Naděžda Vančurová začala pracovat ve strakonickém pivovaru hned po absolvování základní školy. „V pivovaru se mi celou dobu líbilo. Zažila jsem tu mnoho důležitých okamžiků. Samozřejmě pro mě byla práce čím dál náročnější, ale zvládla jsem to,“ říká usměvavá Naďa Vančurová. S pivovarem zažila náročné období staré a nové doby, spojené s velkými změnami ve společnosti. Sametovou revoluci, dobu ekonomické transformace i nejvyšších ročních výstavů, které přesahovaly 226 000 hektolitrů. Nenapadlo jí odcházet, i když byla ve vzduchu nejistota. „Nastoupila jsem v pivovaru na stáčírnu lahví, když jsem se vrátila z mateřské dovolené, tak jsem zase stáčela sudy,“ popisuje svou práci.

Zhruba deset let nato se státní podnik Jihočeské pivovary, pod jehož křídla patřilo vedle strakonického pivovaru ještě dalších osm pivovarů v regionu, poprvé štěpil. Pod tradiční hlavičkou zůstaly Samson, Regent a Platan. Tato trojice šla do kuponové privatizace. Pivovar Pelhřimov a Strakonice zůstaly v rukou státu, aby se z nich uspokojily nároky právovárečníků. A zcela samostatnou kapitolou byl Budvar, který se osamostatnil a vydal vlastní cestou.

V roce 2001 se v Dudáku uvařilo a prodalo 109 tisíc hektolitrů, o polovinu méně než před deseti lety. Spoléhalo se stále hlavně na okolí, vždyť naprostou většinu své produkce pivovar prodal v okruhu do 70 kilometrů od Strakonic. Strakonický pivovar byl řízený z Českých Budějovic a tam podle tehdejšího ředitele i sládka Jindřicha Vondřičky věřili, že strakonický pivovar uživí jen prodej „okolo komína.“ Zdejší pivo tedy nešlo do marketů a začala doba nejistot. Zatímco velké pivovary rostly, ti kteří rychle nereagovali na měnící se trh, začali mít problémy.

V roce 2004 schválila prodej pivovaru vláda. Strakonická radnice, která jej v přímém prodeji získala, za něj zaplatila 68,2 milionu korun, které požadovalo ministerstvo financí. Původní cena přitom byla padesát milionů korun, na které pivovar ocenilo ministerstvo zemědělství. Tím skončila hospodářská recese pivovaru. Někteří pracovníci ale raději hledali práci jinde. Naďa Vančurová to brala s klidem: „Já jsem tyhle obchody tak nevnímala. Jsem obyčejná ženská. Občas jsme cítili nejistotu, ale v závěru doby, po kterou pracuji v pivovaru, už bylo zase vše v pořádku.“

Víc než o obchod se starala o to, jestli se jí v práci líbí. To pro ni bylo důležité. „Byla tady vždy výborná parta lidí. Ze začátku i řada mých příbuzných, kteří ale postupně odešli do důchodu a já jsem zůstala sama. Nikdy jsem ale odejít nechtěla, protože jsem měla dobré nadřízené,“ vzpomíná Naďa Vančurová.

Jako mladá se také seznámila v pivovaru se svým manželem Josefem. Ten užívá i důchod s pivovarem. Celý život zde pracoval jako řidič a v posledních letech, kdy je v důchodu, funguje jako závozník. Za volantem v kabině nákladního vozu sedí jejich syn Josef.

„Manžel nastoupil do pivovaru po vyučení. I když je o pět let starší, tak to bylo až dva roky po mně,“ směje se Naďa, která tak drží v rodině rekord jako nejdéle pracující pro pivovar. Rodačka z Dačic, kam také chodila do školy, se do Strakonic přistěhovala s rodiči a pěti sourozenci. Stalo se tak v momentě, kdy jí bylo 15 let. Tehdy měla jít ještě do učení. Chtěla být kadeřnicí, ale po změně bydliště se rozhodla hned pracovat. Nastoupila do pivovaru a netušila, že odtud půjde i do důchodu. „Paní Vančurovou si pamatuji už z brigádnických let. Její optimismus a dobrá nálada vždy dokázala zpříjemnit den. Byla radost s ní spolupracovat a těším se, jak se na pivovarských akcích budeme potkávat i nadále,“ uzavírá sládek pivovaru Vlastmil Matej.