STRAKONICE – Spisovatel a básník Ondřej Fibich (1954) se narodil v Praze, ale osud jej zavál i do Strakonic, kde dělal archiváře na strakonickém hradě a byl zde činný v kulturním a společenském životě. Nyní žije ve Stachách na Šumavě a nechává se inspirovat prostředím, ve kterém žije. Ve svých nových knihách vypráví jednak pověsti ze Šumavy a pro malé čtenáře napsal knihu Šumavský pohádkář. Obě novinky představí ve Strakonicích na farmářských trzích.

Jste básník, spisovatel, skladatel hudebních textů. Máte široký literární i životní záběr. Už jste někdy psal pohádky nebo pověsti pro děti?

Kdysi dávno psal jsem do časopisů Sluníčko a Mateřídouška verše pro děti. To jediné jsem za komunistů směl. Protože jsem obdivoval verše svého strýce Vítězslava, určené dětem, začal jsem se později věnovat i tomuto žánru. Vydal jsem zatím tři knihy. Jedna má název Slovníček šumavských strašidel a druhé dvě jsou pohádkové. Protože jsem se dostal díky našemu přátelství s Františkem Hrubínem do jeho Špalíčku v básni Ondřejíčku, Ondřejíčku a byl jsem k tomu vyportrétován Jiřím Trnkou, rozhodl jsem se napsat špalíček vlastní. Zabývám se šumavským folklorem a nasbíral jsem spoustu zapomenutého pohádkového materiálu.

Ve své tvorbě se věnujete historii, duchovní tématice i přírodě. Jaká témata jsou vám z toho nejbližší?

Čím dál víc mne osvobozuje přímý kontakt s přírodou. Myslím, že naše kultura se od té prvotní inspirace již nenávratně vzdálila. Avšak každé nové téma je mým dalším krokem k vlastní podstatě.

Jaká kniha či básnická sbírka se vám psala nejlépe?

Upřímně řečeno, lovím to všechno z éteru a o psaní nemůže být ani řeči. Natož v mém věku, kdy nemusím jen stále psát a dávat o sobě vědět. Důležitější je neviditelný vnitřní svět.

Vydal jste kolem osmdesáti titulů, které byly nejúspěšnější z hlediska prodejnosti u nás a které v zahraničí?

Docela se toho čísla děsím, jenže většina z toho byla službou tradicím a krajině. Jinak moje verše o Pasově mne katapultovaly do pozice nejvýznamnějšího básníka, který kdy o tomto městě psal. Byly to Pasovské elegie/Passauer Elegien.

Zahraniční knihy byly překlady vašich děl nebo jste psal pro zahraniční čtenáře s odlišnou mentalitou jim na míru?

Většinou se ocitám v různých antologiích, včetně jedné holandské, která vyšla natruc ještě za vlády jedné strany. Byla to dobrá společnost. Magor, Krchovský, Jáchym Topol a další. Mám připravené pro polské publikum sarkastické verše o jejich mentalitě i s polským překladem. Doufám, že na mne nevyrazí na koni a s tasenou šavlí.

Dočetla jsem se, že vašimi vzory jsou Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert, proč právě tito dva?

Nezval byl příbuzný, který se unášel poezií ve dne v noci. Naše rodiny se na něj dívaly trochu s despektem. Pro originální verš by zabil i vlastní babičku. Jeho spontaneita hraničila s bláznovstvím a to mně bylo sympatické. Jaroušek Seifert byl utkaný z úplně jiných látek. Byl to velký humanista a statečný člověk. A navíc dokázal změnit ke stáru svou zaručenou poetiku a vykročit melancholicky vstříc motivům zániku a smrti.

Bydlel jste už ve městech i na vesnicích. Ovlivnilo prostředí vaši tvorbu? A které nejvíc?

Zůstávám věčným řepákem, tedy venkovanem. Nyní spíš ožívám v pralesích a v krajinách bez lidí. V člověku se však musí vše naplnit a tedy se ničeho nezříkám. V každé době i na každém místě přichází k autorovi nenápadný úkol, který by měl splnit. Jsem orchestrální muž a tak moje tvůrčí rozpětí vede od kuchařek, přes historické statě až po dětské muzikály. Jestli mohu jmenovat, tak to byly průmyslové Vysočany, maltézská Radomyšl, mytologická Šumava či osudové Benátky.

Říkal jste, že jste teď vlk samotář. Byl jste ale vždy veřejně aktivní. Nechybí vám to?

Pokud jde o aktivity, těm politickým se vyhýbám, spolupracuji už jen s různými obcemi či knihovnami. Jsou to besedy, přednášky či různá čtení. Ovšem nejvíce se věnuji svým přátelům, neboť mi stále ubývají. Zkrátka i v mém lese se kácí.

Jak jmenují vaše poslední knihy a komu jsou určeny?

Knihu Za pověstmi Šumavou si u mne objednalo nakladatelství Albatros media a jsem rád, že možná v budoucnosti pro ně napíši pokračování, v němž obsáhnu i Strakonicko. Tato současná kniha je určena školákům na druhém stupni. Pokud jde o knihu Šumavský pohádkář, je pro malé školáky ke čtení, má velká písmena. Český rozhlas se je chystá natočit do programu na dobrou noc. Obě publikace čarovně ilustroval můj dvorní výtvarník Petr Štěpán z Hajan.

Jste vy ten šumavský pohádkář a vypravěč příběhů, které jste sepsal?

Pohádkářství bývalo ve starých dobách řemeslem. Když už jsem pronikl do ducha Šumaváků, rozhodl jsem se využít německé i české motivy ke stvoření světa, který už není. O to víc je inspirativní a jeho hodnoty by měly přetrvat přes různé ideologie či módy. Beru tedy na sebe radost i břemeno chodit mezi lidmi a vyprávět. Ovšem kniha to v mnohém učiní za mne.

Jde o smyšlené příběhy a pověsti vámi nebo jste je sbíral po Šumavě?

Pověsti pocházejí jednak z mého sběru a také od dávných kolegů, kteří je mezi lidmi v horách sbírali. Šumavou se zabývám již přes čtyřicet let a v mém archivu jsou různé zásoby pro různé chvíle. Nyní nastal čas pohádek.Vždy přísně zachovávám ducha původního námětu a děsím se beletrizování. Tím se totiž projevuje úcta k našim předkům. Nemá cenu se smát jejich údajné nemodernosti. Je třeba uznat, s jak obyčejnými prostředky dokázali čelit všem nástrahám tehdejšího života. Ale není od věci občas se podívat na věci humorné vážně a na věci smrtelné s humorem. Jen se to nesmí přehánět.

Kdy proběhne křest a kde budou pověsti a pohádky ze Šumavy k dostání?

Obě knihy jsou již v prodeji v knihkupectvích či informačních centrech. Já budu tyto novinky nabízet a podepisovat na farmářských trzích ve Strakonicích 29. května. Klasický křest proběhne na Chlumanských trzích 6. června. Ve větší míře budou tyto knihy prezentovány na podzim. Už se těším na ohlasy čtenářů.