Ve městě nebylo žádné hřiště, takže první roky se hrálo na volné stavební parcele na Husově náměstí, později na bývalém koňském tržišti za státními domy u nádraží. Toto prostranství pronajímal Spolek pro pěstování her české mládeže v Táboře a sloužila jak školám, tak mládeži jako dětské hřiště.

Dalším problémem byly trenýrky, ale ty většinou obstaraly maminky; ovšem na kopačky nebylo ani pomyšlení, hrálo se výhradně ve vycházkových botách. Míč byl, trenky také a tak studenti mohli založit kroužek, který nazvali Footballový Cercle Tábor. Prvním kapitánem mužstva byl Josef Pátý a zůstal jím až do roku 1907, kdy se zranil při tréninku. Dál pak působil jako trenér. Svým svěřencům zakázal kouřit, což všichni respektovali a útočníkům vždy kladl na srdce: „V blízkosti branky střílet a zase střílet!“ V prvních letech táborští fotbalisté hráli pouze tréninkové zápasy prvního mužstva proti druhému.

První úspěchy černobílých

Po dlouhých úvahách padlo rozhodnutí o podobě klubového dresu, který se skládal ze svetru s černobílými pruhy, černých trenýrek a černých punčoch se dvěma bílými pruhy.

V roce 1905 vznikl v Táboře daší fotbalový kroužek vysokoškolských studentů na zemědělské akademii. V týmu byli většinou dobří hráči, kteří přišli z větších měst, kde hráli v prvotřídních klubech, jako kapitán Broj, který hrával za první mužstvo Slavia Praha. K prvnímu utkání mezi Vysokoškolským akademickým kroužkem a Footballovým Cercle Tábor došlo v roce 1906, a to za mimořádně velkého zájmu veřejnosti, především studentů táborských škol. Favority byli samozřejmě akademici, kteří měli za sebou už řadu zápasů, kdežto Footballový Cercle měl před sebou premiéru před veřejností. Ta se nad očekávání vydařila, když zápas pro něj skončil výhrou 5:2 a nadšení diváci odnášeli na ramenou hráče za hurónské řevu všech studentů. Úspěšným vystoupením si Cercle získal přízeň diváků a další jeho zápasy měly na tehdejší dobu velmi slušnou návštěvnost. Od roku 1908 mužstvo úspěšně sehrálo řadu zápasů na vlastním i cizích hřištích. Z tohota tělesa později vznikl jeho pokračovatel a právní nástupce S.K. Tábor, který převzal černobílé barvy Cerclu za své.

Z Rejžáku ke Sloupu

Od samého začátku se táborští fotbalisté potýkali s problémem kde hrát, aby z toho hráči, diváci i pokladna něco měli. Hrávalo se u sladovny na hřišti, kterému se říkalo Rejžák. Toto hřiště nemělo regulérní rozměry, nevešli se tam ani diváci, kteří zápasy sledovali za plotem. Proč se mu říkalo Rejžák poznal každý hráč, který upadl, protože to pocítily jeho ruce, nahá kolena, často i dresy. Na chování cizích fotbalových fandů v průběhu utkání přísně dohlížel policejní komisař Karel Traxler, otec budoucího swingového a jazzového skladatele, textaře a aranžera Jiřího Traxlera.

Nevyhovující Rejžák vystřídalo hřiště U Sloupu, oplocené pole poblíž dnešní Písecké křižovatky, které si S.K. Tábor pronajal od města za tehdy horentní částku – 15 000 korun. Získaný pozemek fotbalisté upravili, vybavili brankami a dalšími technickými nezbytnostmi. Jenže brzy se ukázalo, že výše nájmu byla pro klub příliš velkým soustem a tak město dalo hřiště k dispozici ostatním sportovním spolkům. Užívání hřiště U Sloupu se hlasitě domáhala i táborská pobočka italské domobrany. Při rozvrhu tréninků byla úřadovna policejního komisaře na radnici přeplněná a nikdo nebral ohled na to, co S.K. Tábor do hřiště investoval. Finance klub získával především pořádáním společenských akcí, jako byl například populární masopustní sportovní karneval. Bez výnosů z těchto akcí by se klub neobešel.

Na konci prvního desetiletí nového století dostala táborská kopaná vážného soupeře – veslařský klub. Ze studentů počáteční nadšení pro fotbal vyprchalo a V.K. Jordán přilákal hodně mladých sportovců. Přispělo k tomu i vynikající umístění táborských veslařů na prvních primátorkách v Praze v roce 1911.

Tábor byl mistrem jihočeského fotbalu

Skutečný rozkvět zdejší kopané nastal až v roce 1914, kdy byl z Prahy do Tábora přeložen bankovní úředník J. Svatoš, výborný hráč S.K. Smíchov Praha. Již v prvním roce pod jeho vedením Táboráci sehráli osm zápasů a fotbal si dokázal získat velkou oblibu širších vrstev. Přestože většina hráčů prvního mužstva byla povolána na vojnu, S. K. Tábor si udržel primát v jihočeské kopané. V roce 1916 získal titul neoficiálního mistra jižních Čech a tento titul obhájil i v letech 1917 a 1918. O prvenství v těchto válečných dobách Táboráci soupeřili hlavně s S.K. Písek. V roce 1917 podstoupil fotbalový klub od Jordánu také první mezinárodní křest v Linci proti tamnímu sportovnímu klubu, v jehož mužstvu hráli známí pražští a vídenští hráči.

Tehdejší hráči závodního mužstva nebyli jednostrannými sportovci, ale věnovali se téměř všem druhům sportu, dokonce i bobování.

Tábor byl nejenom prvním jihočeským městem, kde se poprvé začal hrát fotbal, ale vybudoval i administrativní síť jihočeských klubů. V roce 1919, kdy se počet fotbalových klubů zvýšil, byla v Táboře ustavena Jihočeská župa Č. S. F. a také odbočka fotbalových rozhodčích. Ve stejném roce se konalo první oficiální mistrovství jihočeské župy fotbalové, kde táborští fotbalisté vybojovali titul mistra a udrželi si ho i v roce 1920. V roce 1921 byl založen samostatný Dělnický sportovní klub Tábor (DSK). A kopaná se stala právě pro dělníky nejoblíbenějším sportem.

I Saturnin by žasl…

Brzy po vzniku nové republiky se přihlásil o slovo další sport – házená. Ženské házenkářské družstvo S.K. Tábor bylo nejlepší na jihu Čech a v roce 1926 se dostalo do semifinále celostátního mistrovství. Výkony táborských hráček byly skutečně prvotřídní, diváci obdivovali nejen jejich půvab, ale i dravost a techniku. Zaslouženou pozornost si uměly získat i soupeřky, zvláště družstvo z Plané, za které nastupovaly letní návštěvnice z Prahy. Na hřišti U Sloupu připomínala svatyně hostujících hráček dámský budoár. Na brankovém stojanu byla odložená cigaretová pouzdra, pudřenky, rtěnky a dámská pyžama z jemného čínského hedvábí. Brankářka plánského družstva si ani v krátkých přestávkách mezi útoky neodpustila vypouštět vonný dým cigaret…

Mezinárodní křest v Linci

Na první mezinárodní utkání, které se konalo 23. června 1917 v Linci a na bohatýrská léta mládí, si „Old boys“ zavzpomínali na začátku 2. světové války ve svém almanachu. Svědectví podal jeden z tehdejších účastníků Ola Peška:„Příprava naší jedenáctky probíhala v tehdejším společenském středisku sportovců Pajedlech v Táboře. Tam se v předvečer zájezdu sešli hráči S.K. Tábor a vydatně se posilnili na tak důležitý zápas několika lahvemi ryzlinku. Jenže tělesné konstrukce mladých hráčů neodolaly vlivu alkoholu a proto cestu z Pajedel na nádraží jsme absolvovali v povznesené náladě. S lampionem v jedné ruce a s batohem v druhé jsme si zpříjemnili cestu zpěvem tehdy oblíbené písničky Okolo měsíce kola se dělají…“

Halasný zpěv neušel pozornosti ponocných, kteří si na rozjařené sportovce počkali u zemědělské školy s vidinou úlovku většího počtu rámusenek po 20 korunách. Borci se rozprchli na všechny strany a sešli se až před nádražím. Při kontrole jízdenek v osobním vlaku do Lince se zjistilo, že mužstvo cestovalo jako jedenáctka železničářů, protože všichni hráči měli režijní jízdenky, někteří dokonce cestovali na průkazky svých sester. Ale takový detail průvodčí za pár doutníků rád přehlédl.

Na lineckém nádraží Táboráky uvítali soupeři, kteří je zavedli do hotelu a provedli městem. U oběda v hotelové jídelně táborští fotbalisté vzbudili úžas, když jejich batohy vydaly svůj opulentní obsah: vypečenou posvícenskou husu i s pekáčem, na níž se v Táboře marně těšili jejich rodiče, ale i srnčí kýtu a husí játra. Zápas táborští hráči sice prohráli 1:5, takže nálada při zpáteční cestě nebyla už tak veselá, ale v Pajedlech se jim znovu vrátila.

Historie se uzavřela

V době, kdy S.K. Tábor slavil 40 let své existence, bylo v jeho čestném předsednictvu a výboru 206 osob, převážně známých osobností veřejného života. Byli mezi nimi lékaři, profesoři táborských škol, úředníci, právníci, stavitelé, továrníci, bankéři, hoteliéři; mnozí Táboráci by v jejich seznamu našli své předky. Bohužel i do historie klubu zasáhla válka. Někteří členové výboru skončili za heydrichiády na popravišti za táborskými kasárny, jako například profesor obchodní akademie Jan Krampera, lékař Josef Krbec, právník Josef Vegr či Arnošt Velínský, nájemce Grand hotelu.

Po válce některé táborské sportovní kluby a spolky skončily s činností, jiné pokračují do dnešních dnů, i když v průběhu času měnily své názvy. Kdy přesně S.K. Tábor ukončil svou činnost a uzavřela se jeho historie, se mi nepodařilo zjistit.