Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 
 
 

Kdy a kam

  • Holubářský ples

    pátek 21.2 20:00 - V sále Řepečské hospůdky

    K tanci a poslechu zahraje kapela Doubravanka.

  • Ples sportovců 2020

    pátek 21.2 19:00 - Písek, KD

Zobrazit všechny události
 
 
 
 

Soutěže (1)

 

Primář Martin Gregora o své roli v politice, medicíně a útěku k tvoření

Martin Gregora

Martin Gregora

STRAKONICE – Lékař, publicista, umělec a komunální politik. Primář dětského oddělení nemocnice ve Strakonicích Martin Gregora je muž mnoha tváří a profesí. Po opakovaných komunálních volbách tvoří se svými dvěma kolegy z Trojkoalice pro silné Strakonice největší opoziční subjekt, který se při volebním masakru probojoval do zastupitelstva. Martin Gregora se stal předsedou kontrolního výboru. V rozhovoru pro Týdeník Strakonicko popisuje svou roli, zásadní úkoly města a zabrousil i do své lékařské praxe a umělecké a publikační tvorby.

 

Jste spokojený s aktuální politickou situací ve Strakonicích?

Hodnotím ji veskrze kladně. Jde o očekávaný výsledek, který může městu přinést pozitiva, protože se situace na radnici zklidnila. Vítězná Strakonická Veřejnost má teď jedinečnou možnost splnit to, co slíbila. A my se jí v tom budeme snažit pomoci.

Jsou pro Trojkoalici tři získané mandáty úspěch, nebo propadák? Jak se na to s odstupem času díváte?

Vidím to jako velký úspěch, nicméně na rozhodování o dění ve městě to nemá vliv. Jsme tam jako tři stateční, kteří mohou poradit, pokud budou vyslyšeni.

Byl jste navržen a zvolen do čela kontrolního výboru. Jak svou roli vnímáte?

Funkce mi byla nabídnuta a já jsem souhlasil, že se ji zhostím. Jen nás pět členů a z toho čtyři jsou zástupci Strakonické Veřejnosti. Ani v kontrolním výboru toho tedy tolik nezmůžu, ale jdu do toho.

Jaký úkol by měly Strakonice co nejdřív splnit?

Město by se mělo posunout dál. Nestačí jen základní opravy, opravy budov, silnic a chodníků. Je potřeba mít vize a jít za nimi. Dosud se realizovaly projekty, které byly připraveny léta zpátky. Počínaje severním půlobloukem a konče dopravním terminálem, který byl navíc záležitostí hlavně společnosti ČSAD STTRANS. Strakonická Veřejnost vydala celé noviny se svými vizemi, ale za dva roky se toho moc stihnout nepodaří. Spíš bych řekl, že nic.

Jaké priority byste prosazoval vy?

Měl bych dvě. Snažil bych se vylepšovat sportovní areály. Sice se to děje, ale mělo by se na ně myslet ještě víc. Třeba plavecký stadion, jehož areál byl určitě nejlepší v celém kraji, by potřeboval spoustu investic. Měli bychom se snažit o opravy, které byly oddáleny. Chtěl bych, abychom se posunuli dál i v dokončení rekonstrukce náměstí.

Když komunální politici prohlašují, že se chtějí zasadit o dostatek lékařů v regionu a ve městě, je to vůbec reálný cíl? Vy přece víte, podle čeho se doktoři rozhodují a jestli je schopné s tím město něco udělat?

Řeknu to úplně jednoduše. Město s tím není schopné dělat nic. Lékaři se rozhodují podle toho, kde je jim dobře. Chtějí město, kde pro sebe budou mít vyžití, což obvykle nabízejí velká města. V Jihočeském kraji je pochopitelně nejvíc lákají České Budějovice. Strakonice, Písek a Tábor berou zaplaťpánbůh alespoň tak, že je tu hezká příroda. Nemáme až tak kritický nedostatek zdravotníků, jako v severních nebo východních Čechách. Penězi je ale člověk až tak neuplatí, to by musel nabídnout velkou částku srovnatelnou s Německem a to samozřejmě nejde. Pokud má však být kvalitní zdravotnictví dlouhodobě udržitelné, bude se muset časem něco dělat i s tím. Pro absolventy škol dnes není jazyková bariéra problém a půjdou tam, kde dostanou lepší podmínky. Pokud se nebudeme věnovat střední třídě, tak Česká republika duševně vyhladoví. Má-li se země rozvíjet a podporovat vzdělanost svých lidí, musí myslet na střední třídu, která tvoří dějiny a nakonec i tu politiku.

Jak je na tom s lékaři a personálem dětské oddělení ve strakonické nemocnici?

Popsal bych to jako střídavě oblačno. Přelévá se to, někteří lékaři po roce nebo dvou odejdou, jiné zase najdeme. Jsou to všechno mladí lékaři, které tu něco naučíme, a oni pak odcházejí pryč za lepším. Zůstává jich tu minimum a z toho jsem nešťastný.

V dobách minulých bývalo běžné, že byl lékař na pracovní místo v regionu vázaný. Pomohlo by to?

To už se nedělá. Tam, kde nechali vázací smlouvy, lékaři pro jistotu ani nenastupují.

