„Začala poprvé autobusovým přejezdem. Na štěchovickou Lipici, která má historické jméno po lipách, kde se původně nacházela jen panská hájovna, a kam dosavadní putování ještě nedosáhla. Šlo o zjednodušené dosažení vrstevnice, ale jednomyslně přijaté, protože účel světí prostředky,“ líčí starosta tažovických hasičů Miroslav Šobr.

Společná fotografie vznikala na křižovatce cest u křížku. Připomíná dávnou smutnou událost na rozhraní štěchovického a tažovického velkostatku, zastřelení zdejšího panského hajného pytlákem. „Náladu naštěstí zvedly úžasné výhledy z okraje lesa do údolí říčky Kolčavy, podmalované sněhovou zimní atmosférou a sestup k osamocené chatce v ovocném sadu. Patří kamarádu Jindrovi, skvělému střelci, reprezentantovi, což často dokazoval na vyhlášených tažovických bažantích honech,“ popisuje Šobr.

„Na dalšího kamaráda Míru, který nás bohužel předčasně opustil, zavzpomínali pochodníci u mohutné břízy s posedem, kam rád chodíval na čekanou. Tentokrát z širokého údolí Vráňova naštěstí žádný divočák nevyběhl. Samotné údolí mělo být divokých devadesátkách zavezeno popílkem strakonické teplárny. Rozhodný odpor všech lhoteckých i tažovických ale tomuhle pološílenému nápadu tehdejších pomazaných hlav, odůvodněný jen a jen peněžním prospěchem, vystavil okamžitou stopku. Panenskou krajinou, po katastrální hranicí se Štěchovicemi, kolem bývalé pískovny, pokračovala cesta dál,“ pokračuje starosta SDH Tažovice.

Cesta vedla dál do údolí a znovu sněhem do kopců a mezí, tentokrát k Tesařovic křížku. Schovaný na konci meze připomíná štěstí hospodáře, který se s koňským potahem na svažitém poli převrátil, naštěstí bez újmy na zdraví. Zdejší rozlehlé svažité louky, zvané Veletíny, stoupáním dokonale prověřily fyzičku výletníků, ale odměnily je dalším fantastickým výhledem pootavským údolím až k dalekému hradu Rabí. Pamětníci ještě připomněli mnohá převrácení zemědělské techniky při senážích, kdy se po svazích pohybovaly již zapomenuté IFY, Robury nebo Romany, i poslední sešup Tatry z agrochemického podniku při vápnění luk. Před posledním skokem z vysoké meze se řidiči podařilo vyskočit, jinak by tu určitě přibyl další křížek. Naštěstí nepřibyl,“ vzpomíná Miroslav Šobr.

K poslednímu bodu tak musela výprava vystoupat ještě výše, kolem lesního kamene s údajnou vtlačenou stopou Panny Marie, ke zvláštně pokroucené věkovité lípě, chránící Prokopů křížek. „Vybodoval jej místní lhotecký hospodář, aby se mu syn ve zdraví vrátil z první světové války. Bohužel, ne všechny příběhy mají šťastný konec. Poslední krásné výhledy do údolí s volenickým kostelem v dáli a sněhoví andělíčkové, předznamenaly sestup kolem lesa na lhoteckou náves, kde pomníček pod lipami připomíná i nešťastného Prokopa. Pochod končil, díky obětavosti a šikovnosti lhoteckých sousedů, posezením u ohně, špekáčků, vánočního cukroví, štrůdlu, čaje, rumu, zelené a vůbec. Známí se pozdravili, zavzpomínali na bezstarostné bezpečné dětství, zkonstatovali, jak ten čas letí a potom vyvětraní, s novými zážitky a s vědomím, že lidé se musí potkávat, mluvit spolu a mít společné vzpomínky, se rozešli zpět do svých domovů,“ dodává Miroslav Šobr, starosta SDH Tažovice.