Proč jste se rozhodl opustit funkci ředitele jihočeské záchranné služby?

Souvisí to se zvolením do Senátu v roce 2022. Dělat obě tyto funkce naplno nejde dlouho. Takže jsem se na odchod z funkce ředitele připravoval a když jsme letos oslavovali dvacetileté jubileum od založení jihočeské záchranné služby, tak ten čas nastal. Je dobře dát do čela jihočeské záchranky někoho mladšího, z nové generace, s jiným náhledem na informační technologie, protože nás teď čeká spousta práce v kyberbezpečnosti i v operačním řízení. To, co jsem si na začátku předsevzal já, tedy zavedení programů péče o infarkty, o cévní mozkové příhody, o traumata, pokrytí kraje i moderní vozový park, to se podařilo vybudovat, stabilizovat, včetně stavebního programu, kdy obnovujeme řadu základen a plánujeme nové stavby. Je čas, aby pokračoval někdo mladý, kdo to umí a má elán.

Novým ředitelem byl jmenován čtyřicetiletý Jakub Jan Hájek z Jindřichova Hradce. Kolik bylo o funkci uchazečů?

Výběrové řízení kraj nevypisoval, podle zákona nemusí. Já jsem kolegu Hájka panu hejtmanovi navrhl, protože pracuje na záchranné službě už od dob, kdy byl medikem, dlouho byl vedoucím lékařem střediska v Jindřichově Hradci a šéfem operačního střediska. Byl členem užšího vedení jihočeské záchranné služby, je to člověk, který je připravený být tam klidně dalších dvacet let, když ho to bude těšit a když mu to půjde. Pan hejtman je radní pro zdravotnictví, původně taky záchranář, a na osobě doktora Hájka jsme se shodli.

Vy ale ze záchranky neodcházíte naplno do Senátu, je to tak?

Mandát senátora trvá do roku 2028, a i kdybych neobhajoval funkci senátora, zůstávám na záchrance na pozici náměstka pro krizovou připravenost a také chci dál pracovat jako výjezdový lékař.

I z pozice krajského ředitele jste si odskakoval sloužit noční služby na táborskou záchranku. Proč?

Protože být tím výjezdovým lékařem je skvělé. Vystudoval jsem to, ta práce mě naplňuje a myslím, že to nedělám špatně. Takže jsem nechtěl ztratit odbornost a po dnech v kanceláři mě ta práce i osvěžovala. Sloužil jsem noční a víkendové služby, byl jsem tak spokojený a chci pokračovat.

Kdy jste vlastně na záchrance začínal?

Od roku 1990 jsem byl lékařem na ARO v táborské nemocnici. V roce 1993 jsem na dohodu o pracovní činnosti začal vykonávat i funkci výjezdového lékaře záchranné služby. Tehdy byla zdravotnická záchranná služba příspěvkovou organizací okresního úřadu. V roce 2000 jsem se úspěšně účastnil výběrového řízení na ředitele okresní záchranné služby v Táboře a v roce 2005, kdy vznikla Zdravotnická záchranná služba Jihočeského kraje, jsem se stal jejím ředitelem.

Takže můžete porovnávat…

V polovině devadesátých let bylo v kraji osm základen a z nich vyjíždělo devět posádek. Kolem roku 2000 už jich bylo patnáct, v roce 2005 pak 23 a dnes má jihočeská záchranka 33 základen, ze kterých vyjíždí 57 denních posádek. Zvládnou přes 84 tisíc výjezdů ročně a dispečink každoročně odbaví více než 106 tisíc tísňových volání.

Zřizováním dalších základen se reagovalo na potřebu dodržovat předepsané dojezdové časy?

Dostupnost je teď podle zákona definována plánem plošného pokrytí a základny musí být rozmístěny tak, aby do každé obce byl dojezd do 20 minut. Čili není definován čas dojezdu k události. My zpravidla máme dojezdový čas mezi deseti a patnácti minutami, ale mohou nastat i mimořádné události. Uvedu příklad – máme základnu ve Volarech, kde jsou dva záchranáři a jedno sanitní vozidlo, vyjedou například k těžkému případu na hranice s Německem. A ve chvíli, kdy vyjedou, tak pět minut od Volar se stane další událost. V tu chvíli operační středisko posílá nejbližší možnou posádku, ta může ale být ve Vimperku nebo taky v Prachaticích. V 90. letech jsme si vyzkoušeli, že dojezdový čas 15 minut nebylo možné dodržet. Když třeba posádka ze Soběslavi vyjela na Třeboňsko nebo hranice s Vysočinou a k další události na Soběslavsko pak vyjížděla posádka z Tábora. Takže současný počet základen vychází z praxe. Jihočeský kraj je typický velkou rozlehlostí a řídkým osídlením. Proto jsme budovali jednu základnu za druhou a dnes už plán plošného pokrytí bohatě splňujeme.

