Jan Štifter dosud vydal šestnáct knih. Debutoval v roce 2014 románem Kathy, příběhem ženy, která žije ve spokojeném manželství s šumavským Němcem. Po válce je však postavena před rozhodnutí, co je důležitější: manželský slib, národnost, odvaha či čest? Zatím poslední knihou je Partie krásného Rudiho inspirovaná rodinnou legendou na pomezí vzpomínek a fantazie svého dědečka Rudolfa.

Své knihy zasazujete do jihočeských reálií a popisujete skutečné osudy. Proč? 

Neexistuje nezajímavý osud. Obzvlášť u lidí, kteří prožili většinu života ve 20. století. Příběhy „malých lidí“ jsou to, co mě vždycky zajímalo – a vlastně silněji než osudy známých tváří, řekli bychom osobností. Vyrůstal jsem na příbězích od babičky a dědy, na jejich vyprávění, čerpám z toho dodnes.

Wortnerův dům, ve kterém sídlí Alšova jihočeská galerie v Českých Budějovicích, patřil vašim předkům?

Ano, i tomu se v Partii krásného Rudiho věnujeme, jedna z větví rodu Wortnerových koupila v polovině 19. století Wortnerův dům. Ten rod pochází historicky z Rakouska, po třicetileté válce přišel do Trhových Svinů, dnes jeho potomci žijí po celé zemi, včetně Budějovic.

Vašemu pradědečkovi se říkalo Tarzan, protože prý přepral medvěda. Jak to bylo? 

To je událost, o které jsme si doma hodně vyprávěli – Tarzan se jmenoval Václav Janeba, žil v Horním Jelení u Pardubic, byl statný, silný a statečný. Když přijel cirkus a vyhlásil soutěž o peníze, postavil se Václav medvědovi a vyhrál. Ta přezdívka to celé symbolizuje. Scénou s medvědem začíná román Paví hody, který naznačuje, že každý chlap se v životě potřebuje postavit medvědovi: ať je to skutečné zvíře, totalitní mašinérie nebo vlastní svědomí.

Váš zatím nejúspěšnější román je Café Groll je milostná romance z českobudějovických nevěstinců a o mladém lékaři, který za první republiky na tyto lehké dívky dohlížel. Román je zasazen do roku 1920, v roce 1922 pak byly veřejné domy zakázány. V jednom rozhovoru jste řekl, že v tehdejší době zde bylo 120 kaváren, vináren a sklepů, které sloužily jako veřejné domy. To je opravdu hodně, bylo to tak i v jiných českých městech?

Těch klasických bordelů bývalo v Budějovicích kolem pěti. Ale 120, 130 podniků se tu prezentovalo jako podniky s dámskou obsluhou. Což slibovalo zážitky ve sklepě na pivních sudech nebo na dvorku v maringotce. Na přelomu 19. a 20. století takhle fungoval celý region střední Evropy. Budějovice měly zvláštní postavení v tom, že se v nich koncentrovaly tisíce vojáků v kasárnách, a ti kluci uživili většinu zdejších podniků, protože je majitelé z velké části zřizovali právě poblíž kasáren. Budějovice v tomhle smyslu nejsou nijak unikátní, jen tu o téhle historii otevřeně mluvíme. Dělávám také historické vycházky, kde ukazuji, kam naši pradědové chodili do podniků za našimi prababičkami.

Ještě ke Café Groll. V jednom rozhovoru jste zmínil, že profesor na prostitutku vydělával den, nádeník dva. Kolik tedy stála lehká žena v přepočtu na dnešní peníze?

Přepočítává se to velmi složitě, protože bylo možné koupit si holku za jednu zlatku, ale taky třeba za padesát. Poměry se také měnily. Pro holky to byla lákavá živnost: pomocná síla v kuchyni si přišla na nějakých 200 zlatek ročně, ale holka v nevěstinci si vydělala klidně pětkrát tolik.

V knize Krajina roztavených zvonů zas popisujete epidemii cholery v Trhových Svinech před dvěma sty lety. Řekl jste, že jste si při psaní příběhů lidí v této knize uvědomil, že lidé jsou pořád úplně stejní, jen se mění kulisy našich životů. Opravdu jsme stejní? Dříve se lidé chodili třeba dívat na popravy, to by přece dnešní lidé nedali…

Myslím, že kdybychom dnes popravovali, a ještě k tomu veřejně, určitě by se tam lidi ani nevešli, kolik by se jich přišlo podívat – pořád by to byla show. Nedávno jeden kolega vydával knihu o budějovických vraždách, doplnil ji fotkami, říkal jsem si, že tohle si přece nebude chtít nikdo prohlížet, a stal se z toho knižní hit budějovického knižního léta. Ale k choleře, která postihla jižní Čechy na začátku 30. let 19. století – stejně jako naše generace postižená covidem, ani ta tehdejší nevěděla, co se děje, co se stane, jak se připravit, jak reagovat. Lidé mezi sebou šířili fake-news, stejně jako my před pár lety. Jen jsme to měli snazší díky internetu a sociálním sítím. Ne, opravdu se neměníme.

V knize Sběratel sněhu líčíte příběh Dominika, který vidí duchy lidí, kteří dříve obývali budějovický lágr. Věříte, že nedořešená minulost, duše „uvězní“ v našem světě? 

Setkal jsem se se spoustou lidí, kteří něco viděli. Nemám důvod jim nevěřit, jsou to mí přátelé, důvěryhodní lidé. Když byl syn malý, taky vyprávěl, že u nás bydlí Venoušek, a všichni jsme věděli, že je to bratr mé babičky, tomu jedinému se takhle říkalo, to jméno zapadlo, ale syn najednou přišel a popisoval, že vídá chlapce, dokonce ho dohledal na starých fotografiích. Věřím, že na spoustu věcí nedohlédneme, protože to neumíme, a taky si myslím, že to jednou pochopíme, až naposledy zavřeme oči. Protože pak to teprve všechno docvakne.

Věnujete se i tvorbě rodokmenů. V tom svém jste se dopátral, že jste příbuzný se spisovatelem Adalbertem Stifterem. Do jakého století máte vypracovaný svůj rodokmen?

Že jsme příbuzní s Adalbertem, se u nás v rodině vyprávělo, ale nikdo nevěděl jak, nakonec jsem si ho v rodokmenu propojil, část našeho rodu pochází z Horní Plané, máme s Adalbertem Stifterem stejné předky. V našich končinách lze pátrat do sedmnáctého století, s menšími přesahy do století šestnáctého. Je to až úsměvné, když si uvědomíme, že člověk je tu asi dva miliony let. Sestavování rodokmenů na zakázku se ale dnes věnuji úplně okrajově, nemám na to už tolik času.

Kdy jste si řekl, že se stanete spisovatelem?

Už kdysi dávno, myslím, že v domku Adalberta Stiftera v Horní Plané, když jsme se tam byli s rodiči podívat, Stifter tam má takové milé šumavské muzeum – stál jsem tam před jeho bustou a říkal si, že Stifterovi píší, aspoň tak si to zpětně představuji, určitě jsem k tomu měl sklony vždycky. Někdo kope do míče, jiný si maluje, já si psal. Ale první knížku, nebo spíš knížečku Kathy jsem vydal až ve 30 letech. Od té doby se ta kola točí a já píšu dál.

Na čem v současné době pracujete?

Právě teď, po létě se pouštím do nového románu. Nosím ho v hlavě roky, měl by se odehrávat na Lipně, propojí několik časových linií.

Michaela Jindová

Foto Petr Zikmund