„Částky přibývají strašně pomalu,“ tvrdí shodně obě spoluzakladatelky. Plastika, kterou zhotovily akademické sochařky Lenka Stašková a Markéta Melkusová a která vyhrála soutěž, stojí přes půl milionu korun. Na sádrový model už sdružení vydalo 140 tisíc, které získalo z benefičních akcí, především z oblíbeného divadelního představení Hrdý Budžes s Bárou Hrzánovou, dcerou Jiřího Hrzána. Jenže v současnosti jsou na transparentním účtu pouze čtyři a půl tisíce. „V budoucnu bude třeba zase něco většího uspořádat,“ myslí si Jitka Podvalská. Ovšem zvát pořád dokola jen Báru Hrzánovou nepovažuje zrovna za nejelegantnější řešení. „Možná nám ale nic jiného nezbude,“ říká s úsměvem. Sdružení by rádo nechalo celé sbírce místní charakter, považuje totiž vztah Hrzána k Táboru a ke gymnáziu, kam chodil do školy, za soukromý až intimní. Proto nechce žádat o podporu jiných měst, například Prahy, kde Jiří Hrzán jako divadelní i filmový herec působil.

Území, kde má plastika stát, bylo jasně dané už od začátku: bezprostřední okolí Gymnázia Pierra de Coubertina. Jiná, frekventovanější poloha, kde by socha byla více na očích veřejnosti, by zřejmě kvůli dalším nákladům a komplikacím neprošla. Zeď za gymnáziem, na níž bude výtvor stát, je ale podle sdružení dobré místo, které má ve vztahu k budoucí soše svůj význam.

Obtížnost této aktivity obě spoluzakladatelky prý překvapila. Původní odhad časového rozmezí mezi nápadem a uskutečněním byl přibližně dva roky. Ty uplynuly jako voda a projekt je v současnosti teprve ve čtvrtině. Jako nejbližší cíl si tedy vytyčují vybrat tento rok alespoň sto tisíc, což podle nich není nemožné. Město jim vychází vstříc a značnou podporu mají i ze strany samotného gymnázia, jehož studenti jim jako dobrovolníci značně pomáhají při benefičních akcích. Přispět na Hrzánův památník mají lidé možnost přes účet s číslem 6855185001/500.

Pochyby o projektu se na mysl organizátorům občas vkrádají, ale nikdy v takové míře, že by celé své snažení zahodili. „Myslíme pozitivně a dotáhneme to konce, i když to bude ještě pár let trvat.“

Martin Jirásko