Kolik má jihočeská záchranka zaměstnanců?

Téměř 650, začínali jsme na čísle 430. Máme tři kategorie pracovníků – lékařské a nelékařské, to jsou záchranáři a řidiči. Naše lékaře od začátku doplňují i externí lékaři z nemocnic, záchranáře a řidiče máme jako kmenové pracovníky. Lidé byli v 90. letech zvyklí, že v každé sanitce sedí doktor. Ale tím, jak se zvyšoval počet základen, tak to nebylo možné a ani by to nemělo smysl. Takže se snižuje počet lékařských posádek. Proto jsme přešli v roce 2010 na systém rendez-vous, běžný i jinde v republice a v Evropě, kdy jedna lékařská posádka spolupracuje s třemi až sedmi záchranářskými posádkami z okolí a dojíždí za nimi. Je třeba také říct, že se zvyšují celou dobu kompetence záchranářů a budou se zvyšovat i dál. Tímto systémem se vůbec neomezuje dostupnost záchranné služby, sanitka je na místě velmi brzy, přijede nelékařský personál a pokud je to potřeba, dojíždí i lékař.

Komu náleží rozhodnutí, kdo a kam má vyjet?

To posuzuje primárně operační středisko podle toho, co je nahlášeno na tísňovou linku 155. Pokud operátor zjistí, že jde o kritický stav, který vyžaduje lékaře, tak vysílá lékařskou i nelékařskou posádku nebo vrtulník. Jindy vyšle pouze nelékařskou posádku a ta na místě zjistí, zda lékaře potřebuje či ne. Systém je velice pružný, sofistikovaný, ale zcela jednoznačně ho řídí operační středisko.

Operační středisko je v Českých Budějovicích a slouží tam šest operátorů. Část z nich výzvu přijímá a část z nich vysílá posádku. Nedochází už k tomu, jak jsme byli zvyklí v 90. letech, že nejdřív dispečer občas i složitě tu výzvu nabral a pak teprve vysílal posádku. Dnes přijímající operátor upozorní vysílajícího, že přijal výzvu určitého typu a ten už vysílá adekvátní posádku. Mezitím se může přijímající operátor doptávat nebo zahájit telefonicky asistovanou neodkladnou resuscitaci či první pomoc. Je to významné zrychlení práce. V řádu sekund už vyjíždí vozidlo nebo vrtulník a operační středisko mezitím dozjišťuje víc. Posádka z místa pak může požádat operační středisko o vyslání dalších sil.

Co se nejvíc změnilo od dob vašich začátků na záchrance?

Právě operační řízení. To v roce 93 vypadalo tak, že u telefonu seděla jedna dispečerka v okrese, maximálně dvě, psaly si do bločku, co, kde, jak, proč. A vysílaly posádky. Už jsme tehdy měli vysílačky, pak přišly počítače, nahradily bloky, ale pořád to bylo sedm operačních středisek v kraji. Takže když jste se dovolala náhodně do jiného okresu a řekli vám – přijeďte do Lhoty, tak se mohlo stát a taky se to občas stávalo, že se dorazilo do jiné Lhoty. Mělo to řadu úskalí a klíčový byl rok 2005 až 2010, kdy se postupně rušila okresní operační střediska a vznikal centrální dispečink.

Přibývá výjezdů, které správně záchrance nenáleží?

To je hodně diskutovaná oblast. Jsou regiony v republice, kde se říká, že je neindikovaných výjezdů skoro 40 procent. Já to obecně odhaduji na 20 procent výjezdů. Pokud by se volající chovali tak, jak říká zákon, měli by si tyto situace řešit jinak. Týká se to naprosto nesmyslných výjezdů ke klíšťatům, přehrnování předkožky, boule na krku, ze které se vyklube uher. Nebo k teplotě, která trvá tři dny a pacientovi se nechce ke svému praktickému lékaři.

Co třeba zlomená ruka?

To už je taková hraniční diagnóza. Samozřejmě, když si v mojí rodině někdo zlomí ruku, tak si to vyřešíme sami a dojedeme do nemocnice, ale pak jsou situace, kdy se to stane třeba na dětském táboře a vedoucí nemá možnost dopravit dítě jinak do nemocnice.

