Jelikož od soboty 25. července platilo, že při účasti více než stovky lidí musí být ve vnitřních prostorách nasazeny roušky, město je do kina pohotově dodalo. „Roušky ale nebyly nutné, protože na večerní představení, kdy jsme Havla promítali, přišlo tak 50 až 70 lidí,“ říká vedoucí kina Ivan Mužík. „Pravdou je, že jsem očekávali větší návštěvnost,“ přiznává Mužík.

Recenze kritiků na tento film jsou rozporuplné, od pochvalných až po kritické, ale i mezi Táboráky zazníval podiv, proč se film uvádí v hlavním vysílacím čase rovnou čtyřikrát. „Dramaturgie našeho kina se dělá několik měsíců dopředu a těžko ji ovlivnit,“ tvrdí vedoucí kina Mužík. „Faktem je, že po koronaviru je návštěvnost menší, u kin našeho formátu asi třetinová, rozhodně nedosahuje poloviny někdejšího průměru. Lidé mají zřejmě stále obavy z nákazy. Ale v multikinech uvádějí ještě horší čísla. Tam prý je zájem desetinový,“ nabízí Ivan Mužík verzi, proč filmu Havel chybělo víc diváků.

Jenže o koronavir jít nemusí. Ani o film Občan Havel z roku 2007, který se věnoval spíš zákulisí politiky, nebyl valný zájem. S průměrem 59 diváků na představení ho za rok v celé republice navštívilo 159 392 lidí. Naproti tomu třeba Ženy v běhu měly 1 543 842 diváků, Ženy v pokušení 1 236 960 a například Účastníci zájezdu 792 592 diváků za rok.

Obecně se dá říct, že životopisné příběhy vzniklé víceméně „na angažovanou objednávku“ nechávají diváky dost chladnými. I film Toman o šéfovi poválečné československé rozvědky navštívilo za rok jen 91 728 lidí s průměrem 33 diváků na představení. Zatímco na Kajínka si našlo cestu ročně 790 792 návštěvníků. Tytam jsou navíc časy, kdy návštěvnost zvyšovaly zástupy dětí při školních představeních. Současné divácké statistiky vypovídají o úspěchu filmů nemilosrdně, mnohdy zcela v rozporu s udělovanými filmovými cenami.