Ve Strakonicích vás lidé znají především z chirurgického oddělení. Proč takový skok? Čím vás zlákala rehabilitace?

Na chirurgii nejsem dvanáct let, tehdy pro mě rehabilitace byla ten sklep, kam jsem posílal lidi po úrazu a oni se odtud za měsíc vrátili. Pak jsem se shodou náhod k rehabilitaci dostal blíž a zjistil, že má trochu jiný náhled než klasická medicína. Dívá se na pacienta z celkového pohledu.

Myslíte si, že lze pacienta uzdravit, aniž by pro to sám musel něco udělat?

Rehabilitace je součástí celého procesu, pokud se na něm pacient nepodílí, pak je výsledek neuspokojivý.  Obzvlášť to platí u chronických obtíží typu bolestí zad, na jejichž vzniku se podílely nesprávné návyky a pohybové stereotypy, jednostranná zátěž, ochablé držení těla, absence pohybu, nadváha.

S jakými potížemi se na vás lidé nejčastěji obrací?

Nejčastější jsou bolesti zad. Konkrétně krční a bederní páteř. Bylo to tak vždy, ale věková hranice se posunula bohužel směrem dolů. To, co dříve trápilo sedmdesátníky, se posunulo do věkové hranice nad padesát let a má to stále klesající tendenci. Stává se, že s těžkým postižením včetně výhřezu plotýnek přijde i pacient ve věku kolem dvaceti let. Pak se objevují stavy po úrazech, jako jsou zlomeniny nebo amputace. Samostatnou kapitolou jsou neurologické diagnózy, z ambulantních jde často o obrny nervů.  Samostatnou se postupně stává neurorehabilitace.

-pm-

Rozhovor v plném znění si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdeníku Strakonicko. Dozvíte se v něm mimo jiné, jak člověk pozná dobrého maséra, jak funguje rehabilitační péče a jakým směrem se obor ubírá. Přináší i tipy na to, jak některým potížím předcházet.