Další léta života dá dominantě náměstí sochař a restaurátor kamene Richard Rudovský, který v této umělecké profesi pracuje již 37 let. Jeho práci můžeme obdivovat například na pražských Hradčanech, na nejrůznějších místech republiky, ale také v kolébce sochařství v Itálii, zejména ve Florencii. K jeho srdečním dílům z posledního období patří například restaurování barokní sochy v obci Paštiky u Blatné.
Rudovský pochází z Prahy, již mnoho let má ale ateliér v Holašovicích, kde také žije. Vesnička mu učarovala díky své jedinečnosti, pro kterou byly Holašovice zapsány na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Dnes se dá tedy považovat za Jihočecha. Sám trochu rozporuplně, avšak pochopitelně, tvrdí: „Mé srdce patří jižním Čechám a Itálii.“ A s Jihočeskými týdeníky se podělil i o plán, jak se na rekonstrukci sochy táborského hejtmana chystá.

Není smůla, že socha Jana Žižky byla vytvořena z pískovce a ne z trochu odolnějšího materiálu?
Musíme se vžít do doby, kdy tato díla vznikala. Samozřejmě by byla pro zub času odolnější například socha bronzová. Ale vzhledem k množství tehdy v Čechách vznikajících soch a časovým podmínkám, byla důležitá také finanční hlediska. Bronz byl pro investory velmi drahý. Proto sochaři volili většinou pískovec od Horního Újezdu u Hořic v Podkrkonoší. A to je i případ táborské sochy Jana Žižky.

Je pískovec pro sochařskou práci méně pracný?
Dalo by se o tom polemizovat. Ale celkový postup vzniku sochy od sádrového modelu až po konečné dílo snáz opracovatelný pískovec nikterak časově nezkracuje. I přesto byla tato materie v českých zemích hojně používána, snad vzhledem k množství historicky vznikajících soch. Říkalo se tehdy, že pískovec je mramor Čech.

Jaká je životnost děl z pískovce?
Prameny říkají, že 250 – 300 let. Sochy a jiná díla ovšem vyžadují pravidelnou preventivní údržbu a čištění. To ale v mnoha případech jejich vlastníci opomíjejí. Mají za to, že sochy jsou zde navždy.

Co je největším nepřítelem pískovcových uměleckých objektů?
Také v případě táborské Žižkovy sochy samozřejmě střídající se povětrnostní podmínky jako déšť, mráz, voda vypařující se z okolního prostředí a samozřejmě exhalace z dopravy. V minulosti i hojné kyselé deště. Auta zajíždějící a parkující na Žižkově náměstí působí každopádně velmi negativně. Také je nezanedbatelný velmi agresivní trus ptáků. Zejména holubů, kteří jsou v centru města ve velkém množství. V každém případě nestačí velká rekonstrukce jednou za deset či dvacet let, péče musí být pravidelná, potom budou i zásadní zákroky levnější.

V čem bude spočívat váš restaurátorský postup?
Restaurátorské práce zahrnují v první fázi očištění pomníku. Dojde také na revizi plomb a spár, což jsou pozůstatky po dřívějším restaurování. K tomu využíváme speciální tmely. V rámci petrifikace kamene půjde o jeho sycení zpevňujícím přípravkem. Mojí prací je také doplnění chybějících částí umělým kamenem, barevné retuše, konzervace a hydrofobizace pomníku. Tedy použití přípravků, které zvýší jeho odolnost proti účinkům vody. U všech použitých přípravků jde vývoj stále kupředu, takže k dispozici jsou nyní podstatně kvalitnější, ekologičtější a zubu času odolnější. Takto provedená restaurace díla zabezpečí prodloužení jeho životnosti, což je mým úkolem.

Restaurátorské práce budete provádět sám?
Určitě nejen já, i když gró bude především moje práce. Samozřejmě si občas najímám specialisty na fyzickou a méně kvalifikovanou restaurátorskou činnost. A bez konzultací se zkušenými odborníky v této oblasti se určitě neobejdu.

Proč vás lákala obnova právě Žižkovy sochy?
Jsem celoživotním obdivovatelem klasické a zejména barokní a italské florentské sochařiny. Dává člověku mnohdy o mnoho více než takzvané moderní umění. Tradiční sochařství dává pozornému pozorovateli poznat životní pohled a myšlení starých mistrů. Vyniká senzitivní stránka člověka jako uměleckého objektu, vidíme zřetelně příběh. Umění včetně sochařského by mělo vzbuzovat emoce, obdiv, smysl pro krásu, vroucnost a tradice lidství. Moderní umění v jeho některých projevech podle mého názoru často jen vyzdvihuje ego autora a má především inzerovat jeho image a ambice. Návštěvníci podle mne vnímají historické umělecké památky proto, že jsou neobyčejně pravdivé, ukazují kořeny a smysl života. A vidí za nimi skutečné lidské a neopakovatelné příběhy, které si personifikují.

Socha Jana Žižky napodruhé
Socha Jana Žižky má svůj příběh. Jak vysvětlil Zdeněk Vybíral z Husitského muzea v Táboře, původně na náměstí stála skulptura z dílny tehdy začínajícího sochaře Josefa Václava Myslbeka. Vizuální podobu Žižky konzultoval Myslbek s Františkem Palackým, autorem Dějin národa českého. Palacký určil podobu podstavce sochy a sestavil pro něj nápis. Velkorysé oslavy odhalení pomníku zhlédlo v neděli 26. srpna 1877 na 10 tisíc lidí. Myslbekova socha nestála na náměstí dlouho. V červenci 1878 se naklonila a hrozila zřícením.
Neopravitelná socha byla odstraněna a rozřezána. Jedna část – vojevůdcovo poprsí – dodnes leží v táborském muzeu. Město Tábor zadalo zhotovení nové sochy, pro změnu z pískovce, v září 1883 zkušenému Josefu Strachovskému, který se podílel na výzdobě Národního divadla. O rok později nechal Strachovský sochu Žižky umístit na původní Palackého podstavec, tentokrát bez veřejných okázalostí.