„Dneska je nás trochu míň, chodívá i přes třicet lidí,“ zmínil František, který s lidmi bez domova začal sbírat odpadky po městě v roce 2018. „S prvním z nich, Janem, který přebývá venku pod Tescem, jsem se seznámil v roce 2013. Pak s jeho kamarády a kamarády kamarádů. Jsou to lidi jako my, jen žijí v horších podmínkách,“ říká František Kynčl. Do včerejška parta mužů a žen uklízela sníh, teď roztál, takže dnes budou na řadě odpadky.

Kdo vlastně jsou?

Láďa pracoval donedávna jako sekuriťák. „Byl jsem na nádraží v Táboře, ale naše firma zkrachovala, dva měsíce nám nedali výplatu. Roznáším po firmách životopisy, sháním si novou práci. Přespávám na noclehárně charity a mám teď čas, tak chodím s ostatními na úklid. Jsou to dobrý lidi. Uklízeli jsme sníh, respektujeme kolemjdoucí, když někdo spadne, pomůžeme mu na nohy,“ popisuje.

Pomalu se dávají do řeči i ostatní – kdysi zedník, kuchař, slévač v Kovosvitu. „Byla to těžká práce, ale taky jsem byl mladší, teď už jsem v důchodu,“ svěřil se Karel. Je tu jeřábnice, která jezdila i s vysokozdvižným vozíkem, nebo Iva, absolventka kožedělné průmyslovky a někdejší učňovská instruktorka ze Zlína. Taky jeden zahradník a žena, která hlásí, že studovala v Praze zahradní architekturu. Jak se jí líbí letní květinová výzdoba ve městě? „Tady se o Tábor starají dobře, mají to krásný,“ říká.

Roman pracoval jako operátor výpočetního střediska, jsou tu zedníci, dlaždič, někdejší automechanik, mladý truhlář Kája z Táborska, který se dlouhodobě staral o maminku a ta v prosinci zemřela. V domě nastaly rodinné spory se sourozenci, tak radši odešel a přežívá v Táboře. „Hledám si práci, obcházím podniky, zatím marně,“ svěřil se. I on nocuje v noclehárně charity.

Renata bývala kdysi sanitářkou v nemocnici. Na podzim 1989 se stala jednou z tváří sametové revoluce, když ji v říjnu 89 za protistátní vystoupení na demonstraci v Praze zavřeli a o pár týdnů později slavnostně za pozornosti médií z vězení propustili. „Ještě je u vás paní Bláhová? Kdysi mi nabízela, že mě naučí psát články. Ale to už je dávno,“ zajímala se Renata. Zpráva, že novinářka Lilka Bláhová už zemřela, ji rozesmutněla. „Chodila jsem s jejím synem Markem na šestou základku v Táboře,“ zavzpomínala Renata.

Michael je původně ajťák s maturitou. „Podívejte, kde jsem skončil. Dnes v IT dělá každý, komu se nechce pracovat rukama, takže v tom oboru není práce. Já dělal hardware, takže jsem počítače stavěl,“ popsal. Dokázal by se do oboru vrátit? „To by byl asi problém, tam když ztratíte rok, těžko se to dohání. Tak se živím rukama, Chodím pokládat zámkovku, dělám zemní práce u pokládek optických kabelů, ale to teď v zimě zrovna nejde. Vybral jsem si v mládí špatný obor, mohl jsem bejt šikovnej truhlář, zedník, obkladač,“ pokračuje Michael. Nemůže se rekvalifikovat na něco jiného? „Jde to, ale stojí to peníze. Můj cíl je něco vydělat a zmizet do zahraničí, protože v týhle republice to nemá smysl. Na ulici jsem pár dní, nežebrám, pracuju. Teď přespávám na noclehárně, jsem už dost starej na to, abych spal na lavičce, je mi čtyřicet,“ uzavřel Michael. A dnes jde s ostatními uklízet.

Někteří Táboráci odsuzují, jiní pomáhají

Velká část ze skupiny mluví o tom, že shání práci. Nebo by uvítali brigády. „V Praze na výstavišti je jedno takové místo, kam se člověk může postavit a lidi z firem si tam jezdí a nabírají lidi na práci. Pomohlo by nám, kdyby třeba do noclehárny daly firmy nebo i lidi vědět, že nějakou práci nabízejí,“ shodují se. A další vyprávějí, že je mrzí, jak na ně část veřejnosti nahlíží. „Nedávno jsem jela autobusem a měla jsem zrovna natrženou kožešinu u kapuce. Dvě takové načančané dámy se na mě dívaly a nahlas komentovaly: Už zas řidiči MHD vozí zadarmo bezdomáče! Přitom jsem měla jízdenku, nevím, proč mě urážely,“ říká Iva.

Práci za stravenku nabízejí ve spolupráci s Charitou Tábor Technické služby. František má pro ně přidělené pro úklid rajony – centrum města, nábřeží Jordánu nebo lávku přes železniční trať na Kopečku. Začíná se v šest. Dnes se sešlo přes dvacet lidí. Někdo z noclehárny, někdo přespává venku ve stanech. Za odměnu je stravenka v hodnotě 60 korun.

„Stravenek není bohužel dost. Mám jich k dispozici 300 na měsíc, s tím musím opatrně hospodařit. Na stravenky a noclenky můžou dárci přispívat do sbírky na účet Charity Tábor,“ říká František Kynčl. „Pak je tu ještě program Veřejná služba. Když je někdo dlouhodobě na pracáku a má už snížené dávky, tak při zapojení do Veřejné služby se mu dávka hmotné nouze zase zvýší. Musí odpracovat měsíčně 20 nebo 30 hodin, podle toho, do jakého programu se zapíše,“ popisuje František Kynčl.

Rajony se uklízejí od pondělka do soboty. Sobotní rajon zahrnuje Husův park, autobusové a vlakové nádraží, třídu 9. května, Křižíkovo náměstí, Žižkovo náměstí, Holečkovy sady a pak zpátky na Husovo náměstí. Volno je jen v neděli.

Technické služby mají i své zaměstnance – rajonáře pro Sojčák, Pražské nebo Náchodské sídliště. Na starosti mají i přechody na třídě 9. května a na Husově náměstí. „Teď zrovna marodil jeden kolega, Simonka z noclehárny mi proto pomáhala prohrnovat sníh ve tři ráno na Nový rok,“ zmínil František Kynčl. „I my jsme tam byly ve tři ráno! Měla jsem úplně fialový ruce,“ přidávají se ženy. „Sbírali jsme flašky od chlastu,“ podotýká jeden z mužů. „Jednou jsme taky uklízeli stráň nad Jordánem, tam bylo asi 20 nebo 30 pytlů, igelity, petláhve, staré konzervy, všechno možné. Taky si někdy u Jordánu na loukách partičky udělají víkend, rozhází nepořádek kolem sebe a jdou pryč,“ zmiňuje další.

Jaká pomoc se hodí?

Vedle lidí, kteří lidmi bez domova opovrhují, se ale najdou i takoví, kteří do noclehárny v Zavadilské ulici přivezou potraviny nebo další potřebné věci. Pomáhají. Těm jsou obyvatelé noclehárny a návštěvníci denního centra vděční. „Potřeba jsou hlavně deky, spací pytle, rukavice, teplé ponožky a nebo boty od velikosti 8 výš. A taky potraviny,“ uzavřel František Kynčl a se svými lidmi se vydal do města. Ještě se ani nerozednívalo, město se teprve začínalo probouzet.