Musí se lékař pořád učit? Objevují se i ve vaší odbornosti nové trendy?

Určitě. Jak v neonatologii, tak v pediatrii. Ale to se děje v každém oboru. Někdy to jde až moc rychle a pak se zpátky vrací k tomu, co se dříve zatratilo. Medicína je hezká v tom, že vedle technického a přístrojového vybavení je pořád člověk, se kterým musíte souznít. Musíte ho vnímat, vžít se do jeho potíží a podle toho dobře diagnostikovat.

Mění se komunikace s pacienty?

To úplně ne, ale někdy komunikujeme možná méně, než by bylo záhodno.

Kolik času vám zbývá na psaní knížek a vytváření soch ze dřeva?

Publikační činnost jde s praxí ruku v ruce. Když jsem byl student, chtěl jsem být spisovatel. Sice jsem se jím nestal, ale stejně jsem se k tomu nějak propracoval. Baví mě to, mám za sebou dvanáct autorských nebo spoluautorských publikací. Podílel jsem se i na několika odborných knihách. Pevně věřím, že z toho mají radost i maminky, které jsou nečastějšími čtenářkami mých knih. Není to o penězích, ale hlavně o radosti, že za člověkem něco zůstane.

Překvapila vás nějaká reakce čtenářů?

Překvapilo mě, když k nám letos v letě přijeli z Teplic lidé, kteří tu byli na dovolené. Maminka byla potěšena z toho, že mě vidí, protože má doma moje knížky. To bylo moc hezké.

Je náročné se otevřít veřejnosti se svými názory, postoji a radami a pomyslně tak vystoupit z uzavřené ordinace?

Člověk píše doporučení, která musí zobecnit a musí si k nim najít podklady, aby to byly správné rady. Další věcí je pak nějaký osobní pohled, který by měl být podepřen praxí. Myslím si, že za 30 let, kdy pediatrii dělám, nějakou praxi mám. Pak je třeba zvládnout psát, což nevím, jestli umím dobře. Učil jsem se vykládat zdravotní problematiku maminkám například od emeritní primářky Thomayerovy nemocnice Magdaleny Paulové. Ta mi předala hodně zkušeností, stejně jako současný přednosta dětské kliniky v Motole profesor Lebl, do jehož ambulance jsem mohl před léty jako mladý lékař docházet a sledovat jeho komunikaci s rodiči.

Co vaše výtvarná činnost? Berete ji jako útěk od reality a každodenního shonu?

Každý člověk v sobě má nějaké puzení zhmotnit svou sílu, svou touhu. Tvoření v umění výtvarném je svým způsobem určitý ventil, ale ne docela odreagování, protože vás to hodně připoutá. Nicméně na chvíli můžete zapomenout na jiné potíže.

Jsou vaše dřevěné sochy dopředu naplánované, nebo je tvoříte za pochodu?

Jen některé skulptury vznikají prvoplánově. Velice často člověk začíná s určitou představou, ale dřevo ho nakonec pustí jinam, než čekal. Příkladem je historie poslední ze skulptur, kterou jsme dokončili s kamarádem a malířem Josefem Synkem. Po vydlabání jí následně pomaloval. Jmenuje se Mníšek z podprdy. Původně to neměla být postava, pak se zdálo, že to bude Libuška, pak mnich, pak jenom malý mníšek, no a nakonec mu Pepa Synek namaloval podprsenku. Vidíte jak těžké je odhadnout co ve finále vytvoříte!

Kolik soch už jste vytvořil?

Je jich hodně, přesně nevím. Desítky určitě.

Jak se k sochání ze dřeva dostane lékař, který toužil po práci spisovatele?

S kamarádem jsme se v 90. letech jeli podívat do Paříže, kde shodou okolností byla velká výstava slavného sochaře Constantina Brancusiho. Výstava úžasná, Brancusi ještě lepší. Když jsme se vrátili, tak tady zrovna probíhaly práce na strakonickém hradu. Vyměňovali staré trámy, které byly opracovávané ještě širočinou. Byly tam nějaké vyřazené, slovo dalo slovo a já jsem dva koupil. Kamarádi mi je převezli a udělal jsem první sochu, která se jmenuje Baštovická Božena. Dělal jsem ji úplně jednoduchými dláty, ani nebyla řezbářská. Místo palice jsem do nich tloukl kladivem.

Na čem aktuálně pracujete? Vytváříte novou sochu nebo píšete knihu?

Mám představu jedné skulptury, kterou budeme dělat dohromady s uměleckým kovářem. Co se týká knížek, tak připravujeme aktuální vydání knihy Čekáme děťátko, která je mezi čtenářkami docela žádaná. Další knihou je Jdeme mezi děti, aneb Vývoj dítěte v předškolním věku, kde bude i rozsáhlá kapitola psychologa Mertina z filozofické fakulty University Karlovy.

Setkáváte se také s radami, které mají rodiče načtené z internetu z různých zdrojů?

Setkáváme, ale musíme se s tím naučit pracovat. A asi to i umíme. Na internetu je přehršel informací, které většina laiků nemůže úplně pochopit. Je to stejné, jako když já si načtu něco o opravách auta. Taky ho pak nezvládnu opravit.

 

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace