„Tyto tapiserie ze soukromých sbírek nebyly dosud nikdy prezentované,“ zdůraznil během vernisáže Ondřej Mašek, ředitel Vzdělávacího a kulturního centra Jindřichův Hradec, které pečuje i o Dům gobelínů. Díla objevil na uměleckém trhu Jiří Benc z galerie Antik Mignon v Karlových Varech, ta je také jejich vlastníkem. Zásluhu, že je až do konce října mohou obdivovat lidé v Jindřichově Hradci, má majitel zdejšího Ateliéru tapiserií a jeho zaměstnankyně. „Jan Fiedler a restaurátorky z jeho dílny je opravili a vdechli jim nový život,“ uvedla vedoucí Domu gobelínů Petra Mašková.

Jde o dvě monumentální díla vytvořená ručně z vlny a hedvábí. Figurální kompozice (330×268 cm) ze 16. století a Verdura – pohled do krajiny s architekturou a stafáží (255×500) ze 17. století reprezentují špičkové umění své doby.

Souboje s časem

Flandry byly v renesančním a barokním období centrem rozkvětu tvorby tapiserií, včetně velkoplošných. Tato luxusní díla po staletí sloužila nejen jako dekorace, symboly prestiže, bohatství a moci, ale také k zateplování kamenných stěn a vylepšování akustiky interiérů. Jejich nynějším vystavením chce však Dům gobelínů také ukázat, co všechno obnáší procedura jejich záchrany.

Během zahájení výstavy oba hlavní řečníci, Jan Fiedler a jindřichohradecký místostarosta Bohumil Komínek, ocenili nejen místní tradici výroby a restaurování tapiserií. Zejména poděkovali dvěma ženám, které odvedly obdivuhodnou práci. Restaurátorky Edita Mikešová a Hana Musil Tunklová poté zájemcům vysvětlovaly použité postupy.

Ruční výroba nebo restaurování tapiserií, jaké jsou představeny v Jindřichově Hradci, je časově nesmírně náročný proces, může trvat mnoho měsíců i celé roky. Výtvarník připraví předlohový karton, podle kterého tkadlec vytváří konečné dílo. Barokní tapiserie vznikají tak, že svislé nitě, neboli osnova, tvoří skrytou kostru, do ní tkadlec vplétá vodorovné barevné nitě (útek) a z nich vyvstává viditelný obraz. Pro představu: vystavené tapiserie mají 6 respektive 9 osnovních nití na jeden centimetr. Hedvábný barevný útek však bohužel časem křehne a vypadává. Přímo na tapiserii se musí obnovit, stopa času se však projevuje i jinak. Jak podotýká šéf dílen Jan Fiedler, znalost, zručnost a barvocit restaurátorek jsou důležité i proto, že části tapiserie mohou úplně chybět, protože je například sežraly myši, je nutné je dotvořit.

Z materiálů shodných s originálem, tedy z vlny a hedvábí, se ručně vyrábějí plomby, které se v neúplných partiích přichycují na lněný podklad. Jak se návštěvníci výstavy dozvědí, u vystavených tapiserií restaurátoři neusilovali o vytvoření imitace nového kusu, ale o konzervaci současného stavu. Původní barvy mohly být jiné. Na dílech také zůstaly dřívější opravy, přestože mohou být barevně odlišné. Současné úpravy jsou zároveň provedené tak, aby byly plně vratné.

Jakou mají vystavené tapiserie hodnotu?

Ateliery tapiserií přímo navazují na světoznámé dílny, které ve městě založila v roce 1910 Marie Hoppe Teinitzerová. V šedesátých letech pak Josef Müller kromě původní tvorby zahájil v dílnách restaurování. Doposud tak v Jindřichově Hradci zachránili několik desítek historických tapiserií. Dnes je pokračovatelem tradice Jan Fiedler.

„Jsem rád, že Jiří Benc umožnil vystavit tady tapiserie po celou sezónu,“ říká nynější majitel dílen. Jakou mají hodnotu, lze jen přibližně odhadovat. „Když jsme tu vystavovali zámecké tapiserie, pojistky byly asi na tři až pět milionů na každou.“ Pracovat s díly tak obrovských hodnot je podle Fiedlera otázkou vzájemné důvěry mezi dílnami a majiteli. „Musí vědět, že to lidi v dílnách udělají dobře. I když jsou to často velice hodnotné věci, stalo se mi, že jsem přijel do Prahy a majitel řekl, abych si to prostě hodil do kufru.“

Pokud jde o náklady, kdyby se dílo nově tkalo, cena se pohybuje v řádu mezi 150 až 200 tisíci korun za metr čtvereční, podotýká Jan Fiedler. „U komplikovaných figurálních kompozic používáte stovky barev. Pokud se dělají komplikovanější věci, trvá práce třeba čtyři měsíce.“ Restaurování může být ještě složitější. Naštěstí existují podklady, podle kterých mohou restaurátoři postupovat. „Měli jsme tady velkou tapiserii, kterou navrhoval Peter Paul Rubens, a byly v ní vyžrané obrovské plochy. Ale zjistili jsme, že ta kolekce měla až osm kusů, což je u tapiserií obvyklé. Podobnou jsme proto objevili na Wawelu v Krakově, v madridském Pradu nebo v Itálii,“ říká Jan Fiedler.

Podobně jako grafiky se tapiserie i dnes často vyrábějí v několika exemplářích. „Tkali jsme velkou tapiserii se severským tématem pro galerii v Göteborgu. Když jsme ji odeslali, během čtrnácti dní přišla objednávka na identickou druhou. Objednal si ji ten samý pán. Má jeden objekt ve Švédsku a další na jihu Francie, a když i tam tapiserie visí, má pocit, že je doma,“ vzpomíná Jan Fiedler.

Nejprve obavy, pak pokračování tradice

Šéf Atelierů tapiserií si pochvaluje úsilí všech, díky nimž vznikl Dům gobelínů. „Desítky let jsem měl obavu, že až nebudeme mít práci, naše dílna skončí,“ přiznává Jan Fiedler. „Pak se ale k věci kladně postavilo město Jindřichův Hradec a spolu s ministerstvem kultury jsme dali dohromady peníze na Dům gobelínů. Tady se udržuje i tradice, chodí sem děti, konají se tu workshopy.“ Kromě výstav nebo tvůrčích kurzů mohou návštěvníci přímo na místě sledovat vytváření tapiserií. Včetně restaurátorských prací, jimiž byla obě vystavená díla uchována. Na otázku, co s nimi bude dál, Jan Fiedler prozradil: „Jsou na prodej.“