„Když porovnám původní konstrukci a nynější stavbu, zdá se mi to giganticky předimenzované. Chápu ale, že když se původní lávka stavěla, tak byly jiné předpisy a normy než dnes. Teď je dobře vidět, jak jsou po celé délce do tělesa hráze navrtané kotvy v délce 400 metrů a dole se staví betonová lávka, která bude držet pilíře,“ popisuje Václav Procházka, co je momentálně u Jordánu k vidění. „Když už se tak mohutné dílo staví, je velká škoda, že někoho nenapadlo zakomponovat do něj směrem k Jordánu terasy, třeba i víceúrovňové. Určitě by si taková vyhlídka našla spoustu příznivců, vždyť při přecházení hráze si pohled na Jordán nenechá ujít snad nikdo. Máme tu obrovský dar a je škoda nevyužít toho kouzelného prostoru,“ dodává.

Podle Václava Procházky se stejná možnost nabízela při budování kamenné hráze naproti pod sladovnou. „I tam se mohly šikmé terasy udělat. Je škoda okolí nádrže lépe esteticky nevyužít. Tady na hrázi se to přímo nabízí,“ myslí si Táborák. Jelikož je technik, soudí, že terasy s výhledem na Jordán by se daly z návodní strany nádrže dodělat i kdykoliv později. Kdoví, třeba na jeho námět někdy dojde.

Václav Procházka má Jordán opravdu rád. Neušlo mu ani to, že po zprovoznění srážecí stanice na fosfor u vtoku do nádrže je už nyní patrné zlepšení kvality vody. „Jindy byla voda od půlky léta zelená, letos je to znatelně lepší,“ řekl.