Milenec Němcové je pochován ve Volyni
„Skutečností je, že Božena Němcová se v rámci vlastenecké společnosti v Praze, kam ji uvedl manžel Josef Němec, často stýkala s profesorem a básníkem, strakonickým rodákem F. L. Čelakovským, kterého v seriálu hraje herec Ondřej Malý. Přítelkyni Antonii Reissovou, známou pod vlasteneckým jménem Bohuslava Rajská (Eva Josefíková), původně z Rožmitálu pod Třemšínem, přemluvila Němcová k vlasteneckému sňatku s ovdovělým básníkem. To se ale velice nelibě dotklo dalšího českého vlastence, Jana Pravoslava Koubka, rodáka z Blatné, který si na Antonii Reissovou myslel coby na budoucí manželku. O Boženě Němcové proto zhrzeně napsal velice nelichotivé verše, ve kterých zaznělo, že řádný muž chce řádnou manželku, ale žádnou spisovatelku a těkající křepelku,“ popisuje Miroslav Šobr.
Šlo vlastně o předzvěst dalšího spisovatelčina života, v němž se objevilo i několik mladších mužů. Například Václav Čeněk Bendl, kterého hrál v seriálu Jiří Roskot. Skoro o generaci mladší vlastenec, překladatel a bohém, který Němcovou učil ruštinu. Později se z existenčních důvodů dal na církevní dráhu a ve Volyni, kde ke konci života působil jako katecheta, je pochován na hřbitově Malsička. Malou, ale nenaplněnou stopu zanechal ve Strakonicích i vzor domácího štěstí vzorných manželek, kuchařek a hospodyněk, Magdalena Dobromila Rettigová (v seriálu Veronika Freimanová). I když v seriálu říká, že manželství je klec, zamilovala se tu do berního kontrolora Wöllnera, což ve svém deníčku skryla pod poznámkou: „Tento den strávený ve Strakonicích je červenou růží, vloženou do lístků mého kalendáře.“

Díky kočovnému divadlu pobyl ve Strakonicích i Josef Kajetán Tyl, v televizi jej ztvárnil Václav Jílek. V těžkém životním období se právě na radu Boženy Němcové uchýlil k pohádkám a vzniklo jeho nejslavnější dílo, dramatická báchorka Strakonický dudák aneb Hody divých žen, jehož premiéra se odehrála v roce 1847. Pro tuto hru získal ve Strakonicích kdysi inspiraci.

Božena Němcová později, v podobně vyhrocené životní situaci, kdy přišla o syna Hynka (1853), vytvořila své nejslavnější dílo Babička s podtitulem Obrazy venkovského života, poprvé vydané roku 1855 nakladatelem Jaroslavem Pospíšilem, jehož v seriálu zahrál Kryštof Hádek.

Byla inspirací Březnice?

O rok později vyšel i jediný autorčin román Pohorská vesnice, dílo, kterého si prý sama Němcová cenila více než Babičky. O idylickém životě na malém pohraničním panství, s moudrou chápající šlechtou, představovanou hrabětem Březenským. Jeho předobrazem se stal mecenáš a výrazná postava národního obrození, hrabě Jan Nepomuk Kolowrat, zvaný Hanuš (1794-1872). Právě on financoval spisovatelčinu studijní cestu po Slovensku. Oplátkou se stal hlavním hrdinou románové povídky Pohorská vesnice. Děj, umocněný chodským nářečím, které si Němcová oblíbila při pobytu v Domažlicích, se odehrává kdesi na Šumavě, u hranic s Bavorskem. „Když Němcovi pobývali v Domažlicích, poznali v blízkém Klenčí pod Čerchovem mladého učitele Aloise Jindřicha. V knize Jindřicha Šimona Baara Paní komisarka je doslovně psáno, že přišel na Chodsko z Katovic od Strakonicku, kde působil jako mladý učitelský pomocník. Pocházel z Kasejovic u Lnář a jeho syn, hudební skladatel a etnograf Chodska, Jindřich Jindřich, se v roce 1957 stal národním umělcem,“ poznamenal Miroslav Šobr.

