyste věděli, kdo jsme, kdo je náš tým, kdo všechno u nás působí a proč v hospici pracujeme,“ řekla Kopřivová Markovová.

Expozice vznikla z fotografií studentů pražské školy Art Econ v roce 2018 a postupně se rozrostla o další snímky od různých autorů. Ty přibližují každodenní zákulisí práce hospice. „Fotografie jsou pořizovány pouze do momentu, než zaklepeme na dveře pacienta. Je to takový pohled do zázemí hospice, než vyjedeme k rodinám pacientů,“ doplnila Markovová. Na slavnostním otevření nechyběla fotografka Miroslava Trusková, která vytvořila portréty členů týmu.

Výstava ale ukazuje i hlubší rozměr péče o nevyléčitelně nemocné. „Dost často se nám stává, že se nás lidé bojí kontaktovat, je to velmi pochopitelné, protože toto téma je velmi těžké a lidskou přirozeností je odkládat to špatné, trochu to vytěsnit a tvářit se, že to není, bojíme se toho. Nezřídka se stává, že nás rodiny kontaktují, když už je pozdě a nebo mohli toho času mít více. Nejčastěji po ukončení péče slýcháme větu – škoda, že jsme vás nekontaktovali dříve. Abychom toto změnili, chodíme se v rámci regionu představovat lidem, aby se nás nebáli, protože náš tým se skládá z normálních lidí, jsme to my co chodíme do domácností, jsme to my kdo doprovázíme rodiny a poskytujeme péči, aby se blízcí, kteří jsou nevyléčitelně nemocní cítili dobře až do konce,“ popsala Kopřivová Markovová.

Na fotografiích se objevují nejen pracovníci, jako Štěpánka Fojtů, Eva Fauová, Adéla Černá nebo Michal Pulec, ale i vyznání rodin pacientů. Každý snímek nese osobní poselství o tom, proč lidé v hospici pracují a co pro ně tato práce znamená. „Díky laskavému, citlivému přístupu a pomoci sestřiček a lékařek jsem dokázala zvládnout důstojný konec života mého manžela v domácích podmínkách. Hluboce se skláním před vámi a vaším posláním,“ stojí v jednom ze vzkazů.

O složitém financování paliativní péče hovořila ředitelka hospice Marie Sovadinová: „V české republice to co my teď děláme – takzvaná mobilní specializovaná paliativní péče, což je odborná zdravotně sociální péče pro nevyléčitelně nemocné a jejich rodiny – tak není úplně hrazená ze zdravotních pojišťoven, je hrazena pouze z části. Tudíž jsme závislí na podpoře měst a obcí. Na dárcích a podporovatelích. To co děláme je velmi intimní a velmi těžká práce, která je jasným způsobem radostná, ačkoliv se to zdá jako podivné spojení. Jsme v rodinách velmi na blízko v časech, které jsou pro nás nejtěžší. Proto chceme, aby měli všichni možnost nás poznat a abychom naplnili důvěru rodin, kterou nám vkládají.“

„Chtěla bych ocenit jejich práci, to bez debat. Přišla jsem sem, protože kamarádka z kvarteta mi o tom řekla. To jsem ještě netušila, že se to týká hospice. Moc se mi to líbí.” uvedla návštěvnice Hana Veselá ze Soběslavi

Výstava Až do konce – můj život v hospici potrvá v soběslavské knihovně do 30. září v provozních hodinách.