Jako jiní maturanti se ve čtvrtém ročníku na gymnáziu v Milevsku rozhodovala, na kterou vysokou školu si podá přihlášku. Vůbec nevěděla, co by chtěla dál studovat. Zaměřená byla spíš humanitně a nejvíc jí bavily jazyky. „Věděla jsem, že bych ráda studovala v Praze, takže mě nenapadlo nic lepšího, než si na internetu otevřít stránky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Zkoumala jsem každý obor zaměřený na jazyky, až mi padl do oka právě obor Čeština v komunikaci neslyšících. Přečetla jsem si o něm snad všechno a rozhodla se, že si tam podám přihlášku,“ popisuje Zdeňka Barešová. Od malička se jí líbily pořady tlumočené do znakového jazyka v televizi a často práci těchto překladatelů obdivovala. Bylo tak pro ni skvělou zprávou, když zjistila, že se na obor dostala. Díky tomu se mohla naplno ponořit do světa neslyšících.

Na fakultě vyučují i neslyšící pedagogové

Začátky nebyly pro Zdeňku Barešovou jednoduché. Už k přijímacím zkouškám si musela vypůjčit pár knížek o znakovém jazyce. Ty ale nebyly v Milevsku téměř k dostání. I proto věděla o znakovém jazyce pouze všeobecné základy. V září po úspěšném zvládnutí zkoušek měl její obor dvoudenní sraz v Mělníku, kde jí a ostatním prvákům prezentovali informace o zápisu předmětů a o tom, jak obor funguje. Nechybělo samozřejmě ani pár informací o znakovém jazyce. „Byli tam i spolužáci z vyšších ročníků, takže jsem od nich zjišťovala různé informace. Bylo zajímavé, jak tam všichni mezi sebou znakovali a já vůbec ničemu nerozuměla. Ale moc mě to fascinovalo a těšila jsem se na říjen, až do školy nastoupím a začnu se český znakový jazyk učit taky. Když jsem na obor nastoupila, v podstatě jsem uměla ve znakovém jazyce jenom pozdravit. O kultuře neslyšících a o lingvistice znakového jazyka jsem ale nic nevěděla,“ říká Zdeňka Barešová.

Její další kroky už směřovaly do prvního ročníku. „Byl to takový krok do neznáma. Vzpomínám na první hodinu českého znakového jazyka, kdy naše skupinka asi sedmi lidí přišla do té malé místnosti a tam seděla neslyšící učitelka a rovnou na nás znakovala. Nebyl tam žádný tlumočník, museli jsme se s ní rovnou nějak dorozumět. Ptala se nás, jak se jmenujeme, zda jsme slyšící, neslyšící nebo nedoslýchaví. Také nám vysvětlovala podmínky pro splnění předmětu. Bylo to celkem zajímavé, protože jsme jí moc nerozuměli,“ vzpomíná na úvodní den Zdeňka Barešová a pokračuje: „Po první hodině jsme si se spolužačkami pořád opakovaly nové znaky, které jsme se naučily. Postupem času jsem si na nový jazyk zvykla, navíc je znakový jazyk vizuální, takže se učí poměrně snadno. Naše tehdejší učitelka byla opravdu skvělá a měla s námi velkou trpělivost. Měli jsme také ve třídě dva neslyšící spolužáky, takže jsme se snažili se nimi nějak dorozumět, ačkoliv ze začátku jsme se celkem ostýchali.“
Zdeňce Barešové nedělaly problémy ani ostatní předměty. Vzpomíná například na předmět Kultura neslyšících, který vyučovala neslyšící učitelka. I to byla velká zkušenost, a to i přesto, že byl tento předmět tlumočen do mluvené češtiny. „Naopak předměty, které byly v mluveném jazyce, byly tlumočené do českého znakového jazyka. Bavilo mě sledovat tlumočníka, myslím si, že i od něj jsem spoustu znaků pochytila. Je ale pravda, že jsem ze začátku trochu bojovala s lingvistikou, museli jsme číst spoustu odborné literatury v angličtině a na první semestr to bylo poměrně náročné. Nakonec jsem ale vše zvládla a každý semestr byl lepší a lepší. Bavilo mě na sobě pozorovat, jak se v českém znakovém jazyce zlepšuji,“ popisuje studentka.