Prozradil, že se při čtení románu Pohorská vesnice nemohl zbavit dojmu, že ve skutečnosti je zasazen na severní Prácheňsko, na zámek Březnici nedaleko Blatné, rodové sídlo hraběte Hanuše a do blízkého okolí. „V zámecké zahradě dozrávají meruňky a zpívá slavík, což pro Šumavu není úplně typické. Léčivý Hájek u Svaté Anny může být ve skutečnosti Bor s blízkou Dobrou Vodou, hluboké lesy Šumavy představuje blízký zalesněný masív brdského Třemšína. Příběh dráteníka, pohřbeného na zdejším hřbitově, je čistě březnický. A jméno blízké vesničky Pohoří možná posloužilo jako inspirace k názvu díla. Všechno do sebe tak nějak geograficky zapadá,“ naznačuje Miroslav Šobr.
Hrabě Březenský zavedl nové postupy v polním hospodářství a tvrdil, že mrva na dvoře je zlato na poli. V přístupu k obyčejným lidem byl ušlechtilý a spravedlivý. Postavou jeho osvícené matky, hraběnky Březenské, poděkovala Němcová mecenášce, hraběnce Eleonoře Kounicové (Petra Lustigová), které věnovala i svou Babičku. A v příběhu Heleny, jinak Jelenky, dcery po hraběnčině zemřelé sestře, pravděpodobně hledala autorka samu sebe. Drotári, jinak také dráteníci na zámku, zosobňují Němcovou milované Slovensko, kde knihu při svém posledním pobytu dopisovala. Příběh lásek a života silně prolínají přírodní motivy, písně, lidové zvyky a úvahy o spokojeném životě všech lidí, chudých i bohatých, v souladu s přírodou. Přehlédnout se nedá ani trochu jiná spisovatelčina babička. Moudrá, stará žena, bez jejíž rady a úsudku se ve vesnici nikdo neobejde. „Skutečnost byla, bohužel, jiná. Hrabě Hanuš zemřel bezdětný, dráteník Gallik spí na březnickém hřbitově a nešťastné spisovatelce se sen o návratu do šlechtických kruhů, z nichž možná pocházela, nikdy nesplnil. Podle dlouholetého, podrobného, ale nikdy vědecky zcela potvrzeného studia Heleny Sobkové, mohla totiž Barbora Panklová být ve skutečnosti nemanželskou dcerou Dorothey von Biron, vévodkyně Zaháňské a neteře paní kněžny z Babičky, a hraběte Karla Clam-Martinice,“ říká Šobr. Byla narozena 5. února 1816, což je zaznamenáno i v knize Tajemství Barunky Panklové. „Snad tuto hádanku jednou historici rozluští,“ přál by si Miroslav Šobr.

Ženy ji nemilovaly

Zbývá otázka, zda autorka opravdu úmyslně neuvedla pravé místo děje, Březnici a okolí. Měla pro to nějaké důvody? „Když jsem v roce 2013 zjišťoval přímo na místě v Březnici případné souvislosti a okolnosti, přihodila se mi zvláštní příhoda. Mluvil jsem o Boženě Němcové s jednou místní pamětnicí a znalkyní. Na ten krátký dialog jsem si musel několikrát vzpomenout při sledování seriálu. Březnická patriotka si to v něm rychle a krátce za všechny březnické ženy s Němcovou vyřídila,“ popisuje Miroslav Šobr. Na místě se pamětnice ptal, zda neví, jestli Božena Němcová někdy byla v Březnici a dostal odpověď: „Ale no to víte, že byla. Několikrát. Jezdila tady na zámek a za doktorem. A taky do Nepomuka. Ale tady ji ženské rády neviděly. Ona vždycky mužským popletla hlavu a zase odjela.“ Právě to je důvod, proč se Miroslav Šobr také domnívá, že Němcová raději usadila Pohorskou vesnici k šumavské bavorské hranici.
„Ale třeba se mýlím a koneckonců je to její věc. Stejně tak si myslím, že na Březnicku byla opravdu šťastná. Přečtěte si Pohorskou vesnici a pochopíte, jak to bylo doopravdy s životním štěstím Boženy Němcové. Přijde mi, že seriál hodně napověděl především z pohledu žen. A opět si vzpomenu na ženy březnické,“ dodává Šobr.

Více mohou podle Miroslava Šobra napovědět knihy autorky Heleny Sobkové, zachovaná korespondence nebo také nepříliš známý román Manžel slavné ženy od Vladimíra Drnáka. Z mužského pohledu, jak říká Šobr, kniha přibližuje nelehkou životní cestu Josefa Němce po boku jeho ženy, kterou přežil o sedmnáct let. Dožil téměř v zapomnění u svého syna Karla v Táboře, kde je i pohřben. „Bez jeho vlasteneckého cítění by nikdy nevyrostla národní spisovatelka Božena Němcová. Ale jen jeden společný životní postoj, vlastenectví, byl pod tlakem doby a společnosti pro dvě výrazné osobnosti zoufale, zoufale málo. A navíc přinášel taková pokušení. Problémy manželského soužití, završené tragédií největší, smrtí dítěte, tak postupně rozmetaly plány na šťastný a klidný život dvou kdysi zamilovaných lidí,“ uvažuje Miroslav Šobr. Míní také, že dílo, které přes všechny těžkosti a překážky dokázala Němcové vytvořit, si zaslouží trvalou úctu dalších generací a cituje Němcové slavný citát: Tělo moje jste měli, činy moje, moji upřímnost, ale touhy moje šly do dáli, kam, tomu jsem já sama nerozuměla. „Tato slova pro mě zůstávají provždy velkým ženským tajemstvím, kterému se muži mohou snažit porozumět, ale nikdy jej nemohou pochopit,“ přiznává Miroslav Šobr.

O Boženě Němcové a jejím vztahu k Prácheňsku se lze dočíst v prvním dílu publikace Zahradou poznání, v kapitole Šlechta ve víru národního obrození aneb Modrá krev štědrá i tekoucí, vydané městem Strakonice v roce 2016.