Příběh firmy začal v domě U slona, jen kousek od vimperského náměstí. Johann Steinbrener si v roce 1855 v domě svého otce otevřel knihařskou dílnu s prodejnou a začal tisknout první knihy. Ani velký požár roku 1861 jeho podnikání nezastavil. Dům obnovil, postupně přikupoval okolní nemovitosti a rozšiřoval výrobu. V roce 1872 postavil novou továrnu na břehu Volyňky. Modlitební knížky a kalendáře z Vimperka se dostávaly na evropské trhy i do Spojených států.

Pondělní setkání obrátilo pozornost k další části tohoto příběhu: co rozvoj podniku znamenal pro město a život jeho obyvatel. Čepička se věnoval sociální a bytové politice rodiny a jejímu podílu na proměně Vimperka od konce 19. do poloviny 20. století.

Rozrůstání firmy měnilo také výšku a podobu městské zástavby. „Začaly vznikat patrové, dvoupatrové baráky,“ popsal Čepička proměnu původně nízké zástavby. Vedle průmyslových objektů vznikaly činžovní domy a vily. K proměně města patřily také elektrifikace, kanalizace a parkové úpravy. Firemní rozvoj tak zasahoval do míst, kde lidé pracovali, bydleli i trávili volný čas.

„Steinbrenerové se podíleli rovněž na sociálních projektech. Patřily k nim sirotčinec, domov pro seniory nebo exerciční dům, určený k duchovním cvičením,“uvedl historik.U penzijního domu Čepička zdůraznil jeho vazbu na pracovníky firmy. Popsal jej jako zařízení, které bylo „prvním domovem důchodců pro zaměstnance“. Zázemí vznikalo také pro spisovatele a výtvarníky, kteří pro firmu pracovali. Vedle historie výroby se proto otevírá i příběh péče o obyvatele a podmínek, v nichž žili.

Při výkladu Čepička využíval historické fotografie a plány, které pomáhají porovnat někdejší podobu města s místy známými z každodenních cest. Obrazové podklady podle něj pocházejí také ze sbírky muzejního spolku.

Někdejší ředitel vimperského zámeckého muzea se dějinami města zabývá dlouhodobě. Příprava jednotlivých přednášek tak navazuje na systematické shromažďování a zpracovávání pramenů.

Když měl popsat, co dohledávání informací obnáší, přiblížil i radost z objevování. „Člověk musí bádat, bádat, bádat a furt něco na něj padá. To je takové krásné dobrodružství,“ řekl. Za výslednou prezentací stojí hodiny práce a hledání souvislostí, které samotný pohled na historickou fotografii neprozradí.

Odkaz firmy lze přitom číst i přímo ve městě. Na fasádě domu U slona jsou medaile připomínající ocenění výrobků na mezinárodních knižních veletrzích. Johanna Steinbrenera na domě připomíná také dvojjazyčná pamětní deska, obnovená v roce 1992. Pondělní přednáška k tomuto známému tiskařskému příběhu přidala další rozměr: domy, infrastrukturu a sociální zázemí, kterými rodina ovlivnila život Vimperka.