Kromě výměny promítacích a zvukových technologií došlo i na stavební úpravy. Rekonstrukcí prošly toalety, povedla se výměna starých oken a všech vstupních dveří, letos na podzim přišlo na pořad i topení. Téměř stoletá budova se také letos dočkala nové fasády podle návrhu táborské architektky Evy Hubičkové. „Úpravy si v posledních dvou letech vyžádaly náklady kolem dvou milionů korun, dotaci ve výši 156 tisíc jsme získali ze Státního fondu kinematografie,“ upřesnil Jan Benda a dodal, že společnost TZMT ještě plánuje rekonstrukci kavárny, která by měla být propojena s foyer kina, což by mělo přinést další zlepšení služeb návštěvníkům. „Jediné, co tak bude kinu zatím chybět, je klimatizace, která by divákům zajistila co nejlepší komfort v letních měsících. Ale plánujeme a pilně střádáme,“ prozradil jednatel TZMT.

Bio invalidů, Lucerna i Svět

Stavbu dnešního jediného táborského kina zahájilo Družstvo invalidů v srpnu 1924, a už za pouhé čtyři měsíce, o Vánocích téhož roku, se biograf představil slavnostním uvedením filmu Quo vadis. Budova měla sloužit nejen jako kino, ale zároveň i jako divadlo. Tomu odpovídalo velkorysé řešení interiéru. Hlediště Bia invalidů mělo 700 sedadel a k tomu pět přízemních a dvě balkonové lóže, jeviště umožňovalo uvádět činoherní, operní i operetní představení. První zvukový film se tu poprvé promítal v roce 1931.

Družstvo invalidů se však potýkalo s finančními problémy, a tak se v roce 1933 dostal biograf do dražby. Noví majitelé jej nazvali Bio Lucerna. Za války bylo přejmenováno na Viktorii a od roku 1948 dodnes nese název kino Svět. První větší rekonstrukcí prošlo v 50. letech, kdy v březnu roku 1958 nově upravené kino zahájilo provoz promítnutím širokoúhlého barevného filmu Poslední ráj.

Začátkem 90. let se budova kina vrátila v rámci restitucí rodině Mašíkových. Ti kino nějakou dobu pronajímali, kino fungovalo dál, ale později se rozhodli jej prodat a když se zájemce nenašel, měla budova sloužit jako sklad nábytku. Osud kina doslova visel na vlásku. Po delších jednáních se město s restituenty dohodlo, budovu v roce 1998 koupilo a kino svěřilo do správy Tělovýchovných zařízení města Tábora.

Tábor město kin

Vedle kina Svět bylo v Táboře od roku 1946 ještě kino Zborov, po roce 1948 přejmenované na kino Oko. V roce 1965 v tomto kině vznikl filmový klub. Kino zaniklo v 90. letech minulého století, kdy ustoupilo rozšíření městské knihovny. Tábor měl také dvě kinokavárny; první fungovala od roku 1980 v hotelu Palcát, druhá, o osm let mladší, byla kinokavárna Centrum na sídlišti Nad Lužnicí. Filmy se promítaly i na dalších místech ve městě, například v kinosále Domu armády nebo v učňovském areálu, v 60. letech nějaký čas existovalo letní kino na házenkářském hřišti u sokolovny ve Fügnerově ulici.

Na co se chodilo do bijáku

„Po válce se u nás promítaly hlavně americké a britské filmy. Kromě výpravných titulů s Erollem Flynnem, jako byl jeho nejslavnější film Dobrodružství Robina Hooda, se velkému diváckému zájmu těšily zejména americké válečné filmy, které oslavovaly hrdinství amerických vojáků za 2. světové války, jako Pět Sullivanů, Perutě pomsty, Třicet vteřin nad Tokiem, Paní Minniverová, Quadalcanal a další. Jestliže v roce 1945 šly do naší distribuce jen dva filmy z produkce USA, o rok později jich bylo 34 a v roce 1947 dokonce 82. Mezi nimi i několik velmi kvalitních titulů, jako třeba Hitchcockův film Ani stín podezření, či Wylerův snímek Nejlepší léta našeho života, o návratu veteránů z války a jejich zapojení do běžného života. Za zmínku rozhodně stojí i Zinnemanův film Poznamenaní, s naším Ivanem Jandlem v hlavní dětské roli, za níž získal Oskara, a s další Češkou – slavnou operní pěvkyní Jarmilou Novotnou,“ vzpomíná Milan Dráždil, znalec filmového umění a zakladatel táborského filmového klubu.

Padesátá léta se nesla v duchu sovětských válečných filmů a také filmů budovatelských tuzemské provenience. Velkému zájmu filmového publika se těšily pohádky. Například Pyšná princezna Bořivoje Zemana, která měla premiéru 26. září 1952, je i po 65 letech u nás nejnavštěvovanějším filmem všech dob, kterou podle Unie filmových distributorů vidělo 8,2 milionu lidí. Do distribuce se dostalo i dost kvalitních francouzských filmů, nejvíc se tehdy chodilo na filmy s miláčkem žen Gerardem Philipem či neméně populárním Jeanem Maraisem. Milan Dráždil také připomíná světové hvězdy filmového plátna té doby, jako byla Gina Lollobrigida, Brigit Bardot, Jeanne Moreau, Sophia Lorenová, Claudia Cadinalová, Jean Gabin, Allain Delon, Jean Paul Belmondo a celá plejáda dalších.

Nesmírné oblibě se v 60. letech těšily filmové mayovky s ústřední dvojicí – Old Shatterhandem a jeho rudým bratrem Vinnetuem v podání Lexe Barkera a Pierre Brice; na jejich nejúspěšnější film Poklad na stříbrném jezeře se od kina Svět táhla fronta až za roh hotelu Jordán, dnešní Billy. V dalších letech trhaly divácké rekordy nejen filmové série o Angelice či Fantomasovi, ale také komedie z tuzemské produkce, které dodnes pravidelně uvádějí televize.

Zlatá éra obliby biografů začala zvolna pohasínat s nástupem televize, velkou konkurenci dnes představují i současné moderní technologie. Ubývá kin, ubývá i počet jejich návštěvníků. V Táboře však je naděje, že díky milovníkům filmového umění kino z našeho povědomí ani z města nezmizí.