Tady je ukázka z rozhovoru s Markem Slabým.

Co se nejvíc změnilo od dob vašich začátků na záchrance?

Operační řízení. To v roce 93 vypadalo tak, že u telefonu seděla jedna dispečerka v okrese, maximálně dvě, psaly si do bločku, co, kde, jak, proč. A vysílaly posádky. Už jsme tehdy měli vysílačky, pak přišly počítače, nahradily bloky, ale pořád to bylo sedm operačních středisek v kraji. Takže když jste se dovolala náhodně do jiného okresu a řekli vám – přijeďte do Lhoty, tak se mohlo stát a taky se to občas stávalo, že se dorazilo do jiné Lhoty. Mělo to řadu úskalí a klíčový byl rok 2005 až 2010, kdy se postupně rušila okresní operační střediska a vznikal centrální dispečink.

Přibývá výjezdů, které správně záchrance nenáleží?

To je hodně diskutovaná oblast. Jsou regiony v republice, kde se říká, že je neindikovaných výjezdů skoro 40 procent. Já to obecně odhaduji na 20 procent výjezdů. Pokud by se volající chovali tak, jak říká zákon, měli by si tyto situace řešit jinak. Týká se to naprosto nesmyslných výjezdů ke klíšťatům, přehrnování předkožky, boule na krku, ze které se vyklube uher. Nebo k teplotě, která trvá tři dny a pacientovi se nechce ke svému praktickému lékaři.

Co třeba zlomená ruka?

To už je taková hraniční diagnóza. Samozřejmě, když si v mojí rodině někdo zlomí ruku, tak si to vyřešíme sami a dojedeme do nemocnice, ale pak jsou situace, kdy se to stane třeba na dětském táboře a vedoucí nemá možnost dopravit dítě jinak do nemocnice.

Myslíte, že se někdy podaří přesně specifikovat, k čemu vyjíždět a k čemu ne?

To je ten problém. Ono to specifikované v zákoně je zcela jednoznačně, protože zákon o záchranné službě říká, že vyjíždí ke stavům, které přímo ohrožují život nebo základní životní funkce. Tečka.

Odmítnete tedy někdy výjezd?

Ty diskuse jsou složité. Každý volající má pocit, že bychom měli přijet, i když má třísku v dlani a my slyšíme věty typu – platím si pojištění, tak mlčte a přijeďte, já nikam jezdit nebudu, my jsme doma všichni opilí.

Jsou v zahraničí přísnější?   

Debatujeme s kolegy z Rakouska, Německa, kde byli poměrně přísní, ale jak se mění společenská i politická situace a mění se přístup občanů ke zdravotní péči a všechno se děje na sociálních sítích, dochází ke změkčení přístupu i tam. My bychom měli právo dle zákona říct pacientovi ne, protože není ohrožený na životě. Občas se o to snažíme, ale končí to tím, že dotyčný nesouhlasí, stěžuje si na naše chování, neposkytnutí pomoci a dlouze si to vysvětlujeme s odborem zdravotnictví a dalšími orgány, proč jsme tam nevyjeli.

Takže je zkrátka rychlejší tam dojet?

Přesně tak. Raději se to snažíme nějak vyřešit, abychom vyhověli a nikoho dalšího neohrozili. Těžké je to zejména pro operátory, kteří musí volajícímu věřit, i když tuší, že lže nebo úmyslně problém zveličuje. Je těžké to odhadnout, protože někdo jiný zas svoje příznaky bagatelizuje. Myslíte si, že jedete ke chřipce a on je to infarkt. Bohužel hlavně mladí lidé dnes v mnoha případech nechtějí nést zodpovědnost za nic. Ani za sebe a už vůbec ne za děti. A my jsme v schizofrenní situaci, kdy jakákoliv politická reprezentace nechce udělat restriktivní opatření, i když se tom snažíme léta komunikovat s parlamentem, už od dob, kdy jsem neměl s politikou nic společného. Minimálně je tu třeba výchova, že záchranka není taxi. Pochopitelně by se dala zavést opatření, která by při jednoznačném nadužití záchranné služby vedla k postihu. Už teď máme v legislativě zakotvený regres, takže pokud jedete autem, máte tři promile, nabouráte, tak vám komerční pojišťovna nezaplatí škodu – a když si přitom způsobíte úraz, proč by měla zdravotní pojišťovna hradit léčení? Takže pokud my přijedeme do nemocnice s pacientem, který má rýmu, nechce se mu chodit do čekárny a chce dosáhnout touto cestou přednostního vyšetření, a nemocnice pacienta vyšetří a pošle ho domů, tak bychom měli upozornit pojišťovnu a ta by měla pacientovi naúčtovat zbytečný výjezd.

A děje se to? Ne, to se právě neděje.

…celý rozhovor přinesou středeční Jihočeské týdeníky.