Ostatně i Tábor letos slaví kulaté výročí udělení městských práv od dalšího z Lucemburků, Janova vnuka Zikmunda. Ve vesničce Schengen, na trojmezí Lucemburska, Francie a Německa, vzdali hold myšlence sjednocené Evropy bez hraničních zátarasů. A doputovali až do Santa Maria Maggiore, kde se šest českých kominíků stalo o prvním zářijovém víkendu součástí tisícihlavého kominického průvodu z 27 zemí světa.
„Jedná se o pietní setkání na uctění památky obyvatel, hlavně dětí, které z tohoto tvrdého a chudého kraje masivně odcházely a už od šesti, sedmi let byly využívány k čištění komínů, do kterých se díky maličkým postavám mohly vejít. Mnohé přitom i zahynuly. Ještě masivnější než tato migrace z druhé poloviny 19. století, která trvala zhruba do 20. let minulého století, byla migrační vlna v 16. století, kdy italští kominíci přicházeli i do českých zemí,“ říká Eva Bažantová, manželka známého táborského kominíka Josefa Bažanta a předsedkyně Spolku pro založení muzea kominického řemesla. O historii kominického řemesla se intenzivně zajímá a kapitoly z ní připravuje mimo jiné do Kominického věstníku, čtvrtletníku Společenstva kominíků České republiky.

Kominíci z celého světa
Čeští kominíci se v italském průvodu prezentují v černých úborech s bílou čepičkou, stejné nosí i Rakušané, což naznačuje někdejší společnou historii. Nástupci uherských zemí si ke slavnostnímu obleku zvolili cylindr. Francouzští kominíci mají červené čepičky a červené šátky, Holanďani jsou celí v bílém, pro Finy jsou typické modré čepičky a modré šátky. „Švýcaři se v úborech liší podle oblastí, francouzsky mluvící se podobají spíš Francouzům. V průvodu ale jednoznačně dominují cylindry,“ říká Josef Bažant.
Kominíci v průvodu nesou národní vlajky, vlajky svých měst nebo kominických společenstev. Tak se do průvodu v Santa Maria Maggiore dostala i vlajka Tábora a vlajka Dírné u Soběslavi, kde v místní části Záříčí buduje spolek expozici kominického muzea.
„Ti, co jsou zblízka a mají zajištěnou spedici, tak si do průvodu přivezou plnou výbavu i se žebříkem, ale to je velmi náročné na přepravu, takže my jsme letos zůstali je u štosáku. Průvod jde několika obcemi, zdraví ho tisíce lidí a kominíci jim hází suvenýry a bonbóny. My jsme vezli bonbónů devět kilo, ale Vídeňáci nebo Němci, kteří dárky asi nenakupují za své jako my, vezli cukroví celé vozíky,“ popisuje průvod Josef Bažant. „Jsme moc rádi, že nám město Tábor poskytlo suvenýry a propagační předměty, stejně tak i společenstvo kominíků. Měli jsme s nimi úspěch,“ dodává Eva Bažantová. A její manžel přidává historku, která dokazuje, že svět je zkrátka malý a kominíci se potkají všude: „Někdy v 90. letech jsem šel v Táboře po náměstí a najednou na mě někdo volá – hej, kominíku, chci si pokecat! Ukázalo se, že to je kominík Charles Koubek, který emigroval z Československa a provozuje živnost ve Spojených státech. Popovídali jsme si a před třemi lety při naší návštěvě v Santa Maria Maggiore najednou slyším – hej, Češi, chci si pokecat! A on to byl po dvaceti letech opět Charles neboli Karel Koubek z USA.“

V Záříčí se rodí kominické muzeum
Bažantovi z Tábora tak zakončili na setkání kominíků svou letošní cestu, kde zdánlivě nesourodá témata pomáhají pochopit realitu, prostředí a podmínky, z nichž vzešly kořeny kominického řemesla. V městských či obecních muzejích nejednou narazí na cechovní problematiku, a pak už je jen krůček k navázání kontaktů s tamními kurátory, což se již podařilo ve švýcarském Locarnu a nedaleké Intragně, centrech kominické historie. V nejbližších dnech plánují schůzky s kolegy z vídeňského kominického muzea. Před časem založili spolek Kominické muzeum -Spolek pro založení muzea kominického řemesla a jeho propagaci. Název vyjadřuje sen a cíl v jednom. V Záříčí u Dírné adaptují prostory návesního hostince na budoucí kominickou expozici. „Předloni jsme sekali elektřinu a topení, loni jsme na třetinu objektu položili novou střechu, letos jsem vytěžili z bývalého hostinského sálu 50 tun hlíny a dělá se podlaha. V sále, kde bude expozice, se chystáme postavit repliku průlezného komínu, aby děti měly k dispozici interaktivní prvek,“ popisuje Josef Bažant. „Nápad na kominické muzeum se zrodil vlastně tím, že manžel sbíral původně figurky kominíků. Teď už jich máme tisíce a plánujeme, že i ty by byly součástí expozice,“ dodává Eva Bažantová.
Se zájemci o zajímavé peripetie kominického řemesla se členové spolku rádi podělí například u příležitosti táborského Dne republiky 28.října nebo přímo v Záříčí u Dírné nedaleko Červené Lhoty. Další informace a kontakty můžete nalézt na webových stránkách spolku www.kominickemuzeum.cz.
Že by kominíci hned tak zanikli, o to Josef Bažant strach nemá: „Dokud se bude topit, plynem, uhlím, dřevem nebo třeba peletami, bude pro kominíky práce. Technologie se mění, ale i automatický kotel potřebuje komín, i když už to není obezděná díra.“