Myslíte, že někdy bude přesně specifikováno, k čemu vyjíždět a k čemu ne?

To je ten problém. Ono to specifikované v zákoně je zcela jednoznačně, protože zákon o záchranné službě říká, že vyjíždí ke stavům, které přímo ohrožují život nebo základní životní funkce. Tečka.

Odmítnete tedy někdy výjezd?

Ty diskuse jsou složité. Každý volající má pocit, že bychom měli přijet, i když má třísku v dlani a my slyšíme věty typu – platím si pojištění, tak mlčte a přijeďte, já nikam jezdit nebudu, my jsme doma všichni opilí.

Jsou v zahraničí přísnější?  

Debatujeme s kolegy z Rakouska, Německa, kde byli poměrně přísní, ale jak se mění společenská i politická situace a mění se přístup občanů ke zdravotní péči a všechno se děje na sociálních sítích, dochází ke změkčení přístupu i tam. My bychom měli právo dle zákona říct pacientovi ne, protože není ohrožený na životě. Občas se o to snažíme, ale končí to tím, že dotyčný nesouhlasí, stěžuje si na naše chování, neposkytnutí pomoci a dlouze si to vysvětlujeme s odborem zdravotnictví a dalšími orgány, proč jsme tam nevyjeli.

Takže zkrátka rychlejší je tam dojet?

Přesně tak. Raději se to snažíme nějak vyřešit, abychom vyhověli a nikoho dalšího neohrozili. Těžké je to zejména pro operátory, kteří musí volajícímu věřit, i když tuší, že lže nebo úmyslně problém zveličuje. Je těžké to odhadnout, protože někdo jiný zas svoje příznaky bagatelizuje. Myslíte si, že jedete ke chřipce a on je to infarkt. Bohužel hlavně mladí lidé dnes v mnoha případech nechtějí nést zodpovědnost za nic. Ani za sebe a už vůbec ne za děti. A my jsme v schizofrenní situaci, kdy jakákoliv politická reprezentace nechce udělat restriktivní opatření, i když se to snažíme léta komunikovat s parlamentem, už od dob, kdy jsem neměl s politikou nic společného. Minimálně je tu třeba výchova, že záchranka není taxi. Pochopitelně by se dala zavést opatření, která by při jednoznačném nadužití záchranné služby vedla k postihu. Už teď máme v legislativě zakotvený regres, takže pokud jedete autem, máte tři promile, nabouráte, tak vám komerční pojišťovna nezaplatí škodu – a když si přitom způsobíte úraz, proč by měla zdravotní pojišťovna hradit léčení? Takže pokud my přijedeme do nemocnice s pacientem, který má rýmu, nechce se mu chodit do čekárny a chce dosáhnout touto cestou přednostního vyšetření, a nemocnice pacienta vyšetří a pošle ho domů, tak bychom měli upozornit pojišťovnu a ta by měla pacientovi naúčtovat zbytečný výjezd.

A děje se to?

Ne, to se právě neděje.

Kolik by ušetřily zdravotní pojišťovny, kdyby nehradily zbytečné výjezdy?

Já jsem se kdysi pokoušel to spočítat, odhadoval jsem to až ke stovce milionů. Bylo by to výchovné, tak jako vychovává poplatek na pohotovosti nebo za pobyt v nemocnici. Ten se bohužel zrušil. V době, kdy poplatek za pobyt v nemocnici byl, měl jsem rodiče v důchodovém věku, s důchodem vypočítaným ještě za socialismu, a když jsem jim nabízel, že za ně zaplatím poplatek při pobytu v nemocnici, tak mi řekli – proč? Nevaříme doma, nesprchujeme se doma, nesvítíme doma, takže 30 korun za den v nemocnici je v pořádku. A stejně tak kdyby lidé věděli, že pokud si zavolají záchrannou službu z triviálního důvodu, že po nich bude pojišťovna vymáhat peníze, rozmysleli by si to. Myslím, že by to ani politicky neměl být takový problém. Protože lidé někdy zahlcují operační středisko banalitami a mohou tím ohrozit někoho, kdo je zrovna v kritickém stavu.

Kde se vzal ten individualismus, že moje zájmy jsou nejdůležitější? Bez ohledu na ostatní…

Obávám se, že větší podíl na tom má přesvědčení, že stát je pro nás takový velký opatrovník a mám nárok na cokoliv. Ano, v Rakousku a v Německu je to přísnější, ale bohužel i tam se to posunuje.

