Josef Němec se narodil 10. července roku1805 v Novém Bydžově Vzdělání získal na gymnáziu v Hradci Králové, které musel opustit kvůli studentskému přestupku. Odtud přestoupil na pražské staroměstské gymnázium, kde ho učili Václav Kliment Klicpera a Josef Jungmann. V letech 1822–1824 studoval filosofickou fakultu na Karlo-Ferdinandově univerzitě, ale studia nedokončil. Byl tedy člověkem na svůj stav velmi vzdělaným, uměl německy, česky, italsky, latinsky a dobové materiály tvrdí, že byl i „pravým Čechem.“ Poté byl poslán na vojnu a sloužil na různých místech až do roku 1832. Další jeho životní pouť se pojila se službou u finanční stráže. A to byl kámen úrazu.

Italská domácnost a nevěra
Kupodivu byl to právě on, kdo po sňatku s mladičkou Barborou Panklovou v roce 1837, která v té době neuměla ani česky, pro ni objevil krásy českého jazyka, jeho tradice a snahy o odpovídající uznání. To bylo zřejmě jediné téma, na němž panovala rodinná shoda. Jinak byly hádky na denním pořádku, manželka neuměla příliš hospodařit a v kuchyni se také zrovna neotáčela. V té době již Božena (umělecký pseudonym Barbory) chvílemi tvrdila, že ho miluje, pak zase že ho nenávidí a kdyby mohla, tak by utekla. Pomineme-li časté stěhování Josefa a jeho rodiny kvůli službě, Boženu inspirovali studenti medicíny, stejně jako mladí básníci a spisovatelé. Není tajemstvím, že s mnoha z nich měla intimní poměr. Josef měl stálé finanční problémy, k tomu nevěrnou manželku, a tak není divu, že se někdy uchýlil k facce. Vzhledem k jeho mohutné postavě to pro Boženu byla bezesporu nepříjemná zkušenost, i když v té době v rodinných vztazích napředstavovala nic výjimečného. Tehdy v rodinách vládl tvrdý patriarchát.

Dědeček Šechtl měl Josefa rád
Táborská výtvarnice Marie Michaela Šechtlová přidává k tématu vzpomínku na svého dědečka, Josefa Jindřicha Šechtla, který prý nedal na Josefa Němce dopustit. Jednak jako na zapáleného vlastence, ale především pro jeho nelehký život s přelétavou manželkou Boženou. A samozřejmě i pro to, jak se pral se životem a starostmi o rodinu. „Boženu zase měla ráda babička, vážila si jí stejně jako přátelství jejích vnoučat, všechna k nám až do 50. let 19. století jezdila a také se u Šechtlů fotila,“ vypráví Marie Michaela Šechtlová, která patří do širšího okruhu příbuzenstva rodiny Josefa Němce a Boženy Němcové.
Švagrovou druhorozeného syna Josefa a Boženy Němcových – Karla, byla Kateřina Šťastná, sestra jeho první ženy Marie. A Kateřina Šťastná se roku 1875 provdala za významného táborského fotografa Ignáce Šechtla. „Syn z druhého manželství Karla Němce Jaroslav (1871) byl dlouho v Americe a vrátil se velmi nemocen do Tábora, kde také v roce 1920 zemřel,“ říká Marie Michaela Šechtlová. „Asi nevýraznější z Karlových potomků byla dcera z druhého manželství Madla Záhořová – Němcová (1885 – 1930), ta byla známá jak v kulturní oblasti, tak tím, že se starala za první republiky o svobodné matky. Její zásluhou má Praha také pomník Komenského od chýnovského sochaře Františka Bílka,“ doplňuje Marie Michaela Šechtlová.

Němcův kámen úrazu
Život Josefa Němce provázel celoživotní střet jeho vlastenectví s byrokracií rakouské státní správy, potírající vše slovanské. Jako člen rakouské finanční stráže tak měl jen potíže. Němec nikdy neskrýval své vlastenectví a byl na Čechy a českou společnost a kulturu hrdý, stejně tak, jako na literární činnost své ženy (podle Sofie Podlipské, české spisovatelky, překladatelky a sestry Karoliny Světlé). Při svém krátkém působení v Praze se stal v roce 1842 členem Matice české. Pro jeho smýšlení a vystupování však neměli nadřízení pochopení, takže byl i s rodinou přemisťován z místa na místo. Červený Kostelec, kde se seznámil s Barborou Panklovou, poté Josefov, Litomyšl, Polná, Praha, Všeruby, Nymburk, Liberec a nakonec Maďarský Miskolc. Tam odešel už sám, rodina zůstala v Praze. Vidinou bylo lepší finanční ohodnocení, to však nepřišlo.