Po zhruba půl roce se byla schopna ve znakovém jazyce částečně dorozumět. Na začátku se ale podle jejích slov styděla a bála toho, že nějaký znak naznakuje špatně, že nedokáže poskládat správně celou větu. Zatímco ona se styděla, někteří její spolužáci vůbec. „O tom to ale je, nebát se a být v kontaktu s neslyšícími, tak se člověk jazyk naučí nejlépe. Myslím si, že teď po těch dvou a půl letech mám kompetence ve znakovém jazyce dobré, ale pořád je co zlepšovat. Učit se ho budu v podstatě celý život, protože tento jazyk se neustále vyvíjí,“ dodává Zdeňka Barešová.

Každá země má svůj znakový jazyk

Na otázku, zda je pro ni těžší se naučit cizí mluvený jazyk nebo znakový jazyk odpovídá Zdeňka Barešová zcela jasně. „Pro mě je určitě těžší učit se nějaký cizí mluvený jazyk. Jak už jsem říkala v předchozí odpovědi, znakový jazyk je vizuální, vnímáme ho očima, takže se snáz zapamatuje. Musí se do něj ale člověk ponořit a musí ho to bavit. Tak je to se vším. Co je ale u znakového jazyka těžší, že nemá psanou formu, takže si nezaznamenáte jednotlivé znaky tak jednoduše jako třeba slovíčka. Já si je nezapisuji vůbec, musím si je všechny pamatovat,“ říká.
Zajímavou informací je fakt, že znakový jazyk není mezinárodní. Naopak v každé zemi existuje národní znakový jazyk. Existuje tak český znakový jazyk, americký znakový jazyk či francouzský znakový jazyk. Znakové jazyky jsou přirozenými jazyky jako ty mluvené a mají tak svou vlastní gramatiku.

Zdeňka Barešová je momentálně ve třetím ročníku a čekají ji státní zkoušky. Už ve druhém ročníku si v rámci nabízených možností vybrala tlumočnické zaměření. Nyní tak chodí na různé praxe, kde simultánně tlumočí. „Máme tento semestr opravdu hodně práce, děláme do toho všelijaké překlady například pro Národní muzeum a zkrátka se připravujeme na dráhu tlumočníků. Do toho všeho ještě začínám psát bakalářskou práci. Po státní zkoušce bych se chtěla pomalu ponořit do profese tlumočníka, ačkoliv vím, že je to ještě spoustu práce a musím na sobě hodně pracovat. Také mám v plánu pokračovat na magisterském studiu,“ plánuje bývalá studentka milevského gymnázia. Sama však přiznává, že v tlumočení se jedná o nesmírně náročný proces, protože narozdíl od mluvených jazyků se znakové jazyky nijak neruší, takže v jeden moment je projev vnímán v jednom jazyce a zároveň je produkován v jazyce cílovém. „Na druhou stranu je to moc krásná práce, která má smysl. Co se týče uplatnění, tak v České republice je zhruba půl milionu lidí se sluchovým postižením. Nejedná se jen o neslyšící, ale i o nedoslýchavé, ohluchlé, a o lidi s kochleárním implantátem. Každá tato skupina je specifická a má jiné komunikační potřeby. Nicméně v Čechách je tlumočníků málo a na jednoho tlumočníka připadá až 100 neslyšících. Takže o práci v budoucnu nouzi mít nebudu. Aktuální počet aktivních uživatelů znakového jazyka je osm až deset tisíc, zatímco tlumočníků je v naší zemi zhruba 100. To myslím hovoří za vše,“ uvažuje o budoucnosti Zdeňka Barešová.

„Ačkoliv jsem tento obor našla úplnou náhodou, jsem opravdu šťastná, že ho studuji, protože mě to moc baví a naplňuje. Díky němu jsem našla skvělé přátele a jsem moc ráda, že jsem tento obor objevila. Také bych ho doporučila všem, kteří jsou humanitně založení, baví je jazyky a znakový jazyk je fascinuje stejně jako mě,“ oslovuje mladá žena další možné následovníky.