Když jsem do ateliéru v sobotu 10. října odpoledne dorazil, byl jsme podle slov autorky prvním návštěvníkem od rána. Déšť ale prohlídku nepřekazil. Společně jsme procházeli mezi sochami rozesetými po členitém pozemku. Promáčené plastiky tu jako němí strážci hlídají ateliér zasazený do malebné krajiny.

Jitka Křivancová se na místo přestěhovala po letech strávených v severních Čechách. Pozemky zděděné po otci vyměnila za bývalý lom, který jí okamžitě učaroval. „Má to tady takové zvláštní kouzlo. A navíc ten pohled na Velkolázský rybník, to je prostě krása. Je to mimo civilizaci, takže nikoho neruším, když dělám sochy, a nikdo neruší mě,“ vysvětluje.

Absolventka kamenosochařské školy v Hořicích a vysoké umělecké školy v Berlíně se původně věnovala především figurálnímu sochařství. Postupně však do její tvorby pronikají také zvířecí a rostlinné motivy. Řadu vystavených děl si vytvořila přímo pro sebe. „Chtěla jsem mít sochy v přírodě. Protože sochy patří ven, ne dovnitř,“ říká.

Během prohlídky autorka představila plastiky, například tu symbolizující mládí, stáří a smrt. Každá její strana vypráví jinou etapu lidského života. Řeč přišla i na velké zakázky pro města, cenu uměleckých děl nebo bouřlivé diskuse, které sochy ve veřejném prostoru často vyvolávají.

Ačkoliv sobotní počasí návštěvnosti nepřálo, ateliér u Velkolázského rybníka rozhodně stojí za pozornost. Jitka Křivancová tu tvoří především od jara do podzimu a po předchozí domluvě je možné místo navštívit i mimo Dny otevřených ateliérů.

Více o nevšedním setkání se sochařkou, jejím životě, tvorbě i názorech na současné umění přineseme v tištěném vydání Týdeníku Strakonicko.