Tam asi fungují praktičtí lékaři pro své pacienty 24/7 a střídají se v držení pohotovosti. Chystá se i u nás něco takového?

Je těžké ten systém nastavit. Jsou regiony, kde praktičtí lékaři vůbec nejsou. A pak jsou lékaři, kterým skončí ordinační doba a vypnou si telefon. A pacienti, místo aby jeli na urgentní příjem do nemocnice, tak zavolají záchranku. Určitě to lze řešit systémem sdružených praxí, vidíme to třeba u zubních lékařů, kteří si sami vytvářejí systém pohotovostí ve svých regionech. Samozřejmě to taky dělají z donucení. Teď budou zdravotní pojišťovny a ministerstvo nutit praktiky, aby sloužili na okresních urgentech, kde budou pohotovosti. A myslím, že jednou zdravotní pojišťovny budou bonifikovat, když bude praktický lékař pro pacienty na příjmu. Pak asi záchrance ubydou jízdy, které nejsou indikované. Je ale třeba se podívat do minulosti, kdy ty lékařské pohotovosti vlastně vznikly. Bylo to v době, kdy komunisti rozmetali Červený kříž, který zajišťoval převozní služby a vlastně i záchranku v tehdejším pojetí.

Coby známý fanda aut jste vlastně ještě nezmínil, jak se měnil vozový park záchranky…

To ale od 90. let není skok ze žebřiňáku do Mercedesu. Nevracíme se do Škody 1202 ze seriálu Sanitka, ale do Škody 1203, což byla dodávka, vybavená přístroji pro defibrilaci, monitoraci srdeční činnosti, pro umělou plicní ventilaci, byť primitivní, byly tam kufry s obdobným vybavením jako dnes. Vozy byly stroze vybavené, měly majáky, někdy výjimečně zvýšenou střechu a adekvátní motor, takže občas jsme i vyjeli kopec. Prvním nákupem zahraničních sanitních vozidel byly Mercedesy do Sanopsu a do Prahy ještě hluboko za socialismu. Pak v roce 1975 přišly Range Rovery přímo z Velké Británie, měly speciální zdravotní zástavby. V 80. letech se tu objevily Mercedesy typu G a 314, už upravené jako sanitní vozidla. A na konci 80. let koupilo ministerstvo obrovskou sérii vozidel Renault Master se speciální zdravotnickou zástavbou ze Španělska, perfektně vybavené západní technikou. Měly ale jednu nevýhodu. Bylo to těžké auto a mělo slabé motory, takže nejezdily o moc rychleji než naše nebohé Škody 1203. Pak už byly první Volkswageny transportéry a po roce 1990 bylo možné dovézt auta i kvalitní techniku. Já jsem strašně rád, že jsem ty změny zažil, protože jsem při studiu chodil uklízet v Praze operační sály a byl jsem sestra na onkologii. Tím jsem v praxi viděl spoustu věcí, které doznívaly ze 60. a 70. let. A v 90. letech přišel obrovský skok, příval léků i změny v záchranné službě. Dnes už jsme o několik generací dál. Všechno se doplnilo o informační technologie, defibrilátory jsou malé počítače a od časů vysílačky a mobilů už je komunikace s operačním střediskem úplně na jiné bázi. Jakmile operátor založí výzvu se jménem pacienta, pracujeme do jednoho systému. Kartu pacienta předáme elektronicky do systému nemocnice a tam už se chystají, vidí koho vezeme, jestli už tam někdy byl a i já vidím v aplikaci historii pacienta – kolikrát jsme ho vezli, i zkrácené propouštěcí zprávy z nemocnice. Změřím vitální funkce pacienta, natočím mu v sanitce EKG a během minuty to vidí na kardiocentru v Českých Budějovicích. Stejně tak se řeší cévní mozkové příhody.

Co myslíte, čím se lidé ze záchranky liší od ostatních zdravotníků?

I u nás jsou to zdravotníci, naprogramováni na pomoc jiným. Na záchrance jsou podle mě proto, že jde o široký obor, kde musíte mít část znalostí od očního lékařství, přes gynekologii, ušní, krční, internu, neurologii i další obory, a hlavně se musíte umět rychle rozhodnout. Pracujete mimo zdravotnické zařízení, nejste svázáni s jednou budovou, každý výjezd je úplně jiný. Na výsledek nečekáte, výsledek svého rozhodnutí vidíte. Ti lidé jsou nastavení na typ akutní, rychlé medicíny. A samozřejmě chtějí pomáhat.