Konec nadějí, konec u financů
Kvůli atentátu na Františka Josefa 18. 2. 1853 začaly být opět vyšetřovány osoby, které se podílely na politickém dění v revolučním období 1848–1849. V hledáčku úřadů se ocitl i Josef Němec, který se dostal i s manželkou pod policejní dohled. Josef Němec se s rodinou do Prahy vrátit nemohl, protože byl v internaci v maďarských Balážových Ďarmotech až do počátku roku 1855. Teprve poté mohl odjet do Prahy, kde obdržel výsledek svého případu. Byl vyloučen ze sboru finanční stráže a degradován na nesamostatné služební místo s příjmem 700 zlatých v některé neslovanské korunní zemi. Do doby, než získá místo, byl dán na odpočinek s obvyklými požitky (polovina přiznané mzdy). Posléze v témže roce na něj byl uvalen nepřetržitý policejní dohled, stejně jako na jeho manželku Boženu. Od prosince 1855 byl Němec v penzi. Další osobní i pracovní život Josefa Němce zkomplikovala jeho účast na pohřbu Karla Havlíčka Borovského. V roce 1856 byl odsouzen k osmi dnům vězení za význačnou účast na Havlíčkově pohřbu, kde se provinil demonstrativním jednáním. V dalších letech se sice Josefu Němcovi občas podařilo sehnat nějakou práci, ale obvykle jen krátkodobě, takže si k penzi mnoho nepřilepšil.
Vztah obou manželů se neustále zhoršoval a podrýval ho také nedostatek peněz. Božena Němcová se pokoušela o rozluku manželství, ale neúspěšně, a tak utíkala k příbuzným a vidině, že se svou literární tvorbou uživí sama. Naneštěstí byla už na pokraji sil. Zemřela v kruhu nejbližších v Praze 21. ledna 1862.

V Táboře uctili památku Josefa Němce pomníkem
Němcovi měli čtyři děti. Nejstaršího Hynka, který zemřel v mladém věku, dále Karla, Theodoru a Jaroslava. Poslední etapu života prožil Josef Němec v Táboře, kde často pobýval poté, co zde začal pracovat jeho syn Karel. Postaral se zde také o nové vydání manželčiných spisů v táborském Koberově nakladatelství.
Josef Němec zemřel 17. září 1879 u syna Karla v domě U Pleiveisů čp. 491 na nynějším Křižíkově náměstí. Jeho ostatky nechala rodina uložit na hřbitov u kostela sv. Filipa a Jakuba, kde hrob od 25. června 1933 zdobil pomník Vzdor od táborského sochaře J. V. Duška s bronzovým portrétním reliéfem. Přestože tehdy od Němcova úmrtí uplynulo více než půl století, evidentně zůstala jeho památka v srdcích místních. Tehdy, stejně jako na Němcově pohřbu, se slavnostního odhalení zúčastnilo velké množství obyvatel města. Vzpomínku na Josefa Němce jako hlavní řečník přednesl Roman Cikhart, český pedagog, spisovatel, a regionální historik Táborska. Duškova výrazná socha byla snesena v roce 1973, kdy došlo k přeměně hřbitova v park. Sochu na náhrobek město Tábor vrátilo v roce 2017. Kopii portrétu Josefa Němce vytvořil Richard Rudkovský, který pomník restauroval.
Josef Němec byl emotivní člověk, občas prudké, prchlivé povahy a historie k němu často zaujímala negativní postoj. Nebylo to spravedlivé. Dokázal ještě před zmíněnou krizí dát najevo své manželce lásku a vroucnost, což bylo u úředníka velmi neobvyklé. Také psal čtivě do novin a byl vřelý vlastenec. Jaká tedy byla vlastně jeho povaha? Sám o sobě prohlásil: „Můj obyčej je, že vždy zřejmě mluvím a jednám, za lubem si nikdy nic nenechávám.“ Jeho současník Jan Pravoslav Koubek o vztahu Němcových napsal: „Řádný muž chce řádnou manželku. Ale žádnou spisovatelku.“ (Zdroj: Lenka Bobíková, Právo)

Syn Němcových byl významný botanik
Karel Němec, syn Němcových, byl významnou táborskou osobností. V roce 1870 nastoupil na Královskou českou hospodářskou a hospodářsko-průmyslovou školu v Táboře jako učitel botaniky, štěpařství, zelinářství a zahradnictví, zároveň byl ústavním zahradníkem. Otec za ním často přijížděl.
Karel Němec patří také k zakladatelům táborské botanické zahrady, druhé nejstarší V Evropě. V roce 1880 se stal členem táborského okrašlovacího spolku a od roku 1884 zastával funkci městského zahradníka. Zakládal v Táboře nové parky a sady, například Krajskou zahradu pod dnešním gymnáziem Pierra de Coubertina, nebo park před dnešní poliklinikou, pomáhal vtisknout Holečkovým sadům dnešní podobu, založil soukromé zahrady mnoha táborským měšťanům, například mlynáři Brdlíkovi nebo starostovi Zeisovi. V Táboře také vydal knihu Návod štěpařský. Profesního vrcholu dosáhl v roce 1896, kdy byl jmenován ředitelem Zemského pomologického ústavu v pražské Tróji. Karel Němec zemřel roku 1898 